30 // VETIVER: To Find Me Gone (Fat Cat)
Je myslím dost těžké napsat, proč je tahle akustická
generace všechno jiné než retro, proč se mi zdá její „new weird" folk jako
pádné hudební vystižení dneška. Z A2 : // Vůbec nevyslovujme slovo folk:
Vetiver nehrají něco, co už známe. Druhé album ukazuje, že sanfranciský kvintet
nepatří ke smetánce vlny „new weird america" (tedy současných křehkých i
surreálných folkařů) jen pro účast proslaveného písničkáře Devendry Banharta.
Jeho kumpán Andy Cabic vede tohle strunné společenství jako skupinku hledačů.
Pořád zpívají o nějakém návratu domů, přičemž zjišťování, co je to „doma", je
asi hlavním tématem.
Vzít cello do téhle hudby znamená vyšoupnout na cesty
městskou salónní duši: jak zazní s novými známými a po útrapách cest? Dvě
kytary a housle spolu s ním občas rezonují jako indický sitár, jindy se
zacyklí do psychedelického minimalu. Na opojnost zvuku se tu myslí hodně: to je
největší posun nové generace od předchozích. Mezi nástroji není málo hostů
(elektrický klavír, africké bubny), ale při vší jednolitosti by nás nenapadly postuláty o mixu stylů. Pod vším pohybem
na hraně písničky a širších forem je klid podobný stálé prodlevě v indické
hudbě. Je to ovšem ten typ klidu, v němž hostují ex-členové rockových
hlukových impresionistů My Bloody Valentine.
Napojit se na „starý styl",
protože cítíme, že zdaleka není vyčerpaný, tomu pak jiní lidé říkají
konzervativnost. A na světě je o nedorozumění víc, a tím pádem i o jeden námět
pro písničkáře, ty neustále proměnlivé, nutné, konzervativní bytosti. //
Album je moc dobré, zároveň připomíná, jak je to
s loňskou bilancí „nové" písničkářské scény: Sufjan Stevens vydal jen dvě
bokovky (dodatek Avalanche k předchozímu
albu a vánoční krabici), Animal Collective jednu, nějak se stalo, že svět
absolutně uslyšel na J. N. (nene, kolem třicátého místa ji nehledejte,
trpělivost!). Ale letos se mám zřetelně nač těšit, podle toho, že už přes rok
mlčí Antony & The Johnsons, CocoRosie, Devendra Banhart a koneckonců i ti
Animal Collective a Stevens. // Vetiver
29
// EKKEHARD EHLERS: A Life Without Fear (Staubgold / Starcastic)
Nejsem z alba tak naměkko jako The Wire, kde jim
v hlasování vyšlo jako osmé nejzásadnější album roku. Ale kombinace blues
s laptopovou digitální drtičkou zvuku tu zní místy neodolatelně – a
nepovědomě, což je pro nás neofily jak
čerstvá dávka drogy. Z recenze pro HIS Voice: // Ehlers patří
k současným konceptualistům se samplerem, je ovšem dost jiný než Matthew
Herbert nebo Matmos. Čerpá z jakoby seriózní nové hudby, zároveň se opírá
o improvizátorské individuality, spoluhráče Josepha Suchyho (kytara) a Franze
Hautzingera (trubka).
Lebky, hroby, přechod přes řeku: s málem barokní
vervou se tu vztyčují obrazy, připomínající, že click jsi a v cut se
obrátíš. Když v úvodu zakvílí Suchyho – pro mě jako vždy živoucí, žhavá,
osobní – kytara, je jasné, že autor tady nebude zacházet s neutrálním
materiálem zvukových sinusoid. Kráčí tu dřevní bluesový bas, k němu Suchy
rve struny a introspektivně chrchlá jakýsi Howard Katz Fireheart, pocitem jsme
ve třicátých letech. Ehlers to všechno krájí, pravidelnost dvanáctky se ztrácí
v koláži a vrstvení, jako bychom se houpali na struktuře-bluetónu. Když
dojde na čirou abstrakci (Hautzinger, jak bychom u něj čekali, dýchá skrze
trubku), nevíme tak úplně proč – respektive chytáme se zmínky, že hudba vznikla
jako doprovod k choreografii. Bluesovější část alba je ale dost jedinečná:
s volnými šumy a trubkovým sólem se docela dobře prolíná v A Second Fire.
