PJ Harvey, co lze
soudit z pondělního berlínského koncertu, je úplně, úplně v pořádku. Být
mladá holka a rozhlížet se po někom, kdo mi dodá odvahu být sama sebou, bral(a)
bych ji. Je hodně silná, ale ne jako chlap, jako žena. A hodně poetická.
Dovede
být intenzivně otevřená na veřejnosti, ale rámuje to jemným herectvím: velká
vyváženost. Zdvořile děkuje mezi písničkami, pak chytí elektrickou kytaru a
zaryčí (úplně první bylo To Bring You My
Love). Velký rozsah, zpívá lehce, s jistotou, není v tom takové
to „jsem bigbíťák a songwriter, tak nemusím zpívat čistě".
Do recenze
v Hospodářských novinách jsem nenapsal o těch šatech. Tak rozložité
staré černé šaty (nové staré černé šaty), že se jí v nich špatně usedalo ke klavíru. Lidi se
smáli. K The Devil si pořád pouští metronom: působí v tu chvíli jako čas, z jehož sevření se písnička nevymaní. Hrát na elektrickou kytaru bez doprovodu je jakoby nezvyklá věc, u ní
naprosto přesná. „Největší omyl kolem mě? Když lidi říkají, že bych měla mít
celou kapelu," řekla nedávno Scout Niblett, a tady je to právě ten případ.
Celému
večeru hodně svědčí, jak si Polly sama zapíná bicí automat, jak musí odložit kytaru,
aby došla vypnout smyčku. „A teď jednu z těch, co mám nejradši," říká a
hraje Shame. Ke konci Down By The Water s citerou (v
duchu slyším nepřítomné pizzicato smyčců), jako přídavek C´Mon Billy s akustickou kytarou. Poslední písnička před
přídavky: Silence.
Hodina dvacet bez
pauzy, mně to stačí, písničky jsou často tak krátké, že jich přehrála dost. Lidi
se sbírají užaslí a potěšení z polstrovaných sedaček Friedrichstadtpalastu,
vycházíme kolem absurdních plakátů revuálních tanečnic středního věku s ptačími
péry na kloboucích, zahlídnut Tobiáš Jirous, kámoš a zvukař Jakub Čech, PB z HBO.
Měl jsem půjčenou tužku na poznámky, ale… nějak to nešlo. Propisku jsem pak už nikdy nevrátil. // Tohle je jen appendix ke zmíněnému článku
pro HN.
* * *
Proč nejedu do
Bratislavy na Wilsonic (6. – 7. červen),
když tam hrají Scream, Fennesz, Deadbeat, Flying Lotus a Clark? Protože
Deadbeat hraje proti Fenneszovi, Flying Lotus začínají v jednu v noci,
Scream v půl čtvrté a Clark v pět. Tohle už prostě neumím. Jak tak
koukám na program
(sponzorovaný O2 – to dává smysl kulturně i generačně), zbyla by mi z toho
Dani Siciliano, Midi lidi, Modré hory a zmíněný Fennesz. Plus pro zajímavost
hiphopeři z Bulharska a Gruzie. Nočním bytostem trochu závidím, že si
zažijí dubstep a současnou dobrou vlnu
věcí od Warp Records. A zároveň mám podezření, že dávat chytrého Clarka a jeho
3D elektroniku na pátou ráno je prostě nesprávné rozhodnutí.