Pro návštěvníka,
který přijíždí na pár dní, není Ostrava zrovna hezké město. Letargii starých
staveb v rozpadu lze cítit na každém kroku. Nové obchody ve velkém
postihla nákaza papírových nápisů nalepených na výlohách a místo obchodních
štítů. Bez ohledu na to jsem zažil letos v Ostravě báječné věci. Jednou za
dva roky se tu konají Ostravské dny nové hudby – rozsahem největší festival hudby
jako současného umění s velmi solidním rozpočtem, do kterého přispívají
mimo jiné Miloš Forman nebo malíř Robert Rauschenberg. Hudebníci jsou tu šťastní,
což platí především pro studenty skladby, kteří tu mohou slyšet svou hudbu
dokonce i v podání Janáčkovy filharmonie. Čech a Newyorčan Petr Kotík
spolu se štábem tu vytvářejí cosi výjimečného: to bienále bylo letos myslím
zralejší než před dvěma či čtyřmi lety. Taky jsem na něm viděl, že mírná hypnóza
z hudby, sdílené řadu dní po sobě, způsobuje, že umělcům je vlastně jedno,
kde jsou a jak tam vypadají vývěsní štíty.
Performer Marek
Pražák mi ukázal hospodu jménem Šatlava a dokonce i v ní došlo
k festivalovému zážitku. Štamgasti, pijící téměř bez hnutí v klidném
tempu svá piva, tu a tam zvedli oči k permanentně zapnuté televizi. Když
se na obrazovce objevily Události z kultury, překvapeně jsem spatřil –
nás, publikum, které naslouchá hudbě Mortona Feldmana. Nějaký hlas říkal, že
město Ostrava v těchto dnech žije setkáním skladatelů a hudebníků, což
muži a ženy s půllitry pozorovali s pobavenou nedůvěrou. Přesto tuto
ostravskou zprávu s jistou pozorností shlédli, aby ji nakonec vrchní
štamgast zapil a shrnul: „Sedí tam jak mumie."
Jel jsem do Ostravy
s nadějí na několik osobních setkání – mimo jiné s jednou
z nejváženějších skladatelek dnešní Evropy, Finkou Kaijou Saariaho.
Pětapadesátiletá dáma žije po léta ve Francii, za svůj určující hudební zážitek
z dětství prohlašuje chůzi po sněhