Ten koncert je
slavný. Pořadatelé klasického českého "letního festivalu" neodolali a pozvali „ex-zpěváka Faith No More", ovšem
s jeho abstraktním, báječně výbušným, expresionistickým bandem Fantomas.
Tak se stalo, že několikatisícové mladé publikum, co tu čekalo na Mňágu, Tři
sestry a Mig 21, dostalo plný zásah. Následující text je fragment delšího
článku, který tehdy vyšel v Týdnu.
Fantomas nežertuje // … to, čím vyvrcholil první večer
českobrodského festivalu pod širým nebem Rock For People, (…) přebilo veškerá očekávání. Kvartet,
v němž hraje i bubeník Dave Lombardo (pověstně rychlý hráč z metalových
Slayer), si ještě stihl zakázat jakékoli mlhy a světelné efekty, a pak vybuchl
v šílené erupci, která do publika metala v přímém přenosu zlomky
nejrůznějších stylů. Tedy tříšť a koláž: na pár vteřin vždycky uspokojili
publikum přesným, mistrovsky jednohlasým nářezem, a pak už pryč ke změně tempa,
stylu, všeho. Patton měl před sebou snad čtyři mikrofony, každý vedený přes
jiné zkreslující efekty. Přesné rytmické záseky v těžkých, rytmicky
nepravidelných štěkancích prozrazovaly perfektní sehranost a sloní paměť.
Takováhle hudba asi může vznikat opravdu jen v Americe, v informačním
zahlcení daleko převyšujícím to naše. Tak dlouho vás ze všech stran atakuje
nejrůznější muzika, až se rozhodnete absurdně stvrdit, že všechna patří do
jednoho světa. Navrch zvolíte rám militantního ataku – a vzniká cosi, co u nás
téměř neznáme: postmoderní „dekonstrukce", umně zacházející s prvky
nejtvrdšího metalu.
„Faith No More jsou nejlepší kapela na světě,"
tvrdil před začátkem jeden z nejdychtivěji čekajících fanoušků
v první řadě českobrodské louky. Hned po prvních tónech (Patton
začal filmovým Půlnočním kovbojem)
ale kdosi z jeho kolegů na Mikea Pattona zoufale zavyl: „Děláš si
prdel???" Po celý koncert se pak prostupovaly uznalé reakce („Fakt crazy!")
s pocitem, že hvězda z Faith No More zradila (kdosi plačtivě:
„Normální písničku! Prosíím!"). Místem, které kapela vystavila jako souboj,
bylo Lombardovo sólo – během minuty zahrál asi pět ran…
Není to úplně příjemné, ale pomáhá to // Následující povídání proběhlo mimo
jakýkoli oficiální protokol, už proto, že jsem byl jediný, kdo měl v celém Českém
Brodě chuť mluvit s Pattonem. Zastavil se se mnou na trávníku a byl
příjemně překvapený, že tu někdo zná jména jako Ipecac a Tzadik. O Peeping Tom
mluvil jako o takovém projektu, co mu zraje v hlavě, koneckonců bylo to
léto před tím, než vydala debut jistá Norah Jones…
Jak reagují na
Fantomase fanoušci, kteří přišli na protagonistu Faith No More? // Nikdy se to
nedá odhadnout předem. Někteří rovnou udělají (Patton vytrčí prostředník) „Fuck
you!", jiní zavětří a řeknou si – hele, něco takovýho jsem nikdy neslyšel!
Bývá to tak půl napůl. Mí spolupracovníci dali na naši internetovou stránku formulaci,
že Fantomas hrává před zmateným, ale nakonec vcelku šťastným publikem".
Zdá se mi, že to docela sedí.
Proč jste vlastně
začal používat nejneobvyklejší hlasové techniky? // Protože rock mě už nudí.
Nudí mě vytvářet melodie a všechny ty obvyklé formy. Snažím se používat hlas
tak, aby nezněl jako hlas: s technikou i bez ní může znít jako trubka, varhany,
elektrická kytara, anebo jako něco co nepřipomíná zhola nic. To mě zajímá.
Před Fantomasem jste
vydal (na Tzadiku, labelu Johna Zorna) dvě dost divoká sólová alba. Jak
vznikla? // Na turné s Faith No More jsem potřeboval vypadnout z jediného typu
muziky – tak jsem si improvizoval s hlasem vedeným přes efekty, většinou o
samotě v hotelovém pokoji. Natočil jsem tak řadu miniatur. Když jsem o tom řekl
svému příteli Zornovi, hned začal uvažovat, že by se z toho dalo sestavit
album. Zornovi vděčím za mnohé: to on mi ukázal potenciál filmových soundtracků
– muziky, které i bez obrazů zůstává jedinečná obrazotvornost a absurdní
neúplnost. Z filmových melodií je sestavena celá deska Fantomase Director´s Cut:
hrajeme třeba Henryho Manciniho. Milujeme tu hudbu, ale totálně ji převádíme do
vlastního jazyka.
Fantomas má i svou
verzi melodie z Lynchova Městečka Twin Peaks. Jak byste ji popsal? // Hmm…
Řekněme – sladké klišé koktejlových barů zahrané jako hiphop.
Svůj label jste
nazval Ipecac. Proč? // Ipecac? To je přece sirup, který se podává, když chcete
vyvolat zvracení. Není to úplně příjemné, ale pomáhá to.
MIKE PATTON & ZU vystoupí v rámci Stimulu v Divadle Archa 17. června. (Je to den před Matmos, jsou i levnější společné lístky na oba koncerty.)