Bristolští Fat Cat Records, jejichž
katalog momentálně s chutí zkoumám inside out (tím míním skrz naskrz),
mají na webu rozsáhlou sekci DIY:
odkazy pro lidi, kteří si chtějí vydat muziku sami. Je zajímavé (a příznačné),
že třeba Poláci tu mají u své země řadu odkazů, oproti tomu z CZ ani ťuk. A
přece: v rozhovoru s Goodiepalem (performerem z Faerských ostrovů,
co s jiskrou geniality jakoby nic nedělá, a přece…) čtu:
When I press my stuff I normally use, GZ
Digital Media, in the Czech Republic, the problem with using them is that you
never know how the final vinyl sound, sometimes it sounds good and sometimes
really bad. I don't know what they are doing with the masters down there, there
should not be that many things to do wrong, but sometimes it really sounds
terrible! On Demonbag #9NV I tried to make some sinewaves in various
frequencies to see if they were able to cut it! They couldn't, it sounded very
terrible, so now I know!
Loděnické GZ (Gramofonové
závody) mi už léta připadnou jako tajemný objekt, co jednou lisuje zakázky pro
německé neofašisty, pak zas jeho láci využívají podstatní muzikanti ze světa. Nejsem
typ, co by vášnivě jezdil na investigativní reportáže, ale do Loděnic bych se
někdy podíval s chutí – a našel někoho, kdo by mi otevřeně povyprávěl o
historii a současnosti vinylové velkolisovny.
Jiří Černý dal na svoje
stránky recenze své
& Riedlovy knihy Kritik bez konzervatoře (včetně mého textu). Vlastně –
jsou to spíš imprese, vyzrazující hodně o světě jednotlivých autorů, byť
formulováno „přes Černého". V tomto směru je rekordně nejupřímnější Jana
Kománková, která celý text napsala rovnou o sobě a o kvalitách svého psaní. Není
tu recenze Jiřího Peňáse Menhir, který
(ne) zarostl mechem a v tom zbytku marně hledám pohled, který by mi o Černém
řekl něco překvapivého, s čím by mě bavilo se konfrontovat.
A já dám na dělníka, /on s vědcem k jádru
vniká! Na webu Sorela, věnovanému studiím o socialistickém
realismu, je toho k doporučení moře: verš z Miliónů holubiček Marie
Pujmanové budiž slibným teaserem. Uveřejnili tu můj starší text Písničky pro (rudou) hvězdu / Jak se
v české pop-music kolaborovalo s totalitním režimem. Kdybyste si
ho četli, nepřehlédněte v záhlaví stránky okýnko, v němž lze postupně
nastavit čtyři kapitoly: asi nejkonkrétnější a sebemrskačským průzkumem podložená je Deset nezapomenutelných, moje soukromá
hitparáda dobových milníků. (Někde mám schovaný hodinový pořad, který jsem z těchhle
– většinou nedostupných – písní sestavil pro rozhlasový seriál Co se týče kýče: možná by z toho byl
dobrý podcast. Zkusím vyštrachat!) Na webu Sorela lze najít i texty Karla Kouby, který jindy
místo o budovatelském románu píše o avantgardní improvizaci v HIS Voice a
A2.
*** Nevyžádaná
reklama ***
Obchod Polí pět
u pražského Karláku (viz) má
suverénní identitu, což je myslím cesta, jak můžou kamenné obchody v blízkém
budoucnu nepochcípat: být jiné než druzí. Polí pět je napěchovaný současným
undergroundem, samizdatem, DIY tituly (člověk tam zjistí, že existují ještě dvě
podzemní patra pod tím, které pokládal za definitivní dno) plus lecčím ze zahraničního
špatně sehnatelného popu (Fonal, Ipecac, Rune Grammofon…). Aktuálně zacelili
mezeru po poněkud ne-fungujících Maximum Underground a rozhodili do regálů věci z Warp Records: od letošního
zásadního alba Battles přes Squarepusher,
Broadcast, Jamieho Lidella, Tortoise, všechno za ceny, které by měly být běžné,
ale nejsou (kolem 350 za katalogový titul). Ta dvě EP Boards Of Canada mi prosimvás nevykupte, za 174 korun je tam dlouho
nenechám.