V posledním Respektu vyšla zpráva o vznikajícím
„zvukovém portrétu Prahy", otevřeném projektu, který u nás vzniká za účasti vynikajícího
britskéhp zvukového umělce Petera Cusacka.
Kurátor a organizátor Miloš Vojtěchovský mi
odpověděl delším, podle mě výtečným textem, který se do časopisu celý nemohl
vejít. Nechávám ho tu a doporučuju vaší pozornosti – stejně jako možnost zapojit
se do projektu a nahrát anebo popsat zvuk, který vás v Praze zaujal.
Lze zkulturnit zvuk dnešních měst? // Vymírají zvuky kolem nás? // Dá nám práci vyrovnávat se s „novými zvuky"
v našem okolí? // Od letošního jara do podzimu můžeme
v Praze potkat individua plížící se s mikrofony – a otázkami v hlavě.
Můžete se k nim připojit a přispět do zvukového portrétu města, který
vzniká za podpory Českého rozhlasu a německé spolkové kulturní nadace Relations e.V. // Šéfem týmu „nahrávačů", kteří zachycují
zvuk veřejných i skrytých míst, je britský umělec Peter Cusack. Po Londýně či
Pekingu se zaměřil na Prahu. O akci, kterou lze průběžně sledovat na internetu
(http://panto-graph.net/favouritesounds/),
hovoří její český koordinátor Miloš Vojtěchovský.
Proč se to celé děje? // „To" bude mít, (tak jak tomu je často),
dost složitou genealogii. Iniciativa a podpora se objevila prostřednictvím
Německé Spolkové kulturní nadace Relations e.V.
Projekt Zipp má obecně řečeno podpořit a oživit česko – německé
kulturní vztahy. Mimo jiné je součástí také program.„radio d-cz" –
německo-česká rozhlasová iniciativa, propojující prostřednictvím vzniku 5
nových programů několik audiovizuálních umělců, spisovatelů a rozhlasových
stanic v obou zemích (Deutschland Radiokultur, SWR, ČRo). Kurátoři Gaby
Hartlelová a Frank Casper pozvali londýnského hudebníka, pedagoga a zvukového
umělce Petera Cusacka k vytvoření umělecké
zvukové reflexe Prahy. Protože se s Cusackem známe už od 90. let a
sdílíme některé zájmy, koncipovali jsme zvukový projekt společně.
Jak se dostal britský muzikant a zvukový
umělec Peter Cusack k pražskému projektu? // Peter se věnoval problematice sonického
prostředí velkých měst řadu let.
Výsledkem jeho pravidelné relace v nezávislém londýnském radiu Resonance
FM, (kde mu posluchači do studia volali, popisovali a přehrávali preference svého zvuku), je úspěšné CD „Vaše oblíbené zvuky Londýna". Jde
o typický britský přistup – empirický pohled na věc a vznikl tak překvapivý
sonický portrét ostrovní metropole, vnímané ušima obyčejných i neobyčejných
Londýňanů. Cusack tu figuruje spíš jako dokumentarista a výzkumník, než jako
umělec. Podobný výzkum v následujících letech podnikl společně
s tamní komunitou například v Chicagu, nebo v Pekingu. Dnes se
podílí jak v Londýně, tak
v Manchesteru na mezioborovém výzkumu, zkoumajícímu povahu městské
architektury a infrastruktury a ekonomické i sociální významy zvuku (a hluku) a
vlivy na chování a myšlení obyvatel
různých městských čtvrtí. Důraz na moderování zvuku a hlavně na možnosti
technologie omezení hluku je ostatně v městském plánování a současné
progresivní architektuře v západní Evropě minimálně tak důležité jako sexy
fasády.
Pro Prahu jsme zvolili podobný model, pochopitelně upravený podle povahy české
a pražské společnosti, třeba podle role, jakou u nás hrají média, jak je zde
formováno a kultivováno veřejné mínění, atd. Mimoto jde o společenský a
kulturní aspekt, který v českém prostředí citelně chybí.
Nejasná hranice mezi výzkumem a
uměním: je to v tvorbě stará věc, nebo znak dneška? // Myslím, že taková hranice je poměrně
pomyslná. Alespoň z hlediska pracovní metody je polarizace spíš limitujícím balastem. Každý
skutečný umělecký počin předpokládá
nějakou míru výzkumu, vyžaduje
krok do neznáma, je nutné si osahat, obnažit něco neznámého, něco o čem jsem,
(jsme) předtím nevěděli, nebyli jsme si
toho vědomi. Naopak řada institucionálních subvencovaných vědeckých výzkumů
může být často uzavřena ve svých technických premisách, byrokratických mechanismech, předpokládaných výstupech,
sugerovaných požadavcích na výsledek. Podobný
výzkum lehce sklouzává pod etiketu výroby a mechanické produkce.
