Pokud víme, Václav
Černý ani Bedřich Fučík na tenorsaxofon nehráli. Jan Štolba není Černý – ale
patří k pronikavým, nesmlouvavě sebenáročným literárním kritikům popřevratové
éry. Za soubor reflexí a esejů Nedopadající
džbán mu byla udělena Cena F. X. Šaldy. Jeho zjitřené básnické vidění se
přelévá i do poezie (Nic nemít, Hřebeny)
a próz (Město za). Po léta však žije také
paralelním životem saxofonisty, prošel žánrovými i experimentálními soubory. Čerstvé
autorské album Keep On Walking Štolbova kvartetu (vydala Arta) je příležitostí
zjistit, co člověka oddaného slovu láká na šanci „vydat prvotní lidský křik".
Nakolik jsou propojené: váš život
s literaturou a život s hudbou? // Podobná otázka se vždycky vynoří – ale sám si ji nikdy nekladu. Jde
spíš o rozpojené nádoby. Zatímco během psaní do textu život nějakým způsobem přelévám,
při hraní v životě – textu?! – rovnou jsem. Včetně dechu, slin, bolavého rtu,
rytmu sekaného do frází… K textu se mohu vracet, tam život někdy začíná
právě až opracováváním, zpřesňováním slov. Hudba odezní a je pryč, někdy sotva
začala.
Hrával jste s Originálním pražským
synkopickým orchestrem a Ondřejem Havelkou. Čím pro vás bylo obehrávání starých
písní z jiných dob? // Užil jsem si s „obehráváním
starých písní" tehdy své, což je snad zachyceno v mém „jazzovém" románu
Město za. Jenomže jazz je postavený nejen na tvůrčím boření tradice, ale i na
věčném návratu ke kořenům. Někdejší avantgardista, můj oblíbenec Archie Shepp, vyváděl
v šedesátých letech psí kusy, a dnes zpívá blues a lká staré balady. V Synkopáči
jsme jazzovou tradici milovali, oposlouchali jsme stovky hodin nahrávek, navždy
mě bude mrazit, když uslyším Bixe Beiderbecka. Jazz má v sobě tvůrčí
nostalgii geneticky zakletou. Další důvod byl čistě lidský, v bandu se
sešli nezapomenutelní lidé, bylo to dobrodružství nejen hudební, ale vůbec
osudové. Navíc velká kapela má nezaměnitelné kouzlo. V autobuse cestou na
hraní se spolu ještě bavíte jako lidi, přitom ale víte, že na scéně se za
chvíli změníte v boží zvířata, která budou jen foukat či do něčeho bušit, každý
sám, a přece svázaní jednou pupeční šňůrou.
Jaké máte první zážitky s hudbou a
zvukem? Kudy jste se dostal k jazzu? // Skrz písničky
Voskovce a Wericha a Šlitra a Suchého. V nich mě ovšem paradoxně uhranuly
texty. Některé si pamatuji už od dětství. Ale jsou tu ještě úplně jiné
podstatné zvuky: bydleli jsme nad velkým nádražím (ostatně – jmenovalo se Bubny!),
odkud neustále doléhalo hvízdání vlaků, supění mašin rovnou pod okny, služební
hlášení, břinkání nárazníků, nerozluštitelný hukot něčeho odněkud.
Jakou historii mají skladby na novém albu? // Chtěl jsem mít konečně vlastní repertoár.
Pro někoho je hudba od začátku autorskou záležitostí, já jsem k tomu
dospěl oklikami. Navíc v jazzu je přirozené, dokonce nutné znát a hrát
standardní repertoár, dá se s tím vyjít celý život. Skladby na albu jsou
z období asi posledních čtyř pěti let. Některé vznikly za pobytu
v Austrálii, kde se člověk cítí v ústraní, jakoby na jiné zeměkouli.
Může si zkoušet, co v životě ještě nezkusil.
Zdá se mi, že hudba na Keep On Walking je na jednu stranu zřejmý jazz, na druhou stranu
máte silně melodická témata, nijak krátká, nejspíš Vám na nich záleží, takové závěrečné Don´t Look Back přichází odjinud než jsou jazzové mody a tónové
řady. Můžete svoje skladby nějak okomentovat? // Snažil jsem se, aby skladby obsahovaly vždy
nějaký nečekaný moment. Je tu třeba dodekafonické račí funky, jiný kousek má
zas jen lichých 15 taktů, další využívá všechny mollové akordy. Ale zároveň
nechci, aby hudba kvartetu vyznívala krkolomně intelektuálsky, odtažitě,
vykalkulovaně. Nejsem novátor. Chtěl jsem se přihlásit ke klasické disciplíně
jazzového kvartetu, kde styl a skladba jsou sice důležité, ale jde také o
odrazné můstky k tomu, aby se jednotliví hráči vrhli do svých sól a chvíli
malovali na svůj kus společného plátna. Balada Don´t Look Back okatě přiznává tu už zmíněnou jazzovou nostalgii,
má se v ní skrývat uctivá úklona směrem až někam k Ellingtonovi,
k božské a ztracené jazzové eleganci, nebo snad k dexterovskému
vyprávění, které je dobrodružstvím ne tím, do jakých riskantních inovací se
pouští, ale tím, jak se přirozeně sune nad ně, mimo ně.
