Začátkem ledna
zemřel Freddie Hubbard, trumpetista
z klasické generace jazzových šedesátých let. S Artem Blakeym (video: Moanin'!) hrál přehledně,
sám se držel 
hard bopu, ale jednou za čas taky formoval významná alba Ornetta
Colemana, Erika Dolphyho, Johna Coltrana, Wayna Shortera, tedy věci směřující k free. Je to asi jako kdyby
malíř maloval konkrétní věci, někdy se mu to rozpadalo do abstrakcí a občas mu
záleželo jen na energii a dynamice tahů štětcem, ne na obrazu.
Video k Misty z japonského
koncertu je zarážející: Hubbard se před tisícihlavým davem chová, jako by byl o
samotě.
Smrt Freddieho
Hubbarda česká média úplně neodzívla. Mnohem méně známý u nás byl Davy Graham – britský folkař, který povýšil
kytaru na sólový instrument a 
zároveň se vydal hledat širší inspirace, viz Blues
Raga. Jeho experimenty s lidovým hraním byly vlastně britskou
paralelou k tomu, co v Americe dělal John Fahey. S koncem
sixties ho skosily drogy: folk se může zdát měkký, ale Grahama tehdy strkali do
stejné kategorie se Sydem Barrettem. Film
z roku 1969 to trochu pomáhá chápat.
Graham teď prožíval
dobrá léta, když se s free folkem objevili mladí zvichření hráči na
akustickou kytaru jako James Blackshaw, Ben Chasny (Six Organs of Admittance)
nebo Richard Bishop, všichni se k němu hlásili. Zase vystupoval
s vrstevníky Bertem Jantschem a Martinem Carthym. 15. prosince umřel na
rakovinu plic.
A 9/1 umřel Dave Dee – z kapely, jejíž název,
když jsem ho prvně slyšel, mi připadl jako nesmyslná báseň: Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich. Kapela z éry britské
beatové invaze, jejíž vyřvávání jak dělané pro fotbalové stadióny poráželo
v německých žebříčcích Beatles i v roce 1967. Západní Německo pro ně
bylo zemí zaslíbenou: když tam koncertovali spolu s The Jimi Hendrix
Experience a Cream, byly obě kapely v rolích předskokanů (!). Video k Hold Tight! z roku
1965 je zachycuje v „němečtější" stadionové fázi, Zabadak
z roku 1968 je psychedeličtější a posluchač Animal Collective by jím neměl
pohrdnout.
P. S.:
Katapult jsem svého času zhusta poslouchal s filmařem Honzou
Gogolou, který ho má rád z filozofických důvodů.
"Umřel Dědek," oznámil jsem rockersky zachmuřeně svojí ženě,
zrovna rovnala prádlo.
"Co?" řekla, aniž ustala v pravidelných pohybech.
"Honza Dědek?"
Musel jsem se smát. Konec chmury. Jo a Honzo, budeš dlouho živ. Říká se to, v těchhle případech.
Obaly desek od Blue Note v šedesátých letech. Klasická kultura, jistota, vějička na sběratele.