Čísla: Oldřich Janota
od včerejška stažen 88x, Arthur Russell 52x, Dave Douglas 45x. Jaké asi budou počty
po čtrnácti dnech? Člověk by z toho málem propadl pocitu, že by se
vyplatilo začít vydávat hudbu. Což je pochopitelně pravda – sub specie aeternitatis. Jenomže jsou tu
ještě holky, holky, Dakar-Paris.
Pod včerejším postem
najdete různé názory a kletby na téma hudby na webu, část je podnětná. Třeba když někdo toleruje stahování, ale už ne natahování: to je trochu jako Cimrmanův důlní výtah, někde se musejí časem začít hromadit horníci. Uvidíme,
kam nás to dovede. Stručně opakuju, že sdílení nezbožňuju, ale nelze ignorovat,
že vládne světu. Takže se spíš rozhlížím, zda má někdo řešení pro budoucnost. A
mezitím zjišťuju, co to udělá, když vedle armády sdílejících anonymů někdo
provede totéž s podpisem. Jasně že je nás takových víc, takže z toho nemá cenu dělat bůhvíco.
Tříkrálové sdílení:
potrvá dva týdny, pak soubory zase zmizí. Aha, ještě klasickou formuli: pokud
jste Čtvrtníček nebo Debussy nebo jiný majitel práv a vadí vám vystavení
souborů, stačí dát vědět.
Ocean of Sound (Virgin, 1996)
Je někdo větší mistr
světa v mixtapech než David Toop? Když britský muzikant, publicista a
filozof hudby vydal knižní úvahu o ambientu a propojené síti různých hudeb
Ocean of Sound, katapultovala ho mezi světově renomované postavy psaní o hudbě.
Tenhle dvojalbový soundtrack ukazuje souvislosti, které slyší Toopovy požehnané
slechy: na starý dub (King Tubby) navazuje Herbie Hancock a na něj Aphex Twin.
Velvet Underground můžou docela dobře vplynout do nahrávky tuleňů vousatých.
Dobrá je i triáda Claude Debussy – Les Baxter – My Bloody Valentine. Toop tu
odstartoval silnou sérii mixů, které lze poslouchat bezmyšlenkovitě i s. Poslední
z nich, o dost experimentálnější 2CD Haunter
Weather, je u nás k mání přes Starcastic . / dokumentace / (link ke stažení po dvou týdnech zrušen)
Percussion-Claviers
De Lyon: Debussy & Ravel
(BNL, 1988)
Do chvějivého zvuku vibrafonů,
marimb, xylofonů a zvonkoher přeložili spiklenci z Lyonu přesně tu hudbu,
která se pro to hodí. Snad jí komprese sebere co nejmíň z průsvitnosti a
prostoru. // První nebo druhý kompakt, co jsem si kdy pořídil: vlezl jsem
v Paříži do obchodu (ahoj,
Ilono) a uslyšel něco jako hudbu
z éteru – ten zvuk mi takový nepřestal připadat dodnes. Tak starý titul,
že snad ani nemá obal na webu. A suity (je jich tu pět, Bergamská suita, Má matka husa,
Arabesky, Valčíky vznešené a tesklivé, Dětský koutek) se tehdy ještě
nekrájely na dílčí tracky. // dokumentace
/ (link ke stažení po dvou týdnech zrušen)
Mírový sbor z Uherského Hradišťa: Hoši,
děkujem! (PolyGram,
1997)
Petr Čtvrtníček
patrně nikdy neprodukoval jiné album než tohle – tedy vlastně ještě Ivánku, kamaráde, ale to není muzika. Humor
typu „zajatce nebereme" se ale koná v obou případech. Tady se spřáhl se
zdánlivě neřízenou střelou, partou z UH, která si s extatickou rozkoší oblékala
kůži soc-disko-popu (Víťa Vávra, Bartošová-Sepéši, svěřenci Fr. Janečka včetně
těch nejobskurnějších). V reálu neuměli hrát, ale impresário Čtvrtníček sezval
profíky (Petra Maláska a spol.). Deska má rámec ein-kessel-buntovských meziher,
slizké a duté veselí oficiálního popu odráží takovým zvláštně promakaným
obyčejným, hospodským humorem. Track Správné
holky, hlaste se by měla obsahovat družice s poselstvím o Češích pro
vesmírné civilizace. (Fotka obalu vypůjčena z Aukro.cz, zkusím časem prohodit za regulérní sken) // (link ke stažení po dvou týdnech zrušen)