Komu jste to připsal skladbu
Tango for Oleg? // Oleg Petruš byl dávný spoluhráč z OPSO.
Spolu jsme naplnili původní význam slova kamarád tím, že jsme na zájezdech
sdíleli společnou hotelovou „kameru", tedy cimru. Výborný trumpetista, bohužel
odešel moc mladý v polovině 80. let. Jak by asi hrál, kdyby tu dnes byl?
Zdá se mi, že ve slovech míříte
k dobrodružnějším a méně zavedeným tvarům než s kvartetem. Souhlasil
byste? Čím to je? Nejspíš to souvisí s tím, co pro Vás hraní znamená.
Takže – co znamená? // Přijde
na to, co znamená dobrodružný. Někdy je dobrodružství zahrát správně sólo na
těžký sled akordů, jež zvnějšku působí vcelku zavedeně. Anebo doopravdy
„odvyprávět" jazzovou baladu. Ale tak, jak to myslíte vy – asi máte pravdu.
Snad je to tím, že v literatuře přímo formuluji osobní myšlenky či nálezy,
vpodstatě bez ohledu na styl či formu. Forma si vynutí samu sebe. Kdežto
v jazzovém kvartetu, jak ho děláme s Vláďou Strnadem, Honzou
Greifonerem a Honzou Linhartem, jsme prostě přijali předem zavedenou
disciplínu, v jejíchž mantinelech se vědomě pohybujeme. Zatímco každý
čerstvě napsaný literární text je nový už jen tím, že zachycuje „dění" dalšího
dne a příští chvíle, v hudbě kvartetu nemá být obsahem novost. Jde spíš o
nové, osobní převyprávění prošlapané cesty, přičemž cestou jistě narazíte na
pár nečekaných oklik a nábližek, které zůstanou jen vaše. Ale dobrodružnějších
směrů se nezříkám. Svého času jsme hráli improvizovanou hudbu v duu
s Alanem Vitoušem, něco z toho je zachyceno na CD Improvisations.
Velmi mě těšila účast na rozhlasovém projektu Meandry či nahrávání
elektronicko-akustické stopy k famáckému krátkému filmu Hany Valentové
Eonoe – v takové muzice bych hned pokračoval! Donedávna jsme free rockové
kreace prováděli i s Kvartetem Dr. Konopného, sdruženým kolem Radomila
Uhlíře, dokud tam ještě působil bubeník Zdeněk Konopásek. Obávám se ale, že pro
podobné akusticko-improvizační výboje u nás chybí scéna. Nejen že bych nevěděl,
s kým hrát, ale hlavně kde a pro koho vlastně. Jako instrumentalista jsem
navíc „omezen" na svůj nástroj a na živou interakci se spoluhráči. Nemám doma
žádné mašinky, s nimiž bych laboroval, hudba pro mě není spekulace ani
technicky vypracovaná záležitost, ale výsledek okamžiku, průnik momentálních
muzikantských, lidských nebo situačních siločar. Nejsou-li – nic nebude. Nemohu
hrát na saxofon do šuplíku.
OPSO, hraní s Oldřichem Janotou, Alanem
Vitoušem, Radomilem Uhlířem a Kvartetem dr. Konopného, váš současný kvartet… Léta
střídáte styl a poetiky, k jakému zjištění to vposledku vede? // Že mi leckdy nezáleží na poetice samé, jako
na konstelaci lidí, míst a situací, do kterých se s hudbou dostávám. Ne že
bych byl ochoten hrát cokoli. Ale jazz a improvizace jsou v tomhle velkorysé,
dá se bloudit do různých směrů. Jsem saxofonu vděčný, že můžu cestovat
labyrintem výrazů, chvíli prskat, pak zas decentně „předválečně" zahučet, a
spolu s hudbou se kolem mění i bludiště tváří, gest spoluhráčů, světlo,
prostory, kulisy i zákulisí. S kvartetem jsme teď podnikli turné Jazz do
regionů po českých a moravských městech. Jedenáct dní, co den, to jiné místo,
atmosféra – a všechno záhadně propojené právě saxofonem, piánem, basou a bubny.
Poetika je pro mě spíš v cestě s jejími odbočkami, s jejím
unášením, než v přísném, krystalicky čirém hledání.
Znáte v literárním světě něco, co by se
blížilo momentům, kdy hráč improvizuje? // Improvizace mě vždy láká, i když občas budí strach. Literární
obdoba? Osobně jsem spíš věčný cizelér, využívám možnosti se ke slovům
nekonečně vracet a opracovávat je. Kdežto při jazzovém sólu člověk do poslední
chvíle blaženě neví, jaké „slovo" vzápětí přijde. Tam chci sám sebe překvapit,
s každou novou frází je tu naděje, že mi bude dopřáno vydat ten prvotní lidský
křik, který mám v jazzu rád. V literatuře se, aspoň pro mě, tohle
rovná spíš rovině zážitku samého, o vlas dřív než zatuhne do slov.
V jazzovém sóle může prvotní křik na chvíli zaznít, v inspirovaných
verších tutéž kvalitu zadrží spíš až ticho a nehybnost přesné formulace či
obrazu, na nichž netřeba nic měnit.
Jan Štolba Quartet:
Keep On Walking (Jan Štolba – tenorsaxofon, Vladimír Strnad – klavír, Jan
Greifoner – kontrabas, Jan Linhart –
bicí). Arta Records, 2008.