50 // Valerie And Her
Week Of Wonders (Finders
Keepers)
Britové nám objevují nás samotné. Nejen že vůbec poprvé
vydávají hudbu Luboše Fišera z filmu Valerie
a týden divů (1970), ale ještě o ní mluví v pronikavě novém hudebním
kontextu. Jako ozvěně surreálně líčeného mýtu a psychedelického folku jí tu
vyznávají lásku hudebníci ze skupin Broadcast a Espers: tedy ti, kteří staršími
hudebními prostředky mluví o svých vazbách k dnešku. Možná má český poetismus
podobný atraktivní náboj jako brazilská pop-artová vlna tropicália, k níž se generace Espers dnes tak hlásí? Pořád
jsem myslel, že nová Valerie pro mě bude významná hlavně jako ediční počin. Pak
jsem si ale pořádně poslechl obsah alba: ústřední, téměř pohádková idylka,
varhanní a cembalové horrorové strašení, sborová šeptaná modlitba, vším
prostupující cinkot Valeriiných náušnic… Pochopitelně žádné nastavování
„hláškami" a dialogy, je tu pětačtyřicet minut hudby, která se opakuje jen ve
volných variacích, jinak ne. Pár slov tu ovšem zní: řeč je součástí zvukové
krajiny, za kterou cítím vrstevnaté myšlení Ester Krumbachové. Takže i silná
lekce ze sound designu.
49 // MATISYAHU:
Youth (Columbia / Sony Music)
Kauza, myslím, už dost známá: ortodoxní lubavičský Žid
z New Yorku rapuje a zpívá reggae – klobouk, plnovous, texty o tom, že se
má žít pořádně. Když se v Americe proslaví hiphopový chasid až na úroveň
smlouvy se Sony Music, není to jenom odraz mediálně vděčného východiska.
Zároveň výtečně zpívá, má cit pro řeč, dost zajímavé texty, v zádech
suverénní dubové trio Tonic Roots a ve studiu producenta Billa Laswella.
Hip-hop je často o sebevědomí, tady se odvaha k vykročení do labyrintu
světa podkládá citáty ze žalmů. Když se zpívá o nějaké holce, je to „daughter
of Zion". Starozákonní základ spojuje reggae i židovství, tenhle hudební
projekt to ukazuje s klidnou samozřejmostí – a nabízí takové neuřícené
rebelství, nabrané z hlubokého
ponoru do tradice a do sebe sama. Matisyahu, který nemůže vystupovat v pátek
večer, na scéně jen zlehka vychází ven z introvertnosti – přitom nezavře
pusu a je dost dobrý beatboxer.
Popularita Matisyahu přinesla mj. jedny
z nejbizarnějších – a nezáměrně rasistických – hudebních článků
v českých médiích: lidé z největších médií (Stanislav Dvořák – Právo,
Veronika Koloušková – Filter & iDnes) pokládají za absurdní vtip, že Židé
smějí a umějí hrát reggae a vůbec nějakou dnešní hudbu. Prob-ha, to o obojím
(Židech a dnešní hudbě – a jejich velké vzájemné historii, ausgerechnet v N.Y.C.!)
mají ve věku Googlu opravdu bezvadné informace. // http://www.matismusic.com/
48 // BRIAN ENO +
DAVID BYRNE:My
Life In The Bush Of Ghosts (Virgin / EMI)
Hudba z roku 1981. Psáno pro MfD: „Vydání rozšířené
verze svého jediného společného alba pojali Eno a Byrne coby současnou událost.
Před pětadvaceti lety (to to utíká…) do sebe zaklesli divoké etnické rytmy a
ambientní elektroniku. Jako podivné zpěvy tu znějí napůl nezřetelné expresívní
hlasy kazatelů a politiků, pochytané z médií; druhou variantou pestrého propojeného
světa jsou výpůjčky z egyptských a libanonských nahrávek. „Život v džungli
duchů" byl v roce 1981 osobní libůstkou dvou hudebníků a producentů, kteří
mohli trávit čas ve studiu mnohem výdělečněji. Místo toho hráli na plechovky,
házeli mince do hrajícího piána a přes kladky vedli poslepované smyčky pásků.
