Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Soirée s Woodym Allenem

Bylo to krásné, ale proč to proboha dělá? // Před pražským koncertem jazzové kapely Woodyho Allena se vracím ke staršímu zážitku: Woody Allen klarinetista v domovském manhattanském hotelu.

„Jdete se podívat na
Woodyho, pane?" usmívá se dveřník tmavé pleti ve stejnokroji značně
dokonalejším než je oblek mnoha příchozích. „Tudy, prosím." V hotelu
Carlyle vám každé dveře někdo s úsměvem podrží, a než dojdete do kavárny,
napadne vás, že noblesnější místo během výletu za newyorskou kulturní scénou
asi nenavštívíte. Tím spíš s prostředím kontrastuje dixielandové
bratrstvo, hudba jakoby ze zadního dvorku, včetně strejčkovské vizáže
břichatého kapelníka Eddyho Davise: usměvavého banjisty, který pro Allenovu
kapelu dělá mnohem víc, než by napovídalo klidné, málem táborákové brnkání.

Kdo si nezajistí
rezervaci dlouho dopředu, dozví se z telefonu o beznadějně vyprodaném
večeru. Víceméně je však vpuštěn kdokoli, zvlášť spokojí-li se s místem k stání.
Tak jako tak si ho najde číšník s vizáží sicilského mafiána a ultimativní
výzvou: „Potřeboval bych vaši kreditní kartu, pane." V atmosféře důvěry a
perfektního servisu vám ji stáhne o vstupné, které spolu s jedním vínem
přijde na sedmdesát dolarů. To už přítomní hromadně zaječí, neboť na pódium
uprostřed místnosti se prosmykne šest neznámých lidí – a Woody Allen.

Celebrity // Nemíří na něj o nic
víc světla než na jeho kolegy. Sedí v jedné řadě s trumpetistou,
pozounistou a obendžovaným kapelníkem, sako si hned na začátku hodí přes židli
a zůstane v košili. Zámožnější hosté i zvědaví poutníci se chvíli
orientují a pak pochopí základní pravidlo hry: Woody Allen dnes nebude
komunikovat jinak než hudbou. Sedmašedesátiletý (aha, takže psáno v roce 2003!, pozn.) režisér, který ví, že se tu
všichni sešli kvůli němu, nejen že neřekne nahlas jediné slovo, ale po celých
sedmdesát minut jedinkrát nezvedne oči k publiku. Sedí tu ovšem nikoli
v pýše, ale jakoby v úzkostném sevření, v obranném stažení
hluboce traumatizovaného člověka do sebe. To je jedno překvapení, vyvážené
ovšem neméně silným druhým: hudba je skvělá. Z kompaktu Wild Man Blues (1998)
se to vlastně nedalo poznat. Allen-klarinetista má těžkopádně tlačený tón, ale
v dixielandových protihlasech se pohybuje suverénně a sóluje tak, že to
není žádná ostuda. Především má však celý večer jednu spojitou atmosféru
teskna, chandry, blues. Allen jako by nehrál hudbu, jež má znít v salónku
plném hostí konzumujících z noblesního menu: s chytrým grifem filmaře
mnohem spíš vytváří soundtrack ke SKUTEČNÉ náladě v místnosti, spodnímu
proudu melancholie, marnosti, nepřiléhavosti. To vše nevytváří pomocí ploužáků
a mollových, „smutných" melodií: dixielandové pecky jako Ja-Da nebo
Ellingtonova slavná I´m Beginning To See The Light mu zkrátka znějí jako z hloubi
prýštící žal.

Kontury krátkých,
výstižných, originálních písniček vlastně bez oklik připomínají Allenovy
autorské příběhy od Manhattanu až k Hollywood Ending: točí se
kolem věčných schémat, jimž však dobrý vypravěč může vdechnout aktuální jiskru
teď a tady. Po poslední písni Allen zvolna, pečlivě rozloží klarinet a ukládá
ho do kufříku. Lidi křičí, že nechtějí konec, Allen má sklopené oči. Eddy Davis
ještě cosi brnká, Allen (je to patrně domluvené, ale věrohodné a docela milé)
se zamyslí a řekne – no jo, vlastně, jak je to? I´ll see you in my dreams,
uvidíme se ve snu… Spíš na ta slova vzpomíná, než aby je opravdu zpíval.
Samotář si brouká.

Reklama

Samotáři // Večeřící Newyorčané
i dychtiví návštěvníci podivného koncertu jsou zvláštní směs. Ti první vypadají
spíš jako postavy z Allenových filmů, ti druzí zase jako jejich diváci. Ve
skutečnosti jsou všichni obojím, a nikdy jako v hotelu Carlyle mi nedošlo
tak pádně, že Allen točí bezprostředně o reálných lidech kolem sebe, včetně mě.
Jak jsem se tak rozhlížel po sále, s pohledem na hihňajicí se asijské turistky
se mi vybavil filmový motiv Petra Zelenky: Japonci a pozorování intimity. Ten
koncert byl opravdu srovnatelný se scénou ze Samotářů, kdy se rodina vydává
všanc a coby artakce se nechává pozorovat. Jazzové hraní s přáteli snad bylo
pro Allena dřív radost: teď se zdá, jako by je zapomněl v pravý čas
zrušit. Večer se stal hladovým pozorováním oběti – a máloco na tom mění fakt,
že síla starých písniček se tu očividně dotkne i těch, kteří si přišli jen ulovit
snobský bod.

Vida, že atmosféru už nelze víc zmršit, vecpal jsem se před hluboce litovaného
Allena a mačkal spoušť.