Tohle není pokus o vytýčení norem – spíš o nezapomenutí zážitků, které jsou pořád ještě čerstvé aspoň v rámci sezóny. Snaha pojmenovat ten letošní zmatek před krátkým zimním spánkem a vpádem do dalšího kola.
70 // Touch 25 (Touch, u nás HIS Voice)
Vydavatelství jsou v nejlepším případě komunity, které
amplifikují ducha doby. Myšlenky, autoři a alba se v nich skládají
v příběh. Bývá v něm obsažen návod, jak si alba (= dílčí motivy
příběhu-labelu) vykládat: Pořád nevím, je-li to spíš manipulace, nebo plnější
přístup k hudbě. Nejspíš možnost obojího. V kompilaci nových, dřív
nevydaných tracků se navzájem zrcadlí hudební struktury skutečného světa a
abstraktních tvůrčích mechanismů: skandinávská bouře, poškrábané vinyly,
mexické nádraží, laptopový software, echo atomové ex-elektrárny, analogové
oscilátory… Mikroskop obrácený k buňkám zvuku a teleskop namířený do
vesmíru: oba pohledy nejen že fascinující, ale i podobné. Obalená do těchhle
zvukových ploch, v jádru alba spočívá devítiminutovka Jóhanna Johanssona,
„nejvíc hudba" z celého alba, řečeno měkce. Coby příloha HIS Voice 2 /
2006 (nějakých 70 korun) je Touch 25 jasný cenový hit roku. // P.S. Je to ale slizkost, dát si do seznamu
pokladů album, k jehož české verzi jsem psal sleeve-note, že? Skoro jako
stará dobrá idea Petra Opavského //nazdar Petře!//: přenést na velkou froté
osušku vlastní portrét v životní velikosti a utírat se sám do sebe. – Tak
jsem album aspoň zařadil na chvost seznamu.
69 // LADY SOVEREIGN:
singl Love Me or Hate Me (My
Space)
Pro případ, že by si už neškrtla v žádném budoucím
výročním hodnocení, ji zvěčněme tady. „Největší z trpaslíků na tomhle
hřišti," devatenáctiletá drzounka z nějakých londýnských Holešovic nebo
Palmovky, bez diskuse výrazná, ale nijak démonická: však taky dělá
demonstrativně antidémonický hip-hop. Klip má jinou stylizaci než jakou bych u
ní rád viděl, album Public Warning je poznamenané vycpávkami – ale Love Me Or Hate Me zůstává jedním z momentů roku: zvuk stejně
razantní jako v začátcích Missy Elliott, ale ta byla vždycky věkem i
váhově jiná kategorie. Vroucně si přeju, aby u nás někdo textoval tak sebevědomě,
sebeironicky a nápaditě jako Lady Sov: „I'm fat, I need a diet / No, in fact
i'm just too light / And I ain't got the biggest breast-s-s / but I write all
the best disses." (Jak byste probůh přeložili breast-s-s? Prsasa?)
68 // TOM WAITS : Orphans:
Brawlers, Bawlers and Bastards (Anti-
/ Max. Underground)
Stylizace Toma Waitse je úžasně vrstevnatá. Dá se z ní
odečíst leccos o skutečných emocích i o jejich estrádní nápodobě, o šílenství i
o sousedském „normálním" životě. Tuláci a hledači u něj končí v mrtvolném
klidu maloměst: zůstává nejisto, zda je to z jejich strany ztroskotání,
rezignace nebo snad podivné nalezení ráje. Po řadě silných nahrávek mi trojalbum
starých i nových tracků neříká o Waitsovi snad vůbec nového, to je jeho slabý
moment. Ale přestože z něj vyzařuje především Waitsův styl a jen málokdy silné
písně, poslouchá se dobře.
67 // REGINA SPEKTOR:
Begin To Hope (Sire Records / Warner Music)
Ať máme ty guilty pleasures odbyté. Ruské děvče se uchytilo
v Americe, hlas je chytlavě intimní, písničky vesele sebeironické a
nejisté, mix východoevropských obav a otevřenosti Woodyho Allena. Pár slov
francouzsky, jak velí petěrburská výchova, a pár veršů rusky – o stesku, tedy
typičtěji, než bychon si troufli hádat. Nikdo mi nevymluví, že pizzicato smyčců
v obou největších hitech (Fidelity,
On a Radio) je sublimovaná touha po balalajce. Lineární poctivost: první
čtyři skladby na albu výtečné, následující tři dobré, pak už netřeba dávat
pozor. Proč hraje Radiožurnál po ranních zprávách Boney M a ne tohle? Nikdo by
se nebouřil, písně složité asi jako Mně
se líbí Bob prostě v čemsi vyhovují lidskému organismu. U ReSpekt (jak
se někdy podepisuje) se nevzpouzím ani já, neb mi ji nikdo nevnucuje, a už
vůbec ne její český distributor Warners. (MUKL = muž určený k likvidaci.