Na
současného umělce (trochu se mi příčí to slovo brát do úst) jsou v tomto
kontextu kladeny větší nároky: vedle technologie, schopnosti intuice a empatie
musí umět zvládat i další nástroje,
například všeobecnou orientaci a
základní vědomosti, potřebné k tomu, aby mohl vést rozhovor se
svými partnery z jiných oborů. Pozice umělce ale většinou dosud poskytuje
licenci, k něčemu odvážnějšímu, co by si skutečný vědec často nedovolil.
Ostatně i Cusack vystudoval původně
biologii a podobně je tomu v případě řady dalších, kteří se zabývají zvukem a
experimentují s ním. Možná z důvodu, že zvuk je poměrně abstraktní a jeho
vnímání tak těžko racionálně definovatelné.
Projekty
Petera Cusacka odhalily, že některé zvuky se z našeho života vytrácejí.
Jaké mizející zvuky jsou kolem nás v Praze? // Podobně jako ve všech velkých městech takřka
všechny jemné, sofistikované,
„starožitné" , tajnosnubné a tiché. Ty, které v kompetici s
post-industriální kapitalistickou společností prostě fyzicky prohrávají.
Například ankety a rozhovory, které jsou důležitou součástí našeho projektu
napovídají, že existuje generační posun.
Staří a starší lidé jsou méně tolerantní
vůči hluku, stěžují si na automotokracii, na všudypřítomnou hlasitou a vtíravou
reprodukovanou muzakovou clonu. V paměti totiž uchovávají obrazy komorní
a tišší Prahy svého mládí. Prahy, rezonující nostalgicky vrzáním pouličních pump, ranním klapotem kopyt koňských povozů, šramocením ranních čet
popelářů a metařů, odbíjením dalekých věžních hodin, cinkáním strážního zvonku
u závor. Děti často naopak jmenují mezi oblíbenými zvuky různé motory,
tramvaje, letadla, hlasitou muziku z rádia. Důležitý je i typ konkrétní lokality, o které
mluvíme.Neexistuje jeden pražský zvuk, ale celá škála a registr. Specifickou a bohatou zvukovou krajinu mají
myriády mikroprostředí, skrytých v podloží zapadlých ulic, činžovních a
sídlištních domů, parků, podzemních systémů a traktů, atd. Předtím, než se
zvedla hladina mechanických a reprodukovaných zvuků, jsme tato tichá a komplexní
prostředí byli schopni vnímat, orientovat se podle nich azlobit se na ně, nebo
si je vychutnávat. Dnes jsou většinu
času pod prahem slyšitelnosti, vystoupí napovrch jen pozdě v noci a většinou převažuje hluková
globalizovaná monokultura. Zvuk má pochopitelně zásadní sociální a politický
rozměr. Některé zvukové jevy, konkrétní hudba města, byly prostě brutálně
vymazány z nové městské mapy: hluky z
tržiště, pokřikování podomních prodavačů, pouliční muzikanti, klidné a
tiché prostředí restaurací a kaváren, neznečištěné radiopřijímačem a televizí, ozvěny třesku a
táhlého zpívání ocelových kol posunovaných vagónů na téměř všudypřítomných
pražských nádražích, atd. Některé zvukové čeledě a rody v Praze prostě
vymřely, spolu s fenoménem, se kterým byly spojeny. Například pouliční
potravinový trh, který (na rozdíl od Brna, nebo některých dalších měst)
v Praze byl prostě vymýcen různými
totalitními režimy. Pouliční trh s jídlem nezastupitelně kultivuje
zvukovou mapu zdravého městského organismu. Vedle toho kultivuje
ekonomické a společenské kontakty místních obyvatel a výrobců potravin i
všeobecnou kulinářskou vyspělost (na rozdíl od působení stovek
standardizovaných hypermarketů a supermarketů).
