Od loňska, kdy Nick
Cave vydal trojalbový souhrn rarit a nealbových tracků, se trojkompakt stává
docela oblíbeným rozměrem pro doplňkové „vybrané spisy“. Tom Waits ohlásil na listopad tříhodinový komplet 54 písní Orphans
– Sirotci, s podtitulem Výtržníci, křiklouni a parchanti. Pokud
tomu dobře rozumím, je to mix třiceti nových nahrávek se staršími nealbovými
tracky – třeba písněmi The Ramones, Daniela Johnstona, Kurta Weilla &
Bertolta Brechta, Leadbellyho a texty Kerouaka a Bukowského. Waits je jako vždy
v tiskové zprávě sugestivní: „Sirotci, to jsou necitelný, něžný melodie.
Rumby o mořských pannách, rock´n´rolly o vykolejených vlacích, tarantely o
hmyzu, madrigaly o tonoucích. Vystrašený, zkažený osiřelý písně plný blouznění
a splínu. Písně, co měly těžký dětství. Nejasnýho původu, zachráněný před
krutým osudem. Ukažte, že nemáte strach a vemte si je domů. Nekoušou, jen se na
ně musí dávat pozor.“ Na trojalbu je i Heigh
Ho čili píseň trpaslíků z Disneyovy Sněhurky, jedna z nejlegendárnějších
Waitsových coververzí. Těšil jsem se léta, jak se pobavím, až ji uslyším: "zábava" je to asi tak světlá jako při Lynchově Mazací hlavě.
Trojalbum
v minulých dnech vydali i Tortoise,
tedy chicagští pionýři postrocku. A Lazarus Taxon je dokonce doplněné
o DVD, takže ohlédnutí za deseti lety nadstylových koncertních sessions je
docela reprezentativní. Je tu dávno nedostupné koncertní album z roku
1995, nějaké singlové tracky, naprosto různé verze týchž témat, remixy od
Autechre nebo Nobukazu Takemury. Postrock se české scény dotkl tak málo, a
v dnešní situaci už je vlastně pryč, nebo přinejmenším proměněný: budou se
k němu vracet ti, které nezasáhl v době, kdy byl čerstvý? Ve Village
Voice to celé tvrdě poslali do pekel („dnes už znamená postrock jen vykašlat se
na zpěv a předstírat kytaristickou extázi“), na stránkách Pitchforku dali 9.2
z deseti. Thrill Jockey je jedním z docela silných labelů dneška,
který u nás ani nemá distribuci. Zajímavé je, že zvolil taktiku nízké ceny: 19
dolarů za 3 CD + DVD, to vychází na něco přes pět set, tedy českou cenu
komerčního cédéčka…
Podobně levné je
nové trojalbum Philla Niblocka, které
vydává londýnský Touch (recenzi jsem napsal pro nové číslo His Voice). Niblock
snímá vždy jeden jediný nástroj, ve virtuálním studiu pak lehce rozladí a
vrství hrané tóny tak, že mikrointervalové odchylky rozehrají mohutné akustické
efekty. Skladatel pro jistotu na obalu radši přímo upozorňuje, že nejde o
elektronickou úpravu, ale přirozený akustický jev. Nikdy jsem neměl tak dobré
bedny, abych podobné minuciózní digitální nahrávky uslyšel opravdu pořádně.
Sedmdesátiletý Niblock je jistě duší lidumil, ale člověk aby měl na čtyři
hodiny jeho halucinogenu dostatečně buržoazní elektronickou výbavu.