(…)
Rozšíření o sedm tracků a remastering je vlastně
nepodstatné. Činem v duchu alba je především umístění všech součástí dvou
skladeb na internet, kde jsou nabídnuty zadarmo k remixu nebo použití do
vlastní skladby. Byrne tak opakovaně podporuje licenci Creative Commons, která
na rozdíl od „výhrůžného" copyrightu zve ke sdílení a výměně zkušenosti. Esej
pro album i web napsal vizionářský kritik David Toop, nový obal vznikl
grafickým remixem starého, máme tu galerii jeho alternativ, dobové polaroidy,
pokusy s videem zapojeným do zpětné vazby, Byrneovo svědectví…" // www.bush-of-ghosts.com
47 // GRIZZLY BEAR:
Yellow House (Warp Records)
Elektronický label z Londýna uvádí kapelu
s harfou, banjem a celestou: trendy páně jsou nevyzpytatelné. Svět jako by
se připravoval na hudebnější časy (chtěl jsem napsat hubenější časy, ale ten
překlep tam s dovolením nechám), na sezónu bez elektřiny a s muzikou
ťukanou na pár nejbližších krámů. Lesní muži Grizzly Bear vrší akustické lo-fi
vrstvy, někdy vystačí s málem, jindy provokují recenzenta na Pitchforku k přirovnání
k Bobu Ezrinovi, velikášskému producentu Pink Floyd. Mezi těmi, kteří dnes
v hudbě operují s březovou kůrou, se dostali po spirále vlastní
poetiky už do vysokých otáček. Animal Collective, které – taky brooklynští – Grizzlyové
připomínají, mám radši, jsou méně lyričtí, ale zkušenost mi napovídá, že naživo
by se ukázala podobnost mezi oběma spolky spíš povrchní. (K Warp Records už ani
nepíšu Maximum Underground jako českého distributora, prakticky Warp téměř
neimportují, o propagaci nemluvě.) // http://www.grizzly-bear.net/
46 // ZAVOLOKA / AGF:
Nature Never Produces The Same Beat Twice (Nexsound)
+ AGF.3 + SUE.C: Mini
Movies (Asphodel / Starcastic)
Měsíc poté, co jsme s Febiofestem dotáhli německou
elektroničku a songschreiberin Antye (AGF) do Archy, objevila se na obalu The
Wire. Byl jsem přirozeně rád, že se s tak dobrým médiem občas setkáme
v názoru na to, co zrovna stojí za zájem. (Praha se s wireovským
titulem letos potkala dvakrát: Current 93!) AGF je pořád mimořádná v práci
s jazykem a řečí, kterou spolu s mikrozvuky láme a drobí i do struktury
beatů. Je to takové stavění korábu v láhvi pinzetou, uspořádávání
pidifragmentů. Příroda nikdy nevydá
tentýž rytmus dvakrát, říká svou hudbou už dávno, a teď doslova
v názvu alba. Natočila ho společně s Ukrajinkou (Káťou) Zavolokou:
elektronické koláže a la Moji
přátelé, padesát krátkých portrétů bylin, keřů, stromů. Minutové plochy obracejí
na hlavu původní charakter techna coby neohraničené tapety, organičnost a
permanentní mírná asymetrie vládnou. MiniMovies,
projekt s „živým kinem", ruční animací Sue Costabile v reálném čase, dopadly
taky dobře, i když nejsilnějším písním z předchozích alb (Westernization
Completed, Explode) se tu nic nevyrovná. // http://www.poemproducer.com/ // http://www.minimoviemovement.com/
45 // JAN BUDAŘ:
Uletěl orlovi (Escape / EMI)
Každý písničkář s jedinečným přístupem jako by znova od
základu prokazoval, že taková věc, jakou je psaní písní, má smysl. Budař je
takový: Ve světě hudby není zběhlý, jeho písně vycházejí z fantazie
autorského herce a osobní odvahy mluvit o reálných pocitech a traumatech. Akustická
deska je zčásti dost zábavná, zčásti dost zneklidňující. JB, z našeho rozhovoru
pro Týden: „V divadle a filmu
člověk není sám za sebe. Vytváří postavy, což je na práci herce pro mě to
nejzábavnější: Zabývat se osudy jiných lidí. Skrze příběhy se vracet zase sám
k sobě, poznávat, co s těmi osudy mám společnýho. Kdežto u písniček to
je pro mě nový a složitý v tom, že napíšu text, který se mě hluboce
dotýká, a jdu ho zazpívat před lidi. A pak se taky dost bojím, jestli to někoho
bude zajímat, co o sobě zpívám. Mám mnohem větší trému na koncertě, než když
hraju divadlo." // „Pokaždé to působí jinak. Záleží na lidech. Když jich třeba
v sále sedí málo a moc se nesmějou, tak hned propadám panice, že mi to
nejde, pak zas propadám panice, že propadám panice a tak. Ale jsou i světlý
chvilky." // Rád
bych se ještě zeptal na píseň, ve které se dva lidé potkají při koupání
v řece. Proč se jmenuje Audrey? JB:
„Idea písně je následující: ta žena, o které se tam celou dobu zpívá, je
francouzská herečka Audrey Tautou. Ona tady v Čechách něco točí a
v přestávce se jede na mopedu vykoupat do Sázavy." Aha.
To se z písně nedá pochopit. „Já vím. To nevadí." Krátký film Přestávka
s Budařovou písní Kolečko
natočil brácha, k vidění tady nebo
v únoru v pražských kinech typu Světozor a Mat coby předfilm. // http://www.janbudar.cz/
44 // THE FIERY
FURNACES: Bitter Tea (Rough Trade / Panther)
Matthew Friedberger (*1972) je o čtyři roky starší než
Eleanor (*1976), ale mohou působit jako dvojčata: hlavně pro spikleneckou
poetiku, ne vždy srozumitelnou komukoli zvenčí. I nezasvěcenému je tu jasné, že
se odvíjí od kódů a her dvou lidí, kteří spolu vyrůstali. Absurdní vyprávění,
svobodný pohyb přes hranice běžných postupů a nonsens: to jsou klíčové výrazy,
které nás nad The Fiery Furnaces (Rozžhavené výhně, biblický výraz) napadnou.
Ústředním hostem předloňského alba učinili svou babičku, to
předtím (silně úspěšné Blueberry Boat)
bylo bluesově-kabaretní operetou o zmatené honičce kolem světa. Na Bitter Tea dvojice zní trochu popověji,
aniž by opouštěla nenucenou potrhlost a nesrozumitelnost (píseň o městech
Nikdy, Někde a Kdetoje kombinuje poetiku Edwarda Leara a průvodce Lonely
Planet). Zase jsou tu nepatřičně dlouhé písně, naivní aranžmá obsahují vedle
rockové rytmiky laciné casio a klavír. Nahrávky šlapou, výpůjčky z blues a
gospelu mají šťávu, autorská poctivost evokuje staré muzikálové evergreeny: a
přece je to mnohem víc absurdní hra na bigbít než seriózní rockerství.b
Připomenou Lennonovo Písání, mají
v sobě hravost The Magnetic Fields – a někoho možná napadne, že jediné
podobné písně, jaké kdy slyšel, zpíval Jiří Šlitr. – A tenhle odstavec je
namíchaný z textů pro Týden a Revui Labyrint. // http://www.thefieryfurnaces.com/
43 // TIM HECKER: Harmony
In Ultraviolet (Kranky)
Hudba – drť zvukové recyklace ani hudba – impozantní zvukový
zážitek mi ke štěstí obvykle nestačí. Takže u vancouverského Tima Heckera,
který splňuje obojí, to bude ještě něčím jiným. Jeho album narůstajících vln a
prolínaných pulsů vychází hodně z kytarového zvuku, ale melou se tu spíš
dozvuky, součty a cross-fade kříženci, takže jsme spíš v digitálním tajemnu
bez zřejmého původu. V recenzi na Pitchforku (8.7 z 10 bodů) píší, že
je to Heckerova „the most oceanic" nahrávka a že permanentní tenze a temno se
v různých skladbách jen liší intenzitou. S mořskostí souhlas, temno
je sporné. Ale jestliže v Heckerově vlnobití a šumu je sebeopájivost
ambientu, je v nich i sebereflexe, jakou cítíme v tvaru kočírovaném
dobrým autorem. Jestli žijete někde, kde můžete uprostřed noci zaplnit prostor
zvukem, pak byste možná měli uvažovat o lázni v Harmony In Ultraviolet. Tim Hecker má dobrou paletu koncertních
spoluhráčů: Isis, Fennesz, Merzbow, Wolf Eyes, Kevin Blechdom, Phill Niblock. Mám
ho v iTunes vedle Thoma Yorka, a zatímco jeho album jsem vlastně nikdy
pořádně nedoposlouchal, k Timu Heckerovi se vracím a vracím. Tady
lze slyšet tři fragmenty. // http://www.sunblind.net/
42 // VARIOUS: Rogue´s
Gallery (Anti- / Max. Underground)
Dvojalbum s třiačtyřiceti skladbami různých muzikantů?
Takové projekty bývají odsouzeny k tomu, že si z nich občas připomenete
tři povedené písně. Ale producentu Halu Willnerovi se prokletí vyhnulo. Snad
napomohla vlídnost a nehrabivost: projekt nikde nenese logo filmového hitu
Piráti z Karibiku, je s ním spojen velmi volně a také míří – zčásti –
k jinému publiku.
Z textu
pro Týden: „Bob Dylan filmaři Martinu Scorsesemu vloni řekl, že jeho ambicí
zamlada bylo vyrovnat se výstižnosti a intenzitě zlidovělých písní. I tady
desítky hudebníků smekají před vypravěčstvím starých písní, jejichž zvraty jsou
překvapivé podobně jako počasí na oceáně. Nick Cave se v songu nedokáže
ubránit myšlenkám na dceru pastora, protože „z ní sálá žár dvakrát víc než
z ohňů dole v pekle". Britská korunní princezna folku Eliza Carthy se
v lascivním Rolling Sea těší, až
se chlapci vrátí z vln na souš: pak se jejich dívky taky budou moci
zavlnit v rytmu. Díky písni Jarvise Cockera víme, že „Nelsonova krev" je
krycí výraz námořníků pro rum. Bono je naléhavý jako vždycky: zpěv umírajícího
námořníka ke svým kamarádům je jedním z míst dvojalba, kdy myslíme méně na
zhýralé pirátstvo a víc na paralely se současností.
Nejistá perspektiva plavby, dvojí život na moři a na souši,
tenká čára mezi službou králi a pirátstvím: námořnické kroniky pořád skýtají
hodně obrazů a metafor. Nadšený Willner tvrdí, že už dnes má hotovu část
„dvojky", která vyjde napřesrok současně s koncem filmové trilogie,
snímkem Piráti z Karibiku: Na konci
světa." // o albu
41 // KIERAN HEBDEN
& STEVE REID: Exchange Sessions Vol. 1. a Vol. 2 (Domino / Day After)
Nikde není psáno, že spojení živelného afroamerického
bubeníka a laptopového elektronika musí dopadnout zdárně. Ale Hebden (čili Four
Tet, jak zní jeho pseudonym) a Steve Reid (šedesátiletý spoluhráč Milese
Davise, Sun Ra, Fela Kutiho, Jamese Browna…) to vzali přes paralelní jízdu vstříc
extázi a zafungovalo to. Člověk by tam docela chtěl být: co se asi dělo toho
čtvrtého dubna, kdy se oba muzikanti kamsi odpálili a hráli a hráli, až toho
bylo na dvě alba? Poznámka praví, že all
tracks are live takes with no overdubs or edits, což napovídá, že Four Tet
umí i naživo, nejen ve studiu. Jeho stroje jsou barevnější, ale plošší, Afričan
má neskutečně plastičtější dynamiku. Někdy se zdá, že dřevní a surovější Reid se
dvakrát nevztahuje k efemérnímu klinkání mašinek a prostě si buší, ale ani
tehdy to není nezajímavé. Když Hebden pouští po proudu poruchy-glitche nebo užívá
trochu ironicky cheesy zvuky,
uvědomíme si, že starej černoch u bicích nemá potřebu hrát ani o poruchách, ani
o kýči. Jde k věci, ať už se při tom chcete modlit nebo tancovat. Jo, nový rok 2007 začínají Hebden a Reid vydáním třetí společné desky. // http://www.kieranhebdenandstevereid.com/