Jaké zvuky uvádějí lidi jako
oblíbené? // Existuje
cosi jako zaručený top-ten populárních pražských zvuků. V odpovědích se
objevují často například zvony, nejlépe pak Lorety, nebo Sv. Víta, houkání
parníků na Vltavě, zpěv ptáků, vůbec převažuje preference intimních a hlavně
„přírodních" zvuků, kterých je v Praze překvapivě hodně. Pražané si je
spojují s něčím pozitivním. Zdá se, že i železniční doprava hraje ve zvuku
Prahy poměrně určující roli a není kupodivu na rozdíl od automobilismu
zmiňována mezi rušivými elementy. Předpokládám, že starší lidé mají spíš
sentimentální vztah ke zvukům, které si pamatují z mládí, slepí lidé
věnují větší pozornost k městskému zvukovému prostředí, cizinci si všímají
a interpretují škálu jiných zvuků, než Češi, atd. Jejich reflexe závisí patrně
i na vzdělání, profesi a sociálním
postavení. Protože jsme teprve na začátku výzkumu, nedovedu přesněji na takovou
otázku odpovědět. Doufám, že budeme vědět víc za několik měsíců, kdy bude možné
odpovědi zpracovat a analyzovat.
Zdá se mi, že soustředění na naslouchání je
pro současný tvůrčí pohyb/život docela podstatné. Souhlasil bys? Čím to je? // Řekl bych, že to může být věc hodně sublimní,
módní až estétská, ale zároveň (podobně jako u ostatních zásadních a aktuálních
otázek) se dotýká problému našeho přežití. Snad většina obyvatel bohaté západní
hemisféry má dnes potenciálně šanci zaujmout osobní pozici. Ta vyplývá ze
schopnosti porozumění a schopnosti odhadnout pravděpodobný trend společnosti. Buď se můžu aktivně zapojit do
stávajícího produkování fyzického i mentálního spamu a odpadu, přihodit něco k
indexu všeobecného hlukového, světelného, energetického, environmentálního, a
já nevím jakého dalšího zamoření světa, nebo se pokusit postavit proti. Jak
můžu něčemu naslouchat, když není kolem ani vlastního slova slyšet?
Asi bych se
nepřel, že by tendence k citlivějšímu „naslouchání" byla nějak
zachytitelná v popkultuře. Konzumní a bohužel i alternativní technokultura
zůstává „nelidsky" hlasitá a uřvaná. Snad je to podobné jako u ptáků
v lese, u šimpanzů v tlupě. Musíme se nějak vyrovnávat s nepředstižitelným
hlukovým potenciálem našich bližních, aparátů a parku audiovizuálních
mechanismů. Přestože často už dovedeme rozkódovat, proč se stal pro dnešní
společnost hluk návykovou látkou, jen
někdo z toho vyvozuje důsledky. Technologie se přitom mezitím stala mnohem
tišší a jemnější. Nad míru zesilovaná hudba přispívá sice k odreagování
frustrovaných jedinců a skupin, ale i k obecné hluchotě a znecitlivění, k anestesii. Decibelové hranice se (alespoň
doufám) nedají posunovat nad fyziologickou únosnost lidského organismu a
hlukové mapy budou časem důležitým koeficientem pro tržní hodnotu bytu, nebo
domu.
Brian Eno prý kdysi založil v hlučném New Yorku klub, který byl
absolutně odhlučněný a kde bylo zakázáno byť i šeptem promluvit. Podobná
zvuková sanatoria ticha snad budou zakládána v metropolích pro bohaté a
chudina se bude smažit v pekelném ambientním hluku.
Neříkal Cusack, co mu na zvuku
Prahy přijde jedinečné, zvláštní?
// Byl fascinován například tím, že železniční tratě jsou v Praze snadno
dostupné, a dostanete se k nim bez nějakého zvláštního povolení.
V Londýně, podobně jako v dalších britských městech, žijících neustále
ve stínu strachu z terorismu, je paradoxně pohyb chodce ve městě mnohem
limitovanější. Proto věnoval tolik času nahrávkám různých míst, kde
v Praze jezdí vlaky. Nebo zkouška sirén každou první středu v měsíci
je fenomenální zážitek. V Anglii byl zrušen brzo po válce.
Patří vůbec k dnešní Praze ještě nějaká
zvuková identita? // Řekl
bych, že ještě pořád patří. Musíte se za ní ale
vypravit dolů, pod povrch, pod křiklavou turistickou slupku, kterou ji
pražská radnice nechala za posledních 20 let snaživě a beznadějně zapouzdřit. Do komorního soukromí, na
periférie, do sklepů a kasemat, k šumícím podzemním vodním tokům a
zatopeným šachtám.