Snad každý den teď
přichází zpráva o dalším pozoruhodném koncertu. Z těch menších se nesmírně
těším na To Live and Shave In LA, docela i na Old Time Relijun, Magik Markers a
pochopitelně na trio Toshimaru Nakamura – Ivan Palacký – Tetuzi Akiyama, pokud
se tedy podaří vedle bratislavského koncertu uspořádat i gig na Ivanově rodné
české hroudě.
MATMOS pokládám za
velký koncert. Sanfrancisští milí excentrici jsou průsečíkem několika societ.
Samplingem konkrétních věcí posunuli alternativní beaty ke konceptuálnímu
umění. Umějí být ovšem i trance & dance, dělali pro Björk a Larse von
Triera. Jsou akademici, profesoři, vzdělanci. A taky, na tváři lehký smích,
zúročují zkušenost s gay identitou, radikálním sexem v umění,
detabuizací, která je pro leckoho perverzní.
Chystané album
Supreme Balloon je v jedné věci na hlavu postavené: vzniká „bez jediného
mikrofonu", jen v drátech a pamětech přístrojů, tedy absolutně bez
samplingu, celé je „syntetizované". První zveřejněný track Rainbow
Flag (mp3) zní ovšem docela matmosovsky, takže keine Angst. Vychází šestého května.
Portrét Matmos
z Respektu 2006 viz níže. // Tady je video
s legendárním kouskem z posledního turné: bubnování růžemi ve skladbě
na Wittgensteinův citát The rose has teeth
in the mouth of the beast. Nepřesně to přeložit umím; kdyby někdo znal
oficiální český překlad, ať se podělí, díky.
* * *
Když už jsme u těch
mistrů v samplování a konceptuálním popu, za zmínku stojí, že trenčínští
bažanti jdou do boje s THE MATTHEW
HERBERT BIG BAND. Pohoda (18. – 19.
7.), ne? Já vím, že jiní tam pojedou kvůli Miku Skinnerovi, Fatboyi Slimovi,
CSS a Hexstatic. Já budu pařit s křehkou půlkou
Beránka, Herbertem a tou nátlakovou
partou z nigerijského Lagosu („and
like Fela, on stage Seun lives up to a reputation as a sex symbol, shimmying,
winding his hips and often discarding his shirt, to the delight of ladies
fans…"). // BAŽANT POHODA 2008
* * *
Růže pro Wittgensteina, výstřel pro
Burroughse (RESPEKT, září 2006)
„Zničit mužské
pokolení! Destroy the male sex!" hřímá před vyprodaným sálem Szene Wien
americká harfistka Zeena Parkins. Text militantní feministky Valerie Solanas tu
rozhodně není parodovaný, ale slavná hudebnice má na sobě jakousi maškarní
noční košili, tak kdoví… Dva muži v seriózních oblecích u hradby
přístrojů se mírně se usmívají. Dohromady se Zeenou jsem je už viděl: ale jen
na koncertním DVD Björk, s níž všichni živě hrají. Začíná koncert
sanfranciských elektroniků Matmos a ze mě padá únava po trmácení z Prahy.
Říznout do boláku // Vzpomínáte na Trierův filmový Tanec v temnotách a železniční
scénu, kde Björk a její nápadník zpívají s doprovodem jedoucího vlaku? Je to
jedna z písní, kde pro islandskou hvězdu připravili zvuk dva umělci
z Kalifornie Martin C. Schmidt a Daniel Drew. Už osm let si budují
výjimečnou reputaci na elektronické scéně, ale vlastně má smysl mluvit spíš o
konceptuálních projektech. Zvuky pro album A Chance to Cut is a Chance to Cure (Kde je možnost řezu, tam je šance
léčit, 2001) natáčeli na klinice plastické chirurgie. Ze záznamů odsávání tuku,
endoskopie, transplantace tváře či laserové operace oka vytvořili beaty pro
gradující, proměnlivé skladby. Taneční elektronika je jejich žánrovým úběžníkem,
ale ustřelují od ní s fantazií, s jakou využívají Frank Zappa rock nebo
Charles Mingus jazz. Matmos jsou (podobně jako oba jmenovaní) ostří společenští
kritikové. Pro „antivlastenecké" album The
Civil War (Občanská válka, 2003) si půjčili hudební nástroje v muzeu
války Severu proti Jihu a koncepčně se věnovali momentu, kdy jde národ sám
proti sobě. V rozverné narážce na George Bushe mimo jiné zkoumají
historický pojem „regicida", tedy královražda. Album není zrovna ukázněně
zaostřené, přesto je zajímavé, že do sebelikvidačního tématu pojímá
automobilismus i schizofrenii.
