20
// DANIELSON: Ships (Secretly
Canadian)
Před koncertem, rocková kapela v šatně. Něco nehraje.
Kluci i holky mají obleky nemocničních sester. Jako že humor? Možná ne zcela.
Stojí v kruhu. Ruce u sebe. "… a modlíme se, Pane, také za producenta
Steva Albiniho…" Tolik jeden z neodolatelně absurdních, a přece reálných momentů filmu Danielson: A Family Movie,
který laskavému publiku nabídneme na Febiofestu.
Ships – aneb jak se dá skrz independent songwriting & postmoderní
výtvarno ukázat na smysl rodiny – fakt! Daniel Smith je nejstarší z pěti
sourozenců: když zakládal rodinnou kapelu jako tvůrčí happening (nahrávka byla
součástí diplomky), nejmladší Andrew (11) nechtěl, ale musel. V kapelách
s křesťanským backgroundem je to někdy drsný. Z textu, který vychází
někdy teď v Labyrint
Revui: // Skupina vystřídala řadu uniforem. V jednom období se oblékala
do zdravotnických plášťů a sesterských čepečků coby „ti, kteří přicházejí
léčit". Se sólovým projektem vystupoval „bratr Danielson" jako strom – vsazený
do velkého plyšového stromu, který „nese dobré ovoce" v podobě
přišpendlených banánů a citrusů. Dekorace jako z dětské besídky (ovšem
zpodobňující Hamleta i Sherlocka Holmese) je vidět i v jednozáběrovém
videoklipu k Did I Step On Your Trumpet? (Nešlápl jsem ti na trumpetu?). Ta už
pochází z „velkého" alba Ships (Lodi), kam vedle příbuzných a známých
přispěl i Sufjan Stevens, hiphoper Why? nebo norští impresionističtí rockeři
Sereena-Maneesh." Hudebně, abychom ztratili slovo, jsou Ships folkrockové písně
s nápadným podílem xylofonů a zvonkoher – zmíněné nové album má navíc
výtečný rytmický švih a díky mnoha hostům třeba i dechovou sekci. // Danielson
19
// BONNIE „PRINCE" BILLY: The Letting Go (Domino Records)
Dlouho jsem si
myslel, že je starej. Až zpětně jsem zjistil, že Will Oldham je mladší než já,
že jsem kdysi poslouchal jeho debut a myslel, že jde o dvanáctou desku
neproslaveného, dávno zralého chlapíka, který si bez ambicí na věhlas (a občas
skicovitě, bez zajímavějších aranžmá) píše to svoje. Záhy se jím stal. Pak ho pár
let před smrtí nazpíval Johnny Cash (píseň I
See A Darkness) a on zůstal u jediného ze střídaných pseudonymů, B. P.
B..
Jakoby tradiční
písničkářství, ale napjaté na skřipec motivů jako jsou zvířata a duchové uvnitř
člověka, duchové zvířat, splývání sexuálního a spirituálního. Nevyhaslé
šamanství lze vidět i v klipu Cursed
Love (byť v transformaci a včetně masky E. T.). Desku natáčel
Oldham na Islandu, předpokládám, že ho pozvala Björk, které zpíval před rokem
na soundtracku k Drawing Restraint 9.
Zvuk má atmosféru čistého povětří (islandská sugesce?), smyčcový kvartet zvuk
houstnoucí pohromy. Stabilní doprovodná zpěvačka Dawn McCarthy, světlý rejstřík
pořád k dispozici, má-li některá slova říci méně nelítostný vypravěč. BPB
je mistr smutných písní bez sebelítosti, psali ve Wireu, což opisuju a
podepisuju. // promítání
// B.P.B. na
HypeMachine
18
// JUNIOR BOYS: So This Is Goodbye (Domino Records)
&
HOT CHIP: The Warning (DFA
/ EMI)
Postupuju jako holky na střední škole: ne že by se většinou
"zajímaly o hudbu", ale vyberou si jednu hvězdu a tu mají nějaký čas
systematicky rády. Ne že bych toho znal z dnešního čerstvého popu bůhvíkolik, ale pro kanadské duo Junior Boys jsem se rozhodl jako pro svoje
oblíbence. Přibalil jsem k nim i snazší a melodičtější Hot Chip, kterým Junior Boys předskakovali na turné. Pravidelný
beat, zvuk občas rozfackovaný do fragmentů, víceméně vlezlé melodie, přes vokál
i emoce přehozená deka: to jsou Hot Chip. Báječně zněli osolení na maximum na
klubové tancovačce. Obě kapely v sobě mají něco z raných Depeche
Mode, když v nich byl ještě Vince Clarke.
