A mám to zadarmo,
ječí skřet v televizi, a mně tahle věta, nedobrovolně otištěná do mozku,
vyvstává při MEKONS. Muzika mnoha kvalit je tu tak snadná na poslech, že je to
– stran posluchačského úsilí – fakt zadarmo. „Ty písně jsou neodolatelně
chytlavé, aniž byste v sobě museli mít deset piv," píše Everett True. Jeho
slova korespondují s mým pocitem, že tohle je Divokej Bill, pokud by byl
fakt divokej.
Univerzitní studenti
z Leedsu v čele s Jonem Langfordem založili Mekons před třiceti
lety: tak dlouho vydrželi z první punkové vlny asi jenom The Fall.
Punkerský přístup se tu potkává s náklonností k Johnnymu Cashovi,
Mekons jsou vlastně blueprint pro to,
čemu se odnedávna říká alt.country – tedy country říznutá nezávislým bigbítem a
vůbec všemožnými jinými styly. Mají ale blízko k muzice kořenů a na
letošním Natural pro mě stojí těsněji vedle Pogues a Oysterband než u Wilco. Skládá v současném Česku
někdo písničky, které bych si mohl a chtěl zpívat cestou do města?
Několikrát pozměnili
sestavu, ale je to ten typ kapely, kterou vždycky po pár letech vrátí na scénu
politická situace. Mladí revolucionáři, staří dvorní radové, říká se. Pro
Mekons platí: mladí revolucionáři, staří revolucionáři. Na nejlepší písničce Dickie,
Chalkie and Nobby už s nimi ty podvratné věci zpívají děti.
Poslechněte si: Dickie,
Chalkie and Nobby
Touch & Go Records / v ČR: Day After
