Diana si občas říká, že by si měla jít
poslechnout nějakou tu „jinou" hudbu. Ale nejde, protože se obává, že to bude
moc drsné. Tak Diano, HUNTSVILLE
jsou přesně tou nedrsnou jinou hudbou, s rytmem, melodiemi. Šance. Slast z postupného
pronikání do sémantiky nového kódu, hmm, to bychom si dali říct, co? Tak v pátek
9. 11. v Roxy / NoD od sedmi večer.
Psáno pro HIS Voice
// For The Middle Class, CD, 2006 //
Jména pachatelů známe: kytarista Ivar Grydeland a perkusionista Ingar Zach jsou
čelní norští představitelé nové improvizace, zároveň vedou label Sofa. Třetí
člen Huntsville, kontrabasista Tony Kluften, s nimi tvoří jádro
stěhovavého improvizačního sdružení No Spaghetti Edition, kde za poslední léta
hostovali třeba Maja Ratkje nebo Phil Minton. Mintonovská sestava koncertovala
v Praze na Alternativě 2002 – s čímsi velmi jiným než je styl Huntsville.
Iniciativní
Grydeland se dostal v poslední době k velmi abstraktní hudbě (viz
jeho albové duo s Yumiko Tanaka, která podrývá japonské tradice volnou hrou na
šamisen). Ale
v Huntsville všichni tři uchopili svou zkušenost z nové improvizace a
provedli úkrok „zpátky" k hudbě se zřetelnější harmonií a rytmem, což je
moc zajímavé. Na počátku všechno nakopnou bubínky tabla: Zach používá jakési
indické mechanické strojky na rytmus a na prodlévající tón. „Lokomotivní"
klapot rytmu místy podporuje kontrabas, do toho syčí
z neidentifikovatelého nástroje pára a houká píšťala.
Všechno je
v pohybu, ale také jaksi mrzne a rozkládá se do prodlévání. Groove se
stává ubíhající osou (železniční kolejí), kolem které se postupně dějí
události. Někdy je to, jak bychom čekali, nekonkrétní zvuk ze světa
elektroakustické improvizace, jenomže pak spustí akustická kytara ve zcela
tradičním modu: arpeggia akordů. Patnáctiminutová první skladba končí
melodickým kontrabasovým sólem! Vespod se pořád nabalují a přelévají vrčivé
vrstvy dlouhých prodlev, ale všechno je zpečetěno vědomím o melodické hudbě.
První track
s bubínky tabla má dobrý efekt: ucho dál předpokládá či tuší rytmický tep,
i tam, kde je ve skutečnosti přítomen leda v pulsaci dlouhých zvuků.
V mlhavějším či konkrétnějším náznaku tu proznívají momenty jako slide
kytara v bluesovém ladění, vazbící rockové sólo, mihne se popěvek. Když
Ivar Grydeland začne pikovat na banjo, uvědomíme si, že tu vlastně systematicky
zní reflexe tradičního, lidového hraní. Skupina se na webu opravdu hlásí
k zájmu o country a indické rágy, ale taky o Mortona Feldmana.
Příchod moudrého
dítěte, Vážný jako papež, Přidej kód humanity, Meloun: čtvrtá skladba je řídké
křehké hraní, první tři jsou v tom hlavním „huntsvillovském" stylu.
Přestože je poznamenáno pořád nějakou prodlevou, je čerstvé, živé (ze strany
Zacha místy odedřené frenetickým hraním), intenzivní a nabité událostmi.
Huntsville pro sebe našli šťastný koncept, který jim dává dost prostoru. O
téhle hudbě se dá říct nejen to, že je podnětná a v čemsi souznící
s dobou, ale taky že je fakt pěkná.