(…) Pokud by měl
rozšmelcovaný zvuk evokovat, jaké to je při přechodu do jiné dimenze, pak
Ehlers očividně od smrti nečeká polibek na přivítanou, spíš pouť bahnitou
pustinou. Ale takové rozklíčování neodpovídá jeho záměru: blues je pro něj také
politikum, vyzpívání konfliktu mezi lidmi a lidmi. Ehlers mluví o kolektivním
traumatu Západu a rasismu vůči černým, od aktuální ne-pomoci po hurikánu
Katrina po exploataci blues zábavním průmyslem.
28 // BRIGHTBLACK
MORNING LIGHT: Brightblack Morning
Light (Matador)
Jako kdyby někdo uplatňoval studený dlaždicový systém
z minimalistické architektury, ale prováděl ho s polštáři a duchnami.
Jako by všichni ti oprašovači elektrického piána a varhan fender rhodes konečně
kápli na něco skutečně zevnitř, co si s tím pěkným, ale proklatě žánrovým
zvukem počít. Bez jako: Kalifornský
pár hraje jakési groovy, pomalé,
houpavé, ztišené, beze spěchu a s mnoha zvukovými poznámkami okolo. Celé
to má ambientní hloubku zvuku, která je vlastně silnější vjem než jednoduchá
struktura té hudby. Ti dva, co za albem stojí, pořádají různé lokální a přátelské festivaly, a sama hudba, vývojově
připomínající slepé rameno jakýchsi nesoučasných stylů, je taky produktem
lokální izolace, řekl bych. Zvukové vlny tu v zacyklení přicházejí zas a
znovu, což svádí k opakovanému poslechu a mentálnímu zacyklení posluchače,
ale veskrze příjemnému. Rob Young, ex-šéfeditor The Wire a dávný tahač českých kapel
na britskou scénu, poslouchal tuhle desku vloni ze všech nejčastěji. Kdyby
některý laskavý čtenář tohle album měl a chtěl ho za něco vyměnit, budu ochotně
přijímat návrhy. // Brightblack Morning Light
// mp3
27
// SUFJAN STEVENS: The
Avalanche
(Rough Trade / Panther)
V textu pro MfD jsem snad zmínil všechno, co ma na SS
fascinuje: Myslí to vážně, pro jeho
metafory je východiskem to, u čeho jiní končí, harmonické aranže jsou u
něj nikoli žánrovým rozhodnutím, ale koncem cesty, která nejistě a vždycky
odznovu hledá ideální tvar.
// Písnička může trvat tři minuty, ale jak dlouho
trvá napsat ji? Kolik let zkušenosti se musí navrstvit? Na to myslím při
poslechu Sufjana Stevense, který tematické rámce svých alb kupodivu nemyslí
jako vtip. Plán vydat padesát desek o všech amerických státech nejspíš nesplní,
ale úctyhodný loňský Illinois mu
vynesl palmy vítězství ve výročních anketách a duet s Davidem Byrnem.
„Zamiloval jsem se do místa," zpívá v písni Chicago – jedné z těch, kde se od „mapované" země odráží
k mapování vztahů, psychologických postřehů, ale i pochybování ve víře.
Stevens má promyšlené metaforické texty, jeho prvním nástrojem je banjo,
nezajímá se o elektroniku, spíš se zdokonaluje v aranžmá pro komorní
orchestr a vokálních vícehlasech. Snad ambiciózní řemeslník, který nepotřebuje znít
„lo-fi" ani v době, kdy je domácí improvizované studio módou?
Nové The Avalanche (Lavina) je albem paběrků a nezařazených písní pro Illinois, ale Sufjan se dopustil malého
podfuku: dotvořil písně dost pečlivě. Svolává počítače na místo mrtvého Boha a
vyhlašuje, že pro Ameriku už neplatí písňové heslo Woodyho Guthrieho „this land
is your land": všechny faktoidy jsou však jen součástí osobnějších obrazů.
Typickým zástupcem lidstva v melancholických textech je Adlai Stevenson –
dvojnásobný kandidát na prezidenta USA, jehož plány pohořely a nad jehož slávou
se zavřela voda. // S. S.