O Junior Boys z Týdne: // Nablýskanost
syntetického zvuku tu má přídech rezignace: stejně už jsme přišli na to, že
vyspělé techonologie nám štěstí nepřinášejí. V písních Count Souvenirs či Double Shadow je asi tolik emoce jako v letištním tranzitu,
biografie kapely mluví o termínu nomadalgie
– stesku po cestování, snad návyku z dob, kdy s cestou byla spojená
naděje na cíl. „Blues dvacátého století" tu zní i skrze
adaptovanou písničku When No One Cares
z pozdního repertoáru Franka Sinatry – byla-li v ní osamělost od
počátku, tady je to samota kosmonauta, který to má ještě na dlouho. (…)
Junior Boys se neostýchají místo bubnu spouštět elektronické tlesknutí a bublat
s efekty, které použil Karel Svoboda do hudby k Návštěvníkům… // klipy
Hot Chip
17
// WOLF EYES: Human Animal (Sub
Pop)
Vlajkonoši dnešní mohutné scény temné improvizace, která těží
z noisu a hardcoru (viz 38 v předch. zápisu). Trio vydává u Sub Pop,
kde kdysi objevili Nirvanu. Jsou to nesrovnatelné příběhy? Tenhle zvukový atak
dnes taky překvapivě míří víc a víc do klubového a rockového mainstreamu. Občas
mi připomene kreace Antonia
Tàpiese nebo Anselma
Kiefera. Všechno může být šedočerné: uzlové body, nosné lešení, plochy i
procesy, které se napříč jimi ženou. Buší tu industriální zvukový těžký
průmysl, orgasmicky vrcholí jemně tepaný gong, zalyká se posedlý vokál, na
hranici destrukce chroptí elektronika i kytara, z kůže se svlíká free
saxofon. Jsou tu dlouhé tišší pasáže dunivých nástupů, oťukávání, usazování
prachu v ozvěnách. Hodně se toho děje: nic proti droneové hudbě dlouhých
prodlev, ale tohle temné bujení mě naplňuje mnohem víc.
Jedna věc je něco jako tušení apokalypsy, něco jiného je náklonnost
k abstraktnímu tvaru: mám Wolf Eyes rád pro to druhé a nezdá se mi, že by
jejich hudba měla evokovat jenom děs. Má málo společného s metalem: je to
abstraktní vlna, chybí jí příšerkovská stylizace a většinou i sugestivní
rockový rytmus. Když se z jazzu vyvinula volná improvizace, následovalo ji jen
málo jazzmanů: dnešní free/improv hardcore na tom bude ve vztahu k metalu podobně, myslím. // udělejte si
představu // My Space
16
// MATTHEW HERBERT: Scale (!K7 Records / Panther)
Jak zní „naštvaná party ve válečné zóně" Scale
(Měřítko i Stupnice) třičtvrtě roku po vydání? Mně čím dál líp. Po koncepčních
albech (Plat du jour
– jídlo jako politikum) si dal britský velmistr samplování písňové intermezzo:
soul, sugestivní rovné beaty (tedy jakoby nesofistikované disko/house), dobré
vokály. Herbert pořád umí tu těžkou věc: být zábavný a zároveň seriózní.
Z textu pro MfD: // Předloni zveřejnil Herbert číslo svého telefonního
záznamníku: po několik měsíců jsme mu tam mohli nechat message – roztodivné zvuky. Plných 723 jich Herbert v nových
písních otáčí jako bumerang a posílá zpátky k posluchačům. V písních
tak znějí rakve, srážka meteoritů, britská stíhačka a benzínové čerpadlo, navíc
Herbert natáčel hudební nástroje v podzemí, pod vodou i v balóně.
