Nedávno uplynul rok od
chvíle, kdy jsem začal pravidelně publikovat na internetu a stal se takzvaným
bloggerem. Sám mezi řádky textů
o hudbě dávám najevo názor, že lidi dnes sledují každou pitomost, a snad
s touto vírou jsem se do psaní na web pustil. Komentáře, které tu a tam
někdo napíše, člověku nijak zvlášť neusnadňují zjišťování, kdo ho čte, proč asi
a nakolik se potkává se smyslem krátkých článků.
Můj technologicky
založený kamarád mi k blogu připojil zvláštní přídavný program. Mohu díky
němu sledovat, odkud čtenáři přicházejí. Podle předchozí webové stránky,
z níž kdosi skočil na tu mou, dobře vidím, že na mé tak pečlivě
formulované texty o současné hudbě se dostává hodně lidí zcela náhodně. Původně
hledali na síti něco jiného, třeba výraz kolečkové
brusle. Místo informace o levném zboží jim mechanický vyhledávač nabídl recenzi
se zmíněnými slovy.
Záhy jsem pochopil,
jak zvednout návštěvnost svých internetových stránek. Hodně jsem si pomohl,
když jsem do jednoho titulku použil slova džem,
marmeláda a zavařenina. Obecně slabou menšinovou návštěvnost mají příspěvky
s nápadně vystavenými výrazy hudba nebo koncert. Nutno však říci, že čtenářská
obec má v záloze nová a nová překvapení. Velkou záhadou je pro mě enormně
vysoká návštěvnost článku s titulkem A nyní masáž od švédského premiéra,
což je citát z komické skupiny Monty Python. Ten článek neobsahuje nic
pozoruhodného, přitom na něj i po roce denně klikají další a další čtenáři. Ze
statistik se nedá poznat, zda je to kvůli slovu masáž, kvůli švédskému
premiérovi nebo ještě z jiného důvodu. Je jen jasné, že jednou vypuštěný
text do světa si žije vlastním životem.
Hodně se dnes mluví
o nelegálním stahování hudby na síti. Z toho, že někdo opakovaně hledá
výraz „Dáda Patrasová, mp3" je jasně vidět, že dětské písničky zmíněné
interpretky nemají skutečný výchovný potenciál a přitahují internetové poberty.
Bez ironie mě zaujalo, že snad nikdo nevyhledává na webu heslo Karel Gott:
slavík je zkrátka úkaz z jiné éry. Sázkou na jistotu je napsat něco o
skupině Kabát, případně i o kabátu s malým k, naštvané komentáře vám budou
čeští fanoušci posílat tak jako tak ve velkém. Ale nakonec jsem překvapeně zjistil,
že se vyplácí držet se kopyta a psát o slušné hudbě. Nejhledanějším výrazem na
mém blogu bylo letos jméno islandské umělkyně Björk, za ní následují newyorští
Sonic Youth, kteří se letos v Praze zjevili po jedenácti letech.
Pochopitelně, mým
esem v rukávu je nevinné sloveso píchat,
které jsem jako čerstvý nezkušený bloger použil do jednoho titulku a dodnes si
tím vysluhuji pravidelné návštěvy určitého okruhu uživatelů. Psaní na síti má
zkrátka ten efekt, že brzy začnete uvažovat, zda si některá slova můžete
dovolit. Třeba své vlastní jméno. Když jsem objevil, že ho někdo vyhledává, polichoceně
jsem zrozpačitěl. Klid mi vrátil až další pohled do statistik: návštěva patřila
k serveru ministerstva vnitra. Tak to je tedy všechno v pořádku: sám
sobě jsem silně podezřelý už dávno.