26 // SHOGUN
KUNITOKI: Tasankokaiku (Fonal Records)
Kdybych měl psát o tom, co jsem vloni poslouchal (nikoli o
tom, co vloni vyšlo), pak by bylo třeba dlouze a užasle psát o finském
„přátelském undergroundu" kolem Fonal Records. Propojené kapely Paavoharju, Es,
Islaja atd. většinou mají duchovní dimenzi, zacházejí s lacinými
prostředky, jsou často znějícími kronikami kamarádských part, kde se neztrácí
ničí zápas o vlastní upřímný, hudebně dobrý hlas. Shogun Kunitoki jsou na scéně
výjimkou – mezi průsvitným chaosem a organickými křivkami robotická
pravidelnost. A vyšli vlonim, takže z nich lze udělat příčku žebříčku. Z týdeníku A2: //
Dárek Stevu Reichovi k sedmdesátinám? Analogové klávesy
jako by tu snily jednoduché matematické rovnice, měkce uložené do zvuku starých
varhan. Hrát dnes minimalismus není možné, nemáme-li pro to dobrý důvod: jaký
je ten zdejší? Shogunové dřív nechávali znít hudbu z počítačů Commodore,
pojmenovali se podle PC hry. Jejich pulsující hudba návratných motivů zní, jako
by odhalovali podvědomí přístrojů, které už jsou mnohdy na odpočinku. Neobávají
se nasadit melodický motiv aaaa – dddd – gggg – cccc (to nejsou akordy, ale
tóny), a ještě svou poetikou vytvářejí prostředí, v němž tato idea působí
tak akorát přiměřeně.
Skupina patří ke generaci, kterou zajímá detailní,
pozorný poslech: to ji odlišuje od generačních předchůdců, to dodává jejich
ambientnímu naivismu punc jedinečnosti. Když už váháme, zda tu někdo jen
nezapnul mašinky a neodešel, třískne do bigbítové soupravy živý bubeník.
V gradaci skladby jako by se samy stroje taky chtěly přidat
k emotivní vlně, čímž dochází k přesycení zvuku…
Recenzi na Shogun
Kunitoki nutno psát ostražitě: Finsko je plné bohemistek a některé jsou skupině
blízké. O to líp: aspoň jsou nadějné vyhlídky na pražský koncert. Mladou
finskou scénu lze docela vřele doporučit, vydavatelství Fonal (www.fonal.com) je ideální startovní bod. //
25
// URI CAINE: Uri
Caine Ensemble plays Mozart (Winter &
Winter / 2HP)
Byla to hlavně devadesátá léta, kdy v newyorském
downtownu bujely pronikavé syntézy: Trumpetista Dave Douglas hrál na jednom
albu vedle sebe Stravinského, Kurta Weilla a Weberna, Zornova Masada zasnubovala
židovskou tradici s free jazzem, klarinetista Don Byron nechával operně
zpívat cajdák Roye Orbisona a v jazzovém duu hrál Nessun Dorma. Uri Caine (klavír, koncepty, kapelník) celou scénu
sevřel jako v rámu a zároveň si nastavil sebevražedně vysokou laťku:
všežravé polystylové adaptace Mahlerovy a Bachovy hudby mu vyšly tak šťastně,
že už bychom nad dalšími alba mohli snadno pořád jen brblat. Ale v živém
záznamu mozartovského programu se dějí nepředvídatelné, přitom docela logické
zvraty. Malou noční hudbu dokáže Caine hrát poslušně a „postaru" sedm sekund:
pak už mu do rukou vlítne duch Fatse Domina, Hancocka, sebe sama. Výrazné je
Turecké rondo, kde DJ Olive pouští z vinylu originální muezínské zpěvy a
Chris Speed hraje na klarinet v modech, které znám snad jen od arménského
šalmajového šamana Dživana Gasparyana.