Texty „o smrtelnosti, globálním strádání a konci ropné éry" se jakoby nehodí
k směsi diska a swingující poctivosti starých jazzových evergreenů – ale
to už je klasický Matthew Herbert. // poslouchat / promítat si / číst
15
// JUANA MOLINA: Son (Domino
Records)
Psal jsem pro MfD:
// (…) moderní bossanova, zvukový surrealismus a ležérní pankáčská samovýroba
(…) Když otec učil Juanu
na kytaru, improvizoval k tomu i básník Vinicius de Moraes, jehož film Černý Orfeus odstartoval světový zájem o
bossa novu. Molina se ovšem stala komičkou a televizní hvězdou
pro celý španělsky mluvící svět. Když se rozhodla odejít k autorskému
písničkářství, byla to absurdní dřina. „Než jsem se nadála, před publikem jsem
vždycky hned vklouzla do role." Odmítla popové
producenty a album Segundo nahrála
doma o samotě. „V některých pasážích už usínám. Je to záznam bez filtrů, obraz
znovunalezené svobody." (…) David Byrne ji vzal s sebou na turné (…)Son je posíleným pokračováním téže
poetiky: odráží se v ní jihoamerický magický realismus Borgese a Márqueze?
Ladění varhan má mořskou nemoc, playbackem jako by se Juana hádala sama se
sebou. Ještě pořád jsou to písně, ale zní v nich ptačí křik a ozvěna
hlasových her Meredith Monkové. Spojení živelného muzikantství a chytré,
antimainstreamové produkce připomene Lenku Dusilovou – což pro ni budiž
poklona. Současné hudební hledačství nezní vždycky slunně a enšpíglovsky, takže
(…) // Juana Molina // na HypeMachine
14
// MATMOS: The Rose Has Teeth In The Mouth Of A Beast (Matador)
Když už konceptuální projekt, tak ať je takhle domyšlený, vrstevnatý,
fantazijní i logický, radikální, plně muzikální. Rub výše zmíněného Herberta: taky hudba, ve
které zní spousta věcí, objektů a dějů – ale ve jménu detailně nakomponovaných
portrétů. Spoléhání na magický moment: z místa a času, kde zvuk proběhl,
cosi silného přechází do nahrávky. Mele se v ní pak spousta energií.
Psal
jsem pro Respekt: // Album dostalo název podle slov Ludwiga Wittgensteina růže skrývá své zuby v ústech nestvůry.
„Naše album je sérií portrétů lidí, které milujeme, nevyžádanými milostnými
dopisy těm, jejichž životy k nám promlouvají," píše duo v obsáhlém
internetovém průvodci albem. Wittgenstein nebo Wagnerův mecenáš Ludvík II.
Bavorský jsou docela únosné předměty obdivu. Matmos vedle nich ovšem řadí
homoerotického fotografa Jamese Bidgooda (zastoupeného i v edici Taschen):
v Písni semene zní výron ejakulátu a
zpěv kultovního šansoniéra Antonyho. Pocty se dočkal i Boyd McDonald, vydavatel
pornografické revue Straight To Hell s uměleckým a politickým přesahem. Dá
se to poznat z proměnlivých skladeb, kde hostuje Kronos Quartet a Björk?
Snad podle hlášek z pornofilmů – jinak je to „jen" názor přimknutý
k hudbě a metodě jejího vzniku. //
Koncert
ve Vídni: ještě jednou díky Martinovi, že
mě pozval a svez! Techniky, kterými duo (spolu se Zeenou Parkins) ždímá
z předmětů zvuky, připomínají kutilství postav z Jeunetových filmů Delikatesy a Amélie z Montmartru. Bubnuje se růžemi do kontaktně snímané
desky, okvětní plátky jako daň za hudbu prší k zemi. Efektní pro zrak i
sluch je scéna se suchým ledem, který dokáže rozvibrovat dotýkaný kov…
// Matmos @ Matador
13
// BRUCE SPRINGSTEEN: We Shall
Overcome: The Pete Seeger Sessions (Columbia)
Ještě chce někdo tvrdit, že nenastává doba komunitních
aktivit, nové citlivosti k lokálnímu prostředí? Už jste spolu se sousedy
zjistili, které společné písně znáte, a spojenými silami je přehráli potomkům?
