Jsou muzikanti,
kteří mají naprosto výrazný styl, v čemsi jedinečný. Právě on jim může
časem přinést potíže, tedy pokud chtějí fungovat v nějakém běžnějším
režimu občasného vydávání alb. Protože pokud jste svůj styl představili na
prvních dvou třech albech, tak jak potom pojmout čtrnácté? Právě tolikáté album
teď vydala Řekyně, jejíž performance se už od sedmdesátých let nesou ve stylu
apokalyptického, hrůzou zalitého i hrůzu vzbuzujícího zpěvu, upomínajícího na
oběti genocid, na oběti AIDS, na nesmyté viny, které vytěsňujeme.
Diamanda Galás nazvala svoje koncertní
album Guilty Guilty Guilty (Mute / EMI), třikrát
vinna, a mně se ne všechny ty popové písničky, které přezpívává, úplně líbí.
Z repertoáru Johnnyho Cashe je tu Long
Black Veil, z filmu bratří Coenů Bratříčku,
kde jsi gospelové umlouvání smrti, ať ještě chvíli počká, O Death: obojí se dočkává standardně
strašidelného přetlumočení. Je tu ten krásný jazzový standard na slova Jacquese
Préverta Autumn Leaves, Diamanda ho
ovšem hrdelně chroptí a zvrací, skoro sedm minut – – – Musím říct, že tohle
její album mi přijde mělčí a zas tak moc jsem ho nedocenil.
Zdá se mi ale, že
opravdu sugestivně se jí v živém záznamu od klavíru podařilo finále. Písničku Heaven Have Mercy z repertoáru
Edith Piaf zná v tuhle chvíli dost lidí i díky nedávnému oskarovému filmu,
sám jsem ho neviděl, jenom kousek na YouTube, Marion Cotillard v roli
šansoniérky se právě při Heaven Have Mercy hroutí v mdlobách na scénu. To
se Diamandě nemůže stát, je to silná žena, šklebí se smrti do tváře už dvaapadesát
let. "Nebesa, smilujte se" od ní zní, jako by držela nebi revolver u spánku. // (Kolega hudební publicista, drsný chlapík, je
v Praze připuštěn k rozhovoru. Diamanda vzkáže, ať jde k ní do
hotelu na pokoj. „Ona je dost drobná, že?" ptal jsem se pak. „Stejně jsem se
bál," řekl.)
* * *
Radost, dobrý pocit,
malé zadostiučinění: z toho, že jedno agilní hudební vydavatelství z Prahy
6, támhle odněkud z Baterií, se spojilo s tak osvědčenou a
renomovanou kapelou, jako je stockholmské trio Tape, a vydává mu vinylové album. Minority Records zabodovali na mezinárodní úrovni už vloni, když
vydali průhledný vinyl tria Gastr del Sol (hrají tu tři osobnosti, Jim
O´Rourke, David Grubbs a John McEntire, bubeník od postrockových klasiků
Tortoise). Teď se v jejich katalogu objevuje kapela, kterou si umím
představit v programu Stimulu i Music Infinity.
Když se po roce 2000
na evropskou scénu dostala zpráva o triu bratří Berthlingů, leckdo zavětřil,
protože Opera, Milieu a Rideau znějí dost původně a od druhého alba dál i
přístupně. To trio má nepochybně křehkou stylistiku, jeho hudba má čerstvost
improvizace, ale taky je jemně vystavěná, bere si z postrocku, toho
nejcitlivějšího free jazzu i z principu ambientu, jak s ním přišel
Brian Eno. Někde psali, že tam je slyšet i vazba na švédskou lidovou hudbu, to
je asi možné, a na splín popových balad.
Tape právě teď
vydávají nové album Luminarium, vychází na labelu Häpna, o který se starají. Ale
zároveň s tím u pražských Minority Records, které vede Dan Dudarec,
vychází dost krásně vypravené dvojalbum Milieu plus, to jest do
staroklasického vinylu vyryté jejich album z roku 2003, rozšířené o čtyři
skladby.
Tu poetiku křehké,
ale už od začátku rozpukané a narušené muziky, doprovází nenápadná zvláštní
věc. Všechny obaly Tape, dokonce patrně všechny obaly labelu Häpna, mají
veškerou dokumentaci zapsanou ručně a tužkou. Narazíte občas taky na lidi,
kteří všechno píšou obyčejnou tužkou? Možná kdyby bylo později potřeba něco
přegumovat. Nebo protože to tak stačí. Nebo protože otíraný grafit, to je něco
jako analog, někdo to tak má rád. Nebo z (třeba jen instinktivně cítěných)
důvodů, na které jsem nepřišel.
* * *
Sláva, přijíždějí Old Time Relijun! Syrová, ale melodická
a v čemsi velmi pozitivní kapela z amerického Portlandu. Vystoupí
poprvé u nás za dva týdny, 29/4 ve strahovském klubu 007. Hudba, kterou jsem
slyšel z loňského alba Catharsis In
Crisis, mi přijde jako něco mezi Morphine, Garáží, francouzskou cirkusovou
kapelou a berlínskou industriální kapelou. Pořádají spolehliví a obětaví A.M.
180, to je už samo o sobě doporučení.
Mimochodem, Old Time
Relijun patří do katalogu a society K Records: klasiků nejpravověrnějšího amerického
lo-fi, odkud vzešla i momentálně tak slavná Kimya Dawson, jejíž jakoby naivní písničky
znějí v oskarovém filmu Juno.
Old Time Relijun, 29. duben, Praha, Strahov 007