Nevím o tom, že
s nějakým albem by se Uri Caine
trápil tak dlouho jako s The Othello Syndrome, které právě
vyšlo. Ur-verzi, především verdiovskou variaci, vytvořil neúnavný mičurinec
všech stylů Caine na výzvu Benátského bienále 2003, pak to celé přepsal, přidával
a ubíral aluze na Shakespeara a Orsona Wellese, v letech 2005-2008 natáčel
v Itálii, Francii, dvakrát v Německu, vydání bylo v katalogu Winter & Winter několikrát
odloženo. Teď je to tady: osmnáctičlenný ansámbl surfuje mezi žánry a nabízí
othellovské souvislosti, které občas chápeme a občas vůbec. Symfonické samply
obrábí duo elektroniků, do původních operních textů se zaplétá energický projev
černých básníků Sadiqa Beye a Julie Patton, improvizují tu jazzmani (Jim Black, Ralph Alessi, Chris
Speed), kapela hraje klasická témata v pouličních nebo klezmer verzích, do
toho hostují philadelpský soulman Bunny Sigler, kytarista Nguyen Le a Dhafer
Youssef.
Nejvíc mě překvapilo
jméno zpěvačky, která ve třech skladbách zpívá beze slov, vesměs motivy
Desdemony. Je to Švédka (žijící v dánské Kodani) Josefine Lindstrand, která
nedávno vydala desku s triem Davida
Dorůžky. Na albu Silently
Drawing zpívá mj. česky poezii Jiřího Ortena. David, pokud se nepletu,
studoval u kapelníka Djanga Batese a odtud vane vítr: Josefine s ním už
pár let zpívá. Je fajn vidět, že s Davidem Dorůžkou spolupracují lidi
z takhle invenční společnosti – nic víc, nic míň.
Za poznámku stojí, že titulní termín Othellův syndrom výrazně proběhl americkými médii v souvislosti s případem O. J. Simpsona. Cituji z webu Řev přírody a textu o manipulaci: "Před více než třiceti lety napsal dr. Louis Jolyon
West pojednání, ve kterém se snažil dokázat, že černoch svou ženu dříve či
později zabije, pokud je běloška. Odpor k sobě samým je vede k přesvědčení, že jejich
bílé družky musí být špatné, protože jinak by nehledaly lásku mimo vlastní rasu."
Posloucháte při
cestování podcasty? Já jsem nedávno začal, nikde jinde devadesátiminutový rozhovor
s Václavem Bělohradským nestihnu. Jako zajímavé „obyčejné" rádio se jeví
nové mixtapy, které na výzvu Bradforda Coxe vytvořili
chlapci z Animal Collective. Panda
Bear tam má turecké rockery Mogollar (chápete to? klasická turecká kapela a
jmenuje se Mongolové), Daveyho Grahama a hned dvakrát Thin Lizzy; Avey
Tare pro změnu Talk Talk, Prince Far I a – Thin Lizzy, Geologist
zase Byrds, J Dilla, Phila Collinse a… trocha napětí… Thin Lizzy! Animal
Collective teď jezdí po Evropě spolu s Coxem: předpokládám, že tohle si
pouštějí cestou v autobuse. // Download: Pandův mix / Tareův mix / Geologův mix //
Pámbů ví, že nejsem
prudérní. Ale sprosté vtipy se musejí umět: to je důvod, proč jako patrně nejidiotštější
název české kapely se mi jeví G-Point Hunters. (Podobně sexisticky buranští jsou pro mě američtí bílí usměvaví
swingaři Cherry Pickin´ Daddies, „Taťkové, co sklízejí panenství" /třešinky =
virginita, pokud vím/). A jak to tak bývá, přiboudlý vtip má tendenci zasmrádat do šířky: když teď G-Point
Hunters hrají na festivalu dětských filmů ve Zlíně, beru to jako další
příspěvek k vyprázdnění slov, k veřejnému postoji „a dyť je to
nakonec jedno"… //
Tlumočím pozvání na
koncert japonského improvizujícího bubeníka: Seijiro Murayama u nás už vystupoval s Jeanem-Lukem
Guionnetem, teď přijíždí sólově. Sobota 7.6., 20:00, pražský Klub
v Jelení. Možná to udělám venku na dvorku, uvidíme dle počasí, píše
pořádající Petr Vrba (znáte z Rádia 1, pořad 13 syrových, a z textů pro HIS Voice). Murayama hrál ve slavné kapele Keijiho Haina nazvané Fushitsusha, dnes žije v Paříži a spolupracuje s KK Null nebo Jéromem Noetingerem. //
Ještě rychle
z kategorie NNNO (nesmírně naléhavé nehudební odkazy): Vzpomínka na roboty
// Nudné
pohlednice // Nafukovací
kostel ///