Schmidt a Drew dnes
mají pověst vrcholných samplujících hudebníků, snad po boku spřáteleného
producenta Matthewa Herberta. Pokud někdo dosud pochyboval, že to jsou bytostní
intelektuálové a zároveň sebevědomý homosexuální pár, letošním albem ho Matmos
zbavili iluze.
Sprosté uši // Zvukový „portrét" Valerie Solanas, kterým
vídeňský koncert začíná, je součástí alba, které dostalo název podle slov
Ludwiga Wittgensteina: The Rose Has Teeth In The Mouth Of A Beast
čili „Růže skrývá své zuby v ústech nestvůry". „Naše album je sérií
portrétů lidí, které milujeme, nevyžádanými milostnými dopisy těm, jejichž
životy k nám promlouvají," píší autoři ve svém obsáhlém internetovém
průvodci albem. Wittgenstein nebo Wagnerův mecenáš Ludvík II. Bavorský jsou
docela únosné předměty k obdivu. Matmos vedle nich ovšem řadí
homoerotického fotografa Jamese Bidgooda (zastoupeného i v edici Taschen):
v Písni semene zní výron ejakulátu a
zpěv kultovního šansoniéra Antonyho. Pocty se dočkal i Boyd McDonald, vydavatel
pornografické revue Straight To Hell s uměleckým a politickým přesahem. Dá
se to poznat z proměnlivých skladeb, kde hostují Kronos Quartet a Björk?
Snad podle hlášek z pornofilmů – jinak je to „jen" názor přimknutý
k hudbě a metodě jejího vzniku.
Koncert ve Vídni
není nijak skandální – jde o hudbu a je s ní dost práce. Původní a náročné
techniky, jimiž duo (spolu se Zeenou Parkins) ždímá z věcí zvuky,
připomínají kutilství postav z Jeunetových filmů Delikatesy a Amélie
z Montmartru. Ve Vídni se třeba bubnuje růžemi do kontaktně snímané
desky, okvětní plátky jako daň za hudbu prší k zemi. Efektní pro zrak i
sluch je scéna se suchým ledem, který dokáže rozvibrovat dotýkaný kov. Někdy se
zdá obsah skladeb popisný: literát William S. Burroughs je „portrétován"
klapotem psacího stroje, výstřelem a ve finálem bubnovým transem z Maroka,
kde trávil část života. Ale Matmos umějí skladby vést přirozeně a vlastně
všechno vyváží jako muzikanti. V jedné skladbě na albu má z jakýchsi
důvodů znít ruka pálená cigaretou a bolestný sten: přiznám, že sama hudba mě
pokaždé tak dostane, že jsem v ní atraktivní detail zatím vždycky
přeslechl.
Pro většinu našinců
„pocta deseti individuím" bezpochyby těžce relativizuje mainstreamové hodnoty.
Ale Matmos nestojí o to, aby se líbili každému. Mají pevné postavení nejen jako
muzikanti, ale i jako akademikové na multimediálních odděleních akademií a
univerzit. Profesorské povinnosti jsou taky důvod, proč je v Evropě
nevídáme často. Kladou hodně dobrých otázek, třeba: je-li sporné vystavovat
vagínu zraku, smíme ji nechat znít?
Jejich akcent na (homo)sexualitu není ani agresivní, ani estétský: je šibalský.
///
Studujeme. Drew Daniel a Martin C. Schmidt čili Matmos.
Ječmen syčí mezi vousy… a Matthew Herbert sampluje pro své album o žrádle, konzumu a politice Plat du jour.