Po domluvě s A2lešem
Stuchlým sem dávám aspoň text o Cryptograms
– rockovém albu s přelivem zvukové extáze. Mezitím vyšel už jeho apendix, Fluorescent Grey EP: dá se na něj
vztáhnout většina mých plků o albu. Kranky, label druhdy úzce zaměřený, možná
vstupuje do silného období: má čich na současné popové hledače (Tim Hecker,
Andrew Pekler, Strategy…). Deerhunter, kteří jezdí s Yeah Yeah Yeahs a Liars, už myslím něco našli.
Kdyby náhodou někdo
šel Deerhunter hledat: opravdu nedoporučuju dát si je ve formě půldruhé zkusmé empétrojky.
Souvislejší kus a v plným zvuku. Je to delší a hustší příběh, i když
vlastně dost jednoduchý.
Kryptogramy atlantských Deerhunter // Psát o nových albech
není mezi zprávami o současné hudbě zrovna to nejpodstatnější. Je to
mechanická, snadná věc. Až příliš mnoho z nás publicistů píše proto, že
chtějí buď desky zadarmo, anebo přimknout se k osobám hudebníků (ať už
pochvalou nebo odmítnutím). Přesto se pořád vynořují nahrávky, které se nám náhle
mohou zdát jako překvapivé pokračování příběhu, který léta sledujeme. Jako
další článek řetězu, jehož směřování nás láká. Z letošních alb (kolik jsem
jich slyšel? osmdesát?) na mě tak působí zatím jediný titul: debut atlantských
Deerhunter. Vyšel devětadvacátého ledna na nerockové značce a možná opravdu
otvírá rocku nový prostor.
K chicagskému
vydavatelství Kranky mám dvojaký vztah: vím, že má dobré renomé, ale na druhou
stranu jsem už zjistil, že všechna ta jejich opalizující, téměř statická
elektronika typu Stars of The Lid není pro mě. (Je to ta zvláštní kategorie hudby,
kterou milují hifisté. „Nemáte tam
něco magickýho?" ptával se mě zvukař
v Paláci kultury.) Občas ale Kranky vydají něco, kde tenhle element hraje
jen dílčí roli v nějaké napínavější konstelaci. Přesně to je případ
Deerhunter – skupiny, kolem které je teď spousta povyku, která nedávno jela turné
s Yeah Yeah Yeahs a Liars a teď je patrně na prvním velkém vrcholu
popularity.
Atlantská pětice
Deerhunter zachází se surovou, primální rytmikou, zároveň je její zvuk nasáklý
ambientem. Připomíná překrvenou sliznici nebo zvukové předávkování, jaké
pamatujeme od kapely, na kterou hudební vývoj patrně jen tak nepřestane
odkazovat – My Bloody Valentine. V recenzi na Pitchfork (8.9 bodů
z deseti) padají v popisu alba Kryptogramy
výrazy jako „chorobně introspektivní zvuky bicích a la raná produkce Factory
Records" nebo „bohatství abstraktního zvuku jako ve spolupráci Harolda Budda
s Brianem Enem". Většina posluchačů by jistě skupinu označila jako
kytarovku, ale nejoblíbenějším nástrojem Branforda Coxe, šéfa Deerhunter, je
pedál DigiTech DigiDelay: celé intro k albu tvoří smyčky ozvěn jeho hlasu.
Ozvěna, která se neztrácí a naopak narůstá do řvavé stěny: v takovém
leitmotivu lze cítit fascinaci následky –
původní letmý impuls je už dávno pryč, ale kolem pořád řádí konsekvence. Dříve
po zpívané části písničky následovala emoce prodloužená do kytarového sóla,
náročnější kapely zařazovaly instrumentální party nebo free třeštění. Tady se
padá do zvukového bazénu – jako by vypravěči chtěli ne ilustrovat, ale vytěsnit
stihomam z života protékajícího mezi prsty, o kterém mladíci (všem je pod
pětadvacet) před chvílí zpívali. White
Ink (Bílý inkoust) je název nejvýraznější z meziher: beru ho jako
stopu ze světa zpřevracených rolí.
Album má zvláštní
historii: bylo natočeno nadvakrát s pauzou půl roku a sestaveno
chronologicky. Poslední třetina má opravdu jinou, živější atmosféru, méně se
utápí v halucinogenní koketérii se skepsí a smrtí. Jako by extrémní (a
výjimečnější) první část posloužila coby katarze, po které se můžeme vrátit
k normálnímu životu – nikoli banálnímu, nýbrž pořád schopnému generovat
dobré autorské songy. Jak píší na Pitchfork, bylo by naivní čekat u alba
s názvem Cryptograms jednoduchou
šifru. Viděl bych jednu tajenku, píše Marc Hogan – totiž že Deerhunter jsou
popová kapela.
Deerhunter dělají
velmi intenzivně dvě věci najednou: asi jako kdyby někdo závodil v rychlém
přesunu napříč Evropou, a zároveň se co nejlépe snažil namalovat pointilistický
obraz. Zdá se mi, že s triem TV On
The Radio a teď s Deerhunter přichází z Ameriky nějaká nová vlna. Syntéza
několika různých popových/rockových poetik se zdála v poslední době už
jako banální, otřelý, vyčerpaný postup. Tady se to bere jakoby z nových
pozic, jako by se zasnubovaly rockové kytarovky posledních let
s radikálními osobními sklony nebo oblíbenými momenty z avantgardy.
Dobré na tom je i to, že výsledky se momentálně počítají do rockového mainstreamu.
Deerhunter : Cryptograms, Fluorescent Grey EP. Vydali Kranky , v ČR
distribuuje Day After , 2007. // psáno pro A2