Jen dva a půl tracku je tu opravdu
dekonstruovaných nebo temných: Caine spíš jakoby krouží kolem mozartovské
dvorské úhlednosti, z jejíchž řasnatých záhybů ovšem vytahuje na světlo –
teď sám nevím, co by asi tak mohl vytahovat na světlo? Její temné spády, ryby,
drůbež, zvěřinu! (Gonzo žurnalistika.) // Interview 2006 // Uri Caine
24
// AVVA: gdansk queen (Erstwhile
Records)
& KLAUS
FILIP / TOSHIMARU NAKAMURA: Aluk (Improvised Music From Japan)
Na rovinu, tohle je TA HUDBA, kterou zcela soukromě
pokládám za nejpodstatnější proud v dnešním umění zvuku. Za proud, který
má možná silnou budoucnost. Rozeznívání předmětů a přístrojů kolem nás, laskavá
druhá šance pro svět, aby ukázal, k čemu tu je. Třeba k tomu, abychom
ho nějak rozezněli nebo amplifikovali? Zároveň skupinový rituál, hledání
společné činnosti, při které něco vzniká, předem nevíme co. V čemsi naprosté
ground zero, v čemsi návaznost na poslední estetické postoje (Cage). AVVA
je duo: rakouská Billy Roisz, která Nakamurův zvukový signál převádí
v obrazy jakési očarované televize, stroje posedlého kreativním duchem. Tedy
šumivá a vrčivá improvizace, překládaná okamžitě do viditelné podoby.
Klaus Filip je taky Rakušan. Hudba produkovaná jeho
softwarem lloopp se skoro nehýbe, což
nic neznamená: tu a tam sebou přece jen
škubne a je na nás, abychom nic nepřehlédli a nepřeslechli. Trochu jako by
někdo začínal kreslit jednu a tutéž rovinu pořád znova. Patrně jediný ze
spoluhráčů Toshimaru Nakamury, který dokáže zahrát méně než on. „Ona tyhle kluky zajímá víc filozofie než
hudba," řekl mi jednou kdosi blízký, a pokládám to za výstižný, užitečný,
v jádru úplně popletený výrok. // Billy Roisz
// lloopp // Klingt Jukebox
//
23 // KEITH
ROWE / TOSHIMARU NAKAMURA: Between (Erstwhile
Records)
A na tomhle dvojkompaktu je Nakamura ještě intenzivnější. Psáno pro A2:
// V noci nemůžete spát a posloucháte město. Zvuky-body i zvuky-šmouhy,
nad vším trvá slitý hukot vzdáleného dunění a bzukot elektrické sítě. Výsledek
není hlasitý, přitom bezpečně vytěsňuje ticho a trvá bez ustání. Nedochází
k dramatickým změnám, ale když na tu hru přistoupíme, za chvíli už ji
posloucháme jako skladbu. – A teď si představte tenhle zvuk v tvůrčí
hyperbole, jako výsledek hudby.
Brit Keith Rowe a Japonec Toshimaru Nakamura patří
k silným osobnostem nové improvizátorské scény, přitom na jejich hudbě
není hlavní použitá elektronika ani to, že vzniká spontánně, jen v živém
hraní. Pět ploch dvojalba Between říká, že dokáží hrát překvapivě proměnlivě. Závěr patří
minimalistickému ladění (Lausanne
s praskotem a šumy, Amann jako
nepřetržitý opalizující klastr tónů), zatímco jeho start je ostrý, akční,
hlasitý – zenové popření všech klišé o hudebním zenu.
Tahle nová, výrazná
poloha připomíná dlouhou lineární jízdu po vodním dně z filmového
Stalkera: na společném pozadí se odhaluje pořád něco nového. Podobně jako u
duchovního solitéra Arva Pärta, i tady jde (zcela jinak) o jakýsi úkrok zpět
z babylonu dneška, k střídmějšímu konceptu umění zvuku. Dění, které
Rowe a Nakamura nastolují, nechce vést ke skladbě, dramatu, konstruktu: spíš
kaligraficky zrcadlí běh světa. Můžeme myslet na esej Susan Sonntagové zaměřený
proti interpretaci nebo na výrok zahradníka z Godardova filmu Nová vlna:
„Mlč. Nech svět na chvíli beze jména." // Toshimaru Nakamura
22 // CHRIS WATSON,
BJ NILSEN: Storm (Touch / Starcastic)
Když přijde řeč na nahrávky skutečného světa, často myslím
na Felliniho Sladký život: je tu
postava muže, který na večírku pouští společnosti zvuk moře. Nedlouho poté
vezme život sobě i svým dětem. Co to vypovídá o terénních nahrávkách?
