Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Podzimní útok II.

Krátce aspoň o některých albech nadcházející druhého vydavatelské sezóny roku.

 

Předcházející část výčtu

 

Reklama

Že vycházejí noví
Babyshambles (Shotter´s Nation), je
kupodivu fakt, na který třeba nové Mojo přistupuje hlavní recenzí čísla (při této
příležitosti chápu, proč se mým anglickým známým zdá tenhle časopis mnohem
nechutnější než mně). Nepochybně to souvisí s tím, že PETE DOHERTY je nejfrekventovanější figurou britských tabloidů. U prvního alba jsem měl pocit,
že je mu trochu jedno, jak to dopadne, v důsledku čehož se tam daly najít
dobré momenty. Kdyby chtěl někdo tohle album komentovat, hlásím, že pro
naprostý nezájem se diskuse neúčastním.

Někdy za dva týdny
vydávají Warneři (i u nás? uvidíme) výroční reedice JOY DIVISION – tři alba včetně posmrtné kolekce Still. Paradox, který se netýká jen
téhle hudby: dnes ji poslouchá daleko víc lidí než v době, kdy byla
skutečně hraná. Všechna alba jsou doplněná o bonusové koncertní záznamy. Dá se
z nich rekonstruovat, že producent Martin Hannett jasně vymyslel, vystavěl
ve studiu zvuk kapely, která se ho pak naučila zahrát i naživo… Jsem na to
celé moc zvědav, reedice měl výtvarně na starost Jon Wozencroft.

Jak to říkal Tony
Wilson v roli pánaboha ve filmu Nonstop Párty? „Řekl bych že THE DURUTTI COLUMN by se měli vrátit.
Je to tak dobrá muzika pro chill out…" Na Idiot
Savants
je i track Interleukin 2 – pocta Wilsonovi pojmenovaná podle léku,
který mu pomáhal bojovat s rakovinou. Návrat Viniho Reillyho a spol. v obvyklé
kombinaci křehké introvertnosti a halucinogenních disonancí hledejme na jakémsi
labelu FullFill (nemusíme všechno vymodřovat a vést odkazy všude, kde existují,
že ne?).

Mluvit o islandských
skřítcích není v případě MÚM klišé,
ale fakt. Důkazem je, že ve zvukovém propletenci Go Go Smear The Poison Ivy (Fat Cat) lze tentokrát identifikovat i
české rádio! Takhle nějak by pojaly hudbu pro televizní Zpívánky postavy
z Alenky v říši divů s pomocí Syda Barretta: prostě, moc
povedené album. A možná zatím nejprostší, což mu neubírá na prapodivnosti.

Byl by zázrak, kdyby
páté album DEVENDRY BANHARTA Smokey Rolls Down Thunder Canyon bylo
stejná palba jako ta dvě vrcholná. Stejně jsem ale nesmírně zvědavý, jak
pokračuje jeho příběh. Vypadá to na střídání zvukového chaosu a intimity, španělštiny
a angličtiny, nevzdorování škatulce „psych folk" a naopak občasné ústřely úplně
jinam. Anebo jsou v psych folku ústřely jinam povinná součást stylu? I tak
možno.

Norská kapela
Susanna and the Magical Orchestra vloni zaskočila svět tichoučkým přetlumočením
světových hitů Prince nebo AC/DC, téměř mikroesejí o popkultuře. Ti, kdo si
četli některý
z mých cca patnácti zamilovaných článků o nich, si možná vzpomínají,
stejně jako ti, kteří je zažili na festivalu Stimul. SUSANNA se teď vrací s vlastními písněmi – krátké jméno ale
klame, Sonata Mix Dwarf Cosmos není sólo,
doprovází ji superskupina hráčů kolem norských skupin Jaga Jazzist, Supersilent
a prestižního labelu Rune Grammofon – a taky, poprvé, její brácha, pianista
Christian Wallumrod, který vydává moc dobrá alba u ECM a jehož kvartetu (s
Arvem Henriksenem) jsem před časem s radostí vyjednal koncert v Anežském
klášteře.

Nikdo mě nedonutí
očekávat od nadcházejícího pražského koncertu The Soft Machine cokoli relevantního
– pokládám dokonce za mírný podfuk, že to trio ještě užívá název, pod kterým se
před necelými čtyřiceti lety děly podstatné věci. Za poslech prý ale rozhodně
stojí novinka ex-softmašiny KEVINA
AYERSE
The Unfairground, živoucí
a radostná muzika, ve které hostují Phil Manzanera, samplovaný Robert Wyatt,
kapela Teenage Fanclub nebo chicagský avantgardista Bill Wells.

* * *

Atakdále, je toho
šíleně. Jiné publikum než já asi napjatě čeká na novinky lidí, jako je James Blunt, Manu Chao, K. T. Tunstall, Foo
Fighters
… Přál bych si, aby s něčím novým a potěšujícím přišli Mark Knopfler (Kill To Get Krimson) a Kanye
West
(Graduation), ale něco mně
říká, že nakonec stejně radši vrazím čas do objevování dětsky krutého post-metalu
Qui, dětsky nezáludných akustických
rebelů Mekons nebo dětsky manických
a nevypočitatelných Tunng. Holt –
včera tu šly dvě děti prvně do školky, mám toho plnou hlavu. Vyfasované značky:
chlapec džbánek, holčička bubínek.

 

Předcházející část výčtu