O Springsteenově nečekaném mejdanu na venkově s tradičními muzikanty jsem
psal do A2: // …
hudba jako součást životního času, kalendáře a zpravodajství od člověka
k člověku. Springsteen s oblibou zdůrazňuje, že na tomhle albu je
zachyceno živé dění: sám navigoval kapelu během dvou natáčecích dnů
k různým aranžmá, ve finální nahrávce se leccos děje poprvé. (…) Snad
nejpalčivěji zní mezi vyřvávanými odvazy zpomalený gospel O Mary Don´t You Weep. (…) Námořníci nadávají, kdy dostanou zaplaceno, Irčanka marně
čeká syna zpět z první světové, dělníci dřou na stavbě kanálu, Johnu
Henrymu puká srdce po vítězném závodu s parní turbínou, která mu vzala
práci. Jákobův žebřík strmí jako naděje na průlom ven z područí a lupič
gentleman Jesse James bere zákon do vlastních rukou. Všechno uzavírá nevinný
popěvek o žabákovi, který ovšem končí slovy: Dál si to zpívej sám!
Ve filmovém
dokumentu je vidět, jak Bruce Springsteen při natáčení pije z obrovského
skleněného tupláku čistou vodu. Ta kombinace čirosti a intenzity celý projekt
docela dobře vystihuje. // o
albu na Wiki // jedna
odrhovačka živě!
12
// ALI FARKA TOURÉ: Savane (World Circuit / PJ Music)
Správce na vršku
velehory, kde to ještě není kontaminované. Starý mistr. Jestliže západní Afrika
je pravlast blues, pak do Ali Farka Tourého ten starý, neoslabený genofond proudil
přímo.
Na začátku loňského
roku dostal Grammy za předchozí album duetů, po téhle vzdušné nahrávce přišla
tancovačková deska s kapelou – a do toho všeho sedmašedesátiletý A. F.
umřel. Stačil prohlásit Savane za své
nejpovedenější album, čemuž věřím, protože to řekl producent a dobrodruh Nick
Gold, který nekecá. Nick, který po světovém úspěchu Buena Vista Social Club
léta systematicky bránil Kubánce před komerčním a uměleckým vydrancováním,
prostě nekecá, a osobní setkání mě v tom utvrdilo. Nutno ovšem dodat, že
poslední album je taky nejsnazší, jaké kdy Ali Farka natočil: písničky jasného
tvaru, navzájem dost pestré. Struny i perkuse tu jasně znějí africky od první
sekundy, přitom hrají riff. Totální odevzdání a zároveň lehkost. Ty drobné
ozdoby, ty drobné rozdíly. Stará pevná ruka, Old Shatterhand. // BBC: Nekrolog a bio
11
// ORLOJ SNIVCŮ: Nebeské varhany (Pagoda)
Ten,
který sbírá to, o co nikdo nestojí. To bylo jméno Jaroslava
Kořána v devadesátých letech. Někdo se vrhal do podnikání, on lezl po
skládkách a venkovských usedlostech, kde hledal kovové tyče. Skládal z nich
laděné řady – tedy velmi svérázně laděné řady, klikatě, ale přesto nějak
přirozeně. Orloj se neustále rozrůstal, Jarda na něj hrál s bráchou
Michalem (dnes Kora et les mechanix) a Markem Šebelkou. Pořád se hledaly nové
kombinace, jak mohou věci znít přes sebe, společně. Leckdo myslel, že patří
k čajovnové síti „tiché alternativy", ale vlastně to byl industrial. Nahrávku
Jarda vydal s mnohaletým zpožděním až teď, když už naživo nevystupují:
mezitím Orloj slyšeli a osahali na japonském Expu nebo porůznu v Evropě.
S Orlojem-nástrojem,
Orlojem-hudebním
stylem i Orlojem-nahrávkou
(tři v jednom, neberte to!) dokážu trávit hodně času: cinkání těch kramlí
má pro mě stejně bohatý zvuk jako významové konotace. Některá hudba se dá
pustit a (ne)poslouchat jako příjemná kulisa (v tomto žebříčku: 32, 26, 28,
15…), jiná hudba funguje jen při soustředěném vnímání (52, 38, 21, 14…).
Orloj je hluboce obojetný. Ručně pomalované disky v krabičce
s dlouhým rezavým hřebíkem nakupujte zde. //
// Proklamace snivců
//
// text
o Orloji, včetně dávného rozhovoru //