Jak to asi teď
vypadá v New Yorku, myslím na jeho živé scéně „z dolního města", tedy toho
míň okázalého, downtownu? Dohaduju se podle různých signálů. Jiří Suchý není
jediný, kdo má problémy s prostory: newyorskému publiku zavřeli nedávno
Tonic, hlavní baštu prograsivních koncertů. John Zorn vydupal ze země malý,
minimalistický The Stone; když v
Praze doprovázela Laurii Andersonovou cellistka Okkyung Lee, vyprávěla mi, jak
tam myli podlahu a sundavali ze zdi tabule, bylo tam předtím čínské bistro.
John Zorn letos
vydal dva albové tituly, které s tímhle osobním, 
nijak luxusním
vystupováním souvisí. The Dreamers jsou po nějakém čase
velkolepě „hezký" Zorn, surf kytary, exotika, trocha jazzu, náladová scénická
hudba. Vlastně easy listening. Místy je to sice výkladní skříň pro Marka
Ribota, Kennyho Wollesena (tady vibrafon, hrál v Praze na bicí se Sex Mob)
nebo Cyro Baptistu (perkuse, hrál v Praze s Paulem Simonem), ale
stejně publikum váhá, jestli je Zorn netahá za fusekli. On sám jen jednou šílenecky
sóluje na saxofon, a to v rozmarné skladbě Toys. Alba se patrně prodá dost a The Stone bude mít chvíli
z čeho fungovat.
Druhé album si získá
možná ještě větší pozornost – nepochybně kvůli obsazení, méně kvůli drsné a
abstraktní hudbě, která se z něj line. Klubu The Stone totiž v lednu
kolegiálně pomohli Lou Reed a Laurie Andersonová: vystoupili v triu spolu
se Zornem a záznam ze dvou setů teď vychází jako album The
Stone: Issue 3. Newyorské legendy se navzájem po léta obcházely,
ale nespolupracovaly. Až vloni v síni Town Hall uspořádal byvší velký šéf
klubu a labelu Knitting Factory Michael Dorf koncert jako vzpomínku na dřívější
azyl progresivistů a zároveň na podporu The Stone. K překvapení mnohých se
tu na pódiu vedle sebe objevili Lou Reed a Zorn, třetí byla cellistka Jane
Scarpantoni. Starý velvet Reed, jak víme, není jenom songwriter:
s hlukovou kytarou experimentuje už čtyřicet let; jeho – tak často
nepochopené – čistě noisové album Metal Machine
Music se dočkalo i akustického
přepracování od berlínského souboru pro Novou hudbu Zeitkrätzer. 
Reed si rád jen tak
hraje s kytarou: výsledek osciluje mezi hlukovými stěnami a jemnějším
špinavým sólováním a la Mrtvý muž Neila Younga. Na novém albu začíná
všechny tři plochy Reed, pak do toho vpadne Zorn se svou free altkou, jako
poslední se přidává Andersonová s houslemi, klávesami, smyčkovaným beatem.
Díky tomu jsou pozdější části ploch míň freenoisové a melodičtější.
Žádné hlasy, tohle
je náročné disonantní abstraktní album: těch sto padesát lidí, kteří se vešli
do Stonu, mělo sledování snazší o vizuální vjem. Album je přece jen hlavně
dokument. Myslím, že muzikantsky tu nejvíc cenného odvedl Reed: stabilnost a
napětí v kytaře, která pulsuje a přitom opisuje stále jeden stav.
Story tria
Lou-Laurie-John patrně není u konce. Zorn nedávno premiéroval na velké scéně
objednanou skladbu pro soubor a dva vypravěče, hádejte, kteří dva to jsou.
Nahrávka jistě někde vypluje. Zatím můžeme uvažovat o tom, že Reed a
Andersonová by pro Zorna mohli znamenat – třeba jednorázový – most zpátky
k Nonesuch/Warners, velké firmě, u které vydal pár pamětihodných titulů,
než se uchýlil do svobodného azylu vlastního Tzadiku. Dnešní Zorn je liška
podšitá zkušeností z desítek, snad stovek projektů posledních dvaceti let.
Ten kdyby něco připravil pro velký label, byla by to jistě dobře dimenzovaná provokace.
P.S.: Dvanáctého dubna se Lou Reed a Laurie Andersonová po třinácti letech společného života vzali.
Tzadik // Exodus (ukázka z alba Dreamers) //
The Dreamers (Tzadik, 2008)