Informační éra přináší lidstvu mnoho cenných nových výdobytků. Nedávno jsem například zastihl skupinu dětí, která si vymyslela dobrodružnou hru s Googlem. S výkřiky jako „ananas!“, „míchačka na beton!“, „hřbitov!“ soutěžily děti, kdo zadá kombinaci slov, která se ve výsledcích zobrazí právě jen jednou. Není to nic jednoduchého, tohle pátrání po jedinečnosti: divili byste se, kolik internetových stránek zmiňuje jak ananas, tak míchačku a posléze i hřbitov.
Google je v tomhle smyslu důkazem, že všechno souvisí se vším. Ale jsou výjimky – a všechny neúspěšné lovy v síti nás přivádějí k otázce, co všechno se nedá vygooglovat. Fakt, že na síti ještě není úplně všechno, nás může až překvapit – ale přiznávám, že pokaždé, když zjistím, že některá z nepochybně žijících osob není, prostě není na internetu, zmocní se mě pocit, že ti lidé žijí klidným a zdravým životem někde u lesa nebo na městské periferii ve čtvrti, kde se lidé scházejí, a tak si nemusejí posílat virtuální šťouchance na facebooku. Šťouchají se osobně.
Ale nejsou to jen dávní známí, o kterých google mlčí (nepochybně z dobrých důvodů). Za legitimní, nelenošské užití webu pokládám i pátrání po pozapomenutých písních. Orální princip, tedy předávání od člověka k člověku, ovšem někdy funguje líp než síť. Strýc Martin má dodnes na repertoáru písničku, patrně ze šedesátých let, která začíná slovy: „Když se setmí, tak už nejsem Jenda, noc mě změní na Old Shatterhanda.“ Internet je největším archívem světa, ale po textu či nahrávce tohoto skvostu tam není ani památky. Když jsem chtěl svým dětem přiblížit vlastní dětství rozhlasovým dětským šlágrem „Utíkáme po schodišti, počítáme poschodí“ („… víme: když chceš střílet výše / musí prostě všichni napnout luk, /no a tím se podepíše / každá správná holka, správný kluk!“), zjistil jsem, že ani tady se nemůžu o vyhledavače opřít. Vždycky se mi pak zdá, že jsem se zeptal na úzkoprofilovou, podpultovou informaci, která není v oběhu, protože není jen tak pro někoho.
Když se nedávno v jedné školce psaly dopisy Ježíškovi, dětem bylo zdůrazněno, že si můžou přát naprosto cokoli, pustit si fantazii na špacír a žádat třeba ananas, míchačku i hřbitov najednou. Přesto se jeden chlapeček usedavě rozplakal a svůj pláč odůvodnil slovy: „Když já jsem zapomněl, co chci.“ Tato drobná nehoda je jedním z nejpádnějších komentářů ke Googlu, službě, která nám vyhledá, cokoli chceme, ale nepomůže nám líp poznat, co bychom měli chtít. Vynalezli jsme si úctyhodné stroje na odpovědi, ale – patrně naštěstí – ani éra technologických výdobytků nenabízí žádné kuchyňské roboty, kteří by nám pomohli položit ty pravé otázky.