Přijedou newyorští Sonic Youth, po jedenácti letech. A pro mnohé z nás poprvně: nebo jste byli v Lucerně ve dvaadevadesátým, když jim předskakovali Pavement? Pak byl ještě koncert se Stereolab, duben 1996 (díky za upozornění v komentářích). Šest stručných poznámek.
1/ Nechce se mi využívat blog k průchodům nadšení – ale nic to nemění na tom, že Sonic Youth patří do té ideální sorty rockových umělců,
u kterých se kloubí střemhlavost & rafinovanost, nejskutečnější
punkové rockerství & experiment, zkušenost (hrají od roku 1981) a
nutkání dělat pořád něco nového. Nejambicióznější rockový vazebný rachot po Velvet Underground. Lidi, co uvažují, proč hrát něco takovýho po šestadvaceti letech, proč to hrát v dnešní situaci světa a sebe sama.
2/ Včera jsme se ve Světozoru dívali na film o Otomovi : v jednu chvíli nějakým horkovzdušným fénem roztavoval gramodesku. Takhle zacházejí Sonic Youth s rockovou písničkou: od pevných obrysů ji rozmývají až k tekutosti, od palebných rytmů do oceánu šumu. (V tuto chvíli na tématu spolupracuje má klávesnice, které docházejí baterky, takže bez mých úprav byste četli od paleb rmů docešumu, což by bylo vlastně adekvátnější.)
3/ Prošvihli jsme to krátké období, kdy kapela přibrala pátého člena, Jima O´Rourka (spřízněnce v náklonnosti vůči jak písním, tak hluku), aby s ním nově promíchala vířivé hlukové přísady. Znělo to dobře, ale když fungujete dvacet let ve čtyřech, s pátým se po dvou pokusných letech zas v dobrým rozloučíte.
4/ Kim Gordon!
5/ Kdo jste mi nevrátil jejich dvojkompakt Goodbye 20th Century, tak se koukejte ozvat.
6/ Je to v Praze, v Divadle Archa, pětadvacátého srpna.
P.S. pro kolegy z médií: Ode dneška je to oficiální, ověřujte v Rachotu a U Rozvařilů.
