Pavel: Léta jsi dělal muziku pro sebe a úzký okruh
kamarádů & publika. Nedávno se to změnilo. Jaký je Tvůj pocit z „opravdové"
hudební scény, toho symbiotického organismu organizátorů, muzikantů, publika? // Petr: Nezměnilo se
to zas tak zásadně. Možná v tom jenom přibyli lidé, které zajímá programově víc
muzika než autor, což u domácích hudeb bylo ve vyrovnaném poměru. A taky
přibyla taková ta rychlá intenzita, letmé nadšení a vbrzku možná stejně logicky
rychlé zapomnění. A ta "scéna", jak se říká, je ve skutečnosti tak
malá, že vlastně něco jako pocit oblíbenosti stejně ve výsledku vytváří nakonec
parta dvou set lidí, mám dojem. Čili hlavní rozdíl: člověk jen nestihne
nepovrchně potkat všechny, kteří si ho poslechnou. Změna je v tom, že
organizování jde teď úplně mimo mě. Ale stejně je to ten typ organizování, na
něž jsem neměl ochotu vlastně ani předtím. Proto mé domácí kapely nevystupovaly
a proto se mé filmy nikde
nehrajou. Dokonce jsem si letos poprvé uvědomil, že není úplně v pořádku asi,
že automaticky mažu emaily z filmových festivalů – "Vždyť ony obsahujou
pozvánky!", uvědomil jsem si nedávno. A je to vlastně jediný způsob jak se
prezentovat tím filmem. A začal jsem přemýšlet, co je za tímhle podvědomým
krokem. Asi mám pocit, že tam nepatřím. Čili tohle je věc, kterou za mě
převzali v hudbě jiní. Krásné by bylo, kdyby to udělal někdo ve filmu.
Pavel: Filmová publicistika (nemyslím Cinepur,
spíš noviny) a širší publikum Tě moc nepřijaly. V muzice nastala dost jiná
situace: široký konsenzus říká, Midi lidi, to je ono. Odvodil sis pro sebe z
toho něco? (O sobě jako o filmaři/muzikantu, třeba?) // Petr: Nemá to přímou
souvislost, snad pokud se někdy vzedme vlna módy filmařů mého typu. Protože
takhle je to i s tou hudbou. Když jsem si před lety nahrál na desku Muzikanta Králíčka pro radost
připitomělé elektro, nikdo si nevšimnul. Pak zasáhl čas a retro bylo tu a já
jsem byl esteticky naproti a udělal ještě krok, čili kapelu. Nejparadoxnější na
tom je samozřejmě to, že se snažím tu hudbu nedělat "na druhou", jako
retro ale prostě takovou, jakou ji mám už dvacet let rád. Čili čistá
"opožděnost", která vypadá že věci jsou „cool". Za dva roky tak už
vypadat nebude. Ale vlastně mám ještě trochu šanci, protože většina hudby, co
mám rád, se odehrává mezi léty 1980
a 1994. Čili můžu stihnout ještě vlnu retra 90´s. A bez předstírání.
Dál už to ale asi nepůjde. // A s tím přijetím filmovou publicistikou – tam je
samozřejmě ten známý problém, že několik hlavních českých
"major"-filmových kritiků je filmově pologramotných a netolerantních,
čili je těžké vůbec pokoušet se bojovat o přízeň. Mrzí mě to ale hlavně v tom,
že takhle vytvářejí přirozený firewall potenciálnímu publiku. Jsem sám zvědav jak
se to vyvine, mé postavení "bufeťáka českého filmu", společně s několika
dalšími. Ale jak jsem už říkal – ještě jsem neudělal ten krok naproti. Bojím
se, že vstříc této major-publicistice není kam jít. S diváky je to jinak. Tam
je pole obrovské. Navíc vše co dělám i ve filmu je stále větší a větší
"pop", nejnovější film (NIC
PROTI NIČEMU / tour 2008) neobsahuje žádné "umělecké" naschvály
či vyprávěcí kličky, dokonce ani nerealistické momenty. Je to příběh dvanácti
lidí vyprávěný od začátku do konce.
Pavel: Midi lidi hráli dlouho pořád to samé: jako
by strojový rámec ani nedovoloval proměnu. Baví tě opakování (se)? Bereš ho
jako součást hry? //Petr: Není v tom ani
koncept, ani nouze: dva roky jsme hráli jeden program, který nás bavil a do
nějž jsme postupně jemně přidávali nové písně. Nyní máme nový program. Vlastně je
to poprvé v životě pro mě tohle opakování, vše co jsem doteď dělal, stálo
většinou na totální improvizaci, divadlo
Beruška a ostatní divadla i hudební skupiny. Třikrát týdně bylo potřeba
vyvinout na jevišti nový příběh, nové postavy, nové písně. Opakování je od toho
krásný odpočinek.
Pavel: Co chceš dělat dál? V hudbě i jinak? Je
úspěch inspirující? // Petr: Chtěl bych
moct dělat filmy i hudbu a divadlo tak, aby existovala skupina „abonentů", díky
nimž by se to vyplatilo někomu, kdo by se o to postaral. Abych měl čas
se tomu věnovat. Tak bych si představoval ten „úspěch". A doufám, že
hypotetický úspěch nediktuje ustrnutí. I když jsou určitá ustrnutí několika
mých filmových i hudebních oblíbenců na jejichž úrovni bych se nestyděl "stagnovat".