Zítra
je v Arše ples Respektu:
solidní společnost, bohatá tombola, hudebně neslýchané! Zcela vzácně Praha
zažije Finský barok, tedy skupinu
v čele s Františkem Skálou, jež ples rituálně zahájí.
Z Bratislavy přijedou Živé kvety
(„Bálik letí rovnou z Indie," píše Lucia Piussi), které mají nové album.
Garage je Garage, prostorem bude
pochodovat i Refjudží All Star Band,
domácí mezinárodní kapela z představení Archy. Po půlnoci pak plesový
lounge, DJ Krautgartner z časů
sputniků, Bruselu a Franka Sinatry, parket do smyslného šera halí manipulované
obrazy promítajícího výtvarníka Filipa Cenka. Uvádí Jan Budař z vděčnosti za to, jak báječně mu Pavel Reisenauer
pokreslil obal alba Proměna, coming soon. Přijďte taky,
kdybyste chtěli. ´
* * *
Dívky, které dávají průchod svojí
křehkosti, jsou v hudbě nebezpečnou kategorií. Musí tam být ještě něco
úplně jiného, třeba nadváha nebo sběratelská vášeň, aby to fungovalo.Susanna Wallumrød z Norska se
druhým albem Susanna & The Magical
Orchestra: Melody Mountain
proslavila (na scéně, která není tak slavná). Jemně a pomalu si četla ve
zpěvníku velkých hitů, aby ignorovala původní rysy nahrávek od Depeche Mode,
AC/DC, Prince, Joy Division… Psal jsem o tom dost a dost. Nové album Susanna:
Flower of Evil, Květ zla, přináší dalších dvanáct coververzí, navíc tu
hostuje Bonnie Prince Billy a hraje Helge Sten (Deathprod, Supersilent).
Zase mi to zní jako mikroesej o
popu, o jiném čtení a poslouchání. Písně unesené pryč z původní scény,
zbavené stylu, který limitoval jejich přijetí: písně jakoby andělsky
zprůsvitnělé, ukázané samy o sobě. Protože některé ty songy nejsou u nás známé,
našel jsem si odkazy na originály, většinou videa z YouTube. Dělím se o ně.
Jailbreak (Phil Lynott) První z duetů
s Bonniem Princem Billiem. Ach, maminko, kdybys to věděla, že mě profese
dovede až k repertoáru skupiny Thin Lizzy! To jsou ti, co hráli
staročeským máničkám před týdnem v Retro Music Hall („opět zažijeme kreativní
sílu klasického hardrocku se dvěma kytarami v popředí a zaposloucháme se
do inteligentních textů, které diktoval zakladateli kapely, legendárnímu
hudebníkovi Philu Lynottovi sám život a láska věčně bojující
s nenávistí").
Can´t Shake Loose /
raný sólový singl Agnethy z Abby, 1983. Tohle Susanna umí přesně:
vytáhnout nevyřčenou tragiku z hitu, v jehož klipu původně drandí
Porsche, tepe disko a rozchod je ukázaný jako řetěz klišé.
Who Knows
Where The Time Goes
(Sandy Denny) – od předčasně zemřelé Sandy Denny z Fairport Convention
měla Susanna už písničku na Melody Mountain.
Vicious (Lou Reed
z alba Transformer, 1972: „You hit me with a flower, you do it every
hour…")
Without You / song od
Badfinger (dobové video je… dobové), druhý duet s Bonniem Princem
Billym.
Dance On (Prince) – z alba Lovesexy, původně funkující
jam, tady zase spíš chorál. K Princi se vrací Susanna podruhé, Condition of the Heart jí tehdy vyšlo
nádherně.
Joy And Jubilee
(Will Oldham)
Janitor Of Lunacy
(Nico) Nico, Sandy Denny, zemřelí autoři obou duetů na albu – točí se Flower
of Evil záměrně kolem smrti, nebo je snad dokonce nějaká vazba na smrt
v každém tracku? Tisková zpráva o tom nemluví, ale je to dost jasný.
Changes (Black
Sabbath)
Don´t Come
Around Here No More (Tom Petty, Dave Stewart)
Forever (Roy Harper)
Lay All Your Love On Me
/ disko od Abby mám hodně spojené s coververzí od Erasure,
kteří byli v éře přiznané kýčovitosti přeludné zjevy. Tady to Susanna
zpívá, jako by to napsala Hildegarda von Bingen.
Odkazy: MySpace / Rune Grammofon / TV video Lay All Your Love On
Me je trochu neklidné, starší klip
k Love Will Tear Us Apart je reprezentativnější.
* * *
Bird Show je název pro proměnlivé osobní hraní Bena Vidy, člena
chicagských postrockerů Town & Country, které vydává dobrý label Thrill
Jockey. Třetí eponymní album Bird Show
vychází právě na labelu Kranky: tedy u společnosti, která se věnuje ambientu
jednou velmi libému, až newageovému, ale taky jeho experimentálním a
psychedelickým podobám, viz Deerhunter. Ben Vida si sám nahrává vrstvy nástrojů
jako jsou mbiry, panovy flétny, bubny, zvony, arabské housle – tím může
připomenout globálního poutníka Stephana Micuse, ale Micus zůstává
eko-bio-akustický a nepouští si do nahrávek moogy, syntezátory, prstencové
generátory zvuku, prostě elektronické nástroje. Vida tuhle hranici překračuje,
takže jeho slavnosti, tance a malé transy jsou jednou jen při harfě a mbiře a jindy technologičtější
a beatovější. Je to taková ta
neslyšitelná hudba, kterou po chvíli přestanete poslouchat (tak popisuje
ambient jedna z jeho definic!), ale nemáte přitom pocit, že vámi někdo
manipuluje nebo že vzduchem lítá něco nezdravého. „Spíš ceremonie, než elpíčko," poznamenal nějaký recenzent k debutovému
albu Green Inferno. Platí to pořád.