Z textu pro HIS Voice: // Jsou
nahrávky závažných skladeb, jsou nahrávky závažných setkání hudebních
osobností. Je dobře, že někdo se stará také o záznamy závažných bouří. „Benny
mi v roce 2000 oznámil," píše Watson, „že nahrál několik velkých
baltických bouří. Navrhl, abychom spolupracovali na projektu, který odráží náš
společný zájem o rytmy a hudbu, které vznikají při střetu živlů nad pevninou a
na moři."
Jestliže na společných albech Wind a Land zněly jakoby
jednotlivé zvukové barvy a rejstříky, pak tohle je už rozpohybovaný akčňák
s dějem. Watson: „Během dalších let jsme shromažďovali nahrávky
z pobřeží a ostrovů. Točili jsme v aktivním větrném období kolem podzimní
rovnodennosti a zimního slunovratu." Některé terénní nahrávky posloucháme jako
svědectví, „co se to tam dělo". Toto je jiný případ: doklad o síle skutečného
světa jako zdroje zvuku. Už křičící hejna ptáků na počátku mají krásu, jakou
vidíme v něčem „neřízeném", a přece impozantně strukturovaném. Ale to jsou
jen předskokani, hudba přichází teprve, když živáčci vyklidí scénu: pomalý
nárůst vln v neskutečně širokém frekvenčním rozpětí, záchvěvy hlubokých
rázů, jakoby rychle tlukoucí srdce Země. Jistota, že nic se neopakuje a všechno
navazuje.
Když Ryoji Ikeda produkuje nejvyšší a nejnižší možné zvuky, máme
pocit uměle vyráběného, více či méně nepříjemného prostředí. Tady se díky mistrnému
záznamu také atakují hranice slyšení, cítíme to však spíš jako návrat někam,
kam je vzácné a obtížné zavítat. // Chris
Watson
21 // HUNTSVILLE: For
The Middle Class (Rune Grammofon
/ Ambient.cz)
Elektroakustická improvizace, jinými slovy: odvážní přátelé společně
hrají po svém na různé nástroje a přístroje. V jednu chvíli budují vztah
ke světu (tím, jak nově ho rozeznívají) i k sobě navzájem (tím, že hrají
najednou a dávají si prostor). Silné v tom, co se děje i jak se to
děje, jinými slovy jak chytré, tak hezké.
Z HIS Voice, poněkud remixováno: // Jména pachatelů známe: kytarista Ivar
Grydeland a perkusionista Ingar Zach jsou čelní norští představitelé nové
improvizace. Kontrabasista Tony Kluften s nimi tvoří jádro stěhovavého
improvizačního sdružení No Spaghetti Edition (hráli v Praze na Alternativě
2002).
V Huntsville všichni tři
uchopili svou zkušenost z nové improvizace a provedli úkrok „zpátky"
k hudbě se zřetelnější harmonií a rytmem, což je moc zajímavé. Na počátku
všechno nakopnou bubínky tabla: Zach používá jakési indické mechanické strojky
na rytmus a na prodlévající tón. „Lokomotivní" klapot rytmu místy podporuje
kontrabas, do toho syčí z neidentifikovatelého nástroje pára a houká
píšťala. Všechno je v pohybu, ale také jaksi mrzne a rozkládá se do prodlévání.
Groove se stává ubíhající osou (železniční kolejí), kolem které se postupně
dějí události! Někdy je to, jak bychom čekali, nekonkrétní zvuk ze světa
elektroakustické improvizace, jenomže pak spustí akustická kytara ve zcela
tradičním modu: arpeggia akordů. Patnáctiminutová první skladba končí
melodickým kontrabasovým sólem!
Vespod se pořád nabalují a přelévají vrčivé
vrstvy dlouhých prodlev, ale všechno je zpečetěno vědomím o melodické hudbě. (…)
Když Ivar Grydeland začne pikovat na
banjo, uvědomíme si, že tu vlastně systematicky zní reflexe tradičního,
lidového hraní. Skupina se na webu opravdu hlásí k zájmu o country a
indické rágy, ale taky o Mortona Feldmana.
Trochu jako
experimentující vědci, kteří si naočkovali nové šílené sérum, přežili to, a teď
s tím žijí v nám známém světě. // Huntsville