Takovéhle nahrávky se dostávají do lokálních katalogů jako NUKL.) Zapamatovat
si: Fidelity je o zvucích slyšených
v duchu, to se bude jednou hodit do nějaké eseje.
66 // PEEPING TOM: Peeping Tom (Ipecac / Day
After)
Napsal jsem do Mladé fronty Dnes: „Nejpřístupnější album od
dob, kdy se na čas prodal do Faith No More? Ano, ale zpěváka Mikea Pattona
nutno brát jako tvůrce, který pojmenoval vydavatelství podle rostliny
vyvolávající zvracení. „Neposlouchám rádio, ale kdyby, potom bych chtěl, aby
v něm pouštěli něco takovýho. Tohle je moje verze pop-music." Pop to
skutečně je – přestože do sobotních estrád se obvykle nezařazují písně o tom,
jak člověka dostihne jeho obsese. Nové album nazval podle slavného
psychohorroru o šmírákovi, který svou kamerou zírá i vraždí. I Pattonovi se
povedlo prolomit jistou intimitu. Každá píseň je spoluprací, jenže Norah Jones,
Bebel Gilberto či Massive Attack tu byli svedeni na temnější scestí. (…) Zvuk
maniodepresivně meandruje, nápadů marnotratně, každý posluchač tu bezpečně
najde i něco ze stylů, které nesnáší: pop pro ty, co si nechtějí lhát." Když už
chce někdo zaujmout negativistický, pokušitelský, nepříjemný postoj, potom snad
takhle. (Za každým odmítnutím je velké přitakání, říká Thomas Bernhard.)
65 // JOHN ZORN: Astronome (Tzadik)
Ha, čtenář Patton vidí v tuto chvíli boudu: je horší,
nebo lepší, než on sám? Trio, ve kterém beze slov bouří na libreto Johna Zorna,
vydalo letos dvě dobrá alba. „Opera" Astronome
je skutečná opera asi tolik, jako se dají použít coby libreto Otázky Václava
Moravce: prostě Zornovy kódy, inspirativní, ale volné. Patton (hlas), Trevor Dunn (baskytara) a Joey Baron (bicí) se s Astronomem dostali hlouběji než na albu
krátkých skladeb Moonchild. Nedělám
si iluze o dnešním Zornovi: ale pokud právě doznívá Zornův zlatý věk, pak toto
je jedno z nejlepších ech. Kdo chce slyšet originální, má ten výraz mít. Kdo chce radši číst vod srdce, budiž, taky to platí. Ach,
Pattone, a teď to přijde: někdo dokáže vrčet nosem a úpět břichem originálněji
a víc vod srdce než ty.
64 // PHIL MINTON & ROGER TURNER: Ammo (Leo Records)
Ať se Meredith Monk staví se svým hlasem třeba na hlavu,
nakonec vždycky zpívá. Beatboxeři dodávají hudbě rytmus. Britský anarchista
Minton nedělá to ani to: vytváří improvizované scény, dění. Sípe, odkašlává a
vyráží slabiky, jakoby přivádí na scénu různé postavy. Jednou tu někdo nadává,
jindy hvízdá vítr mezi trámy. Kolem 2.10 v prvním tracku Phil Minton naprosto
přesně, vztekle a navíc dvojhlasně (?!)mňouká. O chvíli později zní jako Jiří
Lábus dabující Marge Simpsonovou. Je zajímavé, že na téhle nahrávce z roku
1984 (je to reedice dávného elpíčka) hyperaktivní Minton místy věrně napodobuje
digitální zvuky, které přišly do světa až později. Řekl mi, že elektronika ho
nezajímá, protože je příliš pomalá:
nedivím se mu, reaguje tu tak bleskově a uvolněně, jako by mu podvědomí sedělo
přímo v hlasivkách. Chtěl bych někdy zažít jeho improvizaci
s Jaroslavem Duškem: ukázala by se prostupnost světů vyprávění a zvukových
asociací.
Tohle album je tu za všechny dobré tituly od starší generace
improvizátorů, příběhy pokračující mnohdy nekompromisně, bez líného opakování
sebe sama, pro nás pořád velmi výživně. Clive Bell, Sylvia Hallett, Joelle
Leandre, za oceánem William Parker – srdečné pozdravy všem! A věrným kronikářům
Leu Feiginovi a Martinu Davidsonovi, vydavatelům Leo Records a Emanem.
63 // JOSEPH HOLBROOKE TRIO: The
Moat Recordings (Tzadik)
Žádný Holbrooke (to je mystifikace), nýbrž vloni zesnulý
Derek Bailey, revolucionář a král „neidiomatické" improvizace na kytaru. Skvěle
vypravené dvojalbum posmrtně odtajnilo nahrávky v triu, které si dalo sraz
po mnoha letech odloučení: Bailey, Tony Oxley (bicí) a Gavin Bryars: dnes
hlavně vážený skladatel, kdysi dávno však i kontrabasista. Napsal jsem pro HIS
Voice: „Je věcí názoru a také dlouhých spekulací, jak moc stahoval dolů dva
další Gavin Bryars. Nemá celoživotní hráčskou praxi meditace skrze další a
další ponor do abstraktní hudby. Je to slyšet i na The Moat Recordings, ale v silovém poli Baileyho a srovnatelně
svéhlavého Oxleyho se každý objekt mění v prvek jejich konstelace. Gavin Bryars hraje bezesporu
tonálněji: zatímco jeho dva kolegové jdou po zvuku, Bryars tu a tam jazzově zaswinguje, odměřuje „kráčející
bas", ale především vyhmatává fráze plné feelingu. Tím pádem se stará o
přítomnost jakési „hudby", na jejímž pozadí provozují Bailey a Oxley svoje
dění. Někdy to opravdu zní jako soundtrack z filmu, kde mají na scéně
zrovna zapnuté rádio."
62 // Various: Until
Human Voices Wake Us And We Drown (Rune
Grammofon / Ambient)
Obal roku.
Pod víkem krabice pět vinylů formátu přerostlého EP, vzor Jonáš a dr. Matrace.
Čili dr. Rune a jeho bilancování, padesátá událost u klíčového vydavatelství
nové norské generace. Supersilent a Spunk, tedy společná spontánní práce na
zvukových/hudebních událostech. Trumpetista Arve Henriksen, na němž je
nejlepší, že je vždycky nejen křehký.
Zmutované ozvěny hendrixovského divočáctví s kytarou (The Scorch Trio) a
cooljazzu (Food). Na všem je tu nejlepší, že je to nejen tím, čím se zdá být. Když Panton vydávával místo
cenzurovaných elpíček soubor dvou EP (Hudba Praha, Petr Skoumal…), říkalo se
tomu palačinky: pořád jste museli obracet. Z krabice palačinek od Runeho se
linou vůně, nové kontexty, otázky. Obracím bez řečí. A mám-li mluvit propagační
řečí, pak je tu něco pro elektroniky, ambientisty, přátele improvizace,
s výhradou pro publikum jazzu, bez výhrad pro ty, co je těší současné –
tak často konceptuální – umění.
61 // SONIC YOUTH: Koncertas
Stan Brakhage Prisiminimui (SYR)
& // SONIC YOUTH: Rather Ripped (Geffen / Universal)
V roce, kdy jsem naživo viděl zkušenost a jemnost Leea
Ranalda, bych hlasoval i pro Kočku leze dírou, kdyby ji vydali. Místo Kočky
stihli tři alba, dvě jsou další silné lekce z možností kytarového rock´n´noisu.
Živé hraní k abstraktním filmům Stana Brakhage je skvělé zvukově i
pozvolným napětím, v mnoha odstínech zvoní a ťuká hostující Tim Barnes:
tři dlouhé stěny, nerocková improvizace s rockovými nástroji, jakou
odjinud neznám. Rather Ripped je – prý
programově – měkká písňová deska, „když už je dnes noise všude, nemusíme ho dál
propagovat". Jakoby melodické songy, ve skutečnosti sbírka taktik, jak
v lehkých dávkách nakládat s noisem a vazbami. Módní přehlídka prošla
trním, teď z ní apartně visí nitě. Bohužel nemůžu hlasovat pro nový titul
S.Y. The Destroyed Room – B-Sides and
Rarities, neb z Universal Music mi zdvořile píšou (ctrl-c): „Dobry den
pane Klusaku, Do konce roku tento titul urcite nevydame, zeptam se kolegu zda
vubec." No, aspoň že je to údajně poslední album SY pro Geffen: tímhle jim
vypršela smlouva. Kam asi přejdou? Tipuju Nonesuch, domov Laurie Anderson,
Kronos Quartetu nebo Wilco.
Poslyšte, co tohle bylo za rok, když bez-vadné Rather Ripped mi vychází jako
jednašedesátka? Byvší šéf měsíčníku The Wire Rob Young píše, že 2006 = jedno
z nejlepších let pro hudbu za poslední roky. Takové pocity jsou individuální,
ale mám taky pocit, že je toho hodně nastartovaného – od nového popu přes
tendence k DIY, návrat vypravěčů, retro v únosných podobách, jaksi
přiznanější rituály a čarování v živých vystoupeních, destilace hudby
z prostoru, z prostředí, ba ze svých blízkých…
Některé ty příběhy se nenápadně vinou výše načatou
sedmdesátkou. Na pořadí moc nedejme, některé z těchhle poetik jsou
nesouměřitelné s čímkoli okolo. Žebř má spíš cca pět stupňů, na každém se
tlačí čtrnáct borců – – – Pokračování až bude čas, snad to do jara
dopíšu.
Druhá
část výroční rekapitulace (51. – 60.)
Třetí
část výroční rekapitulace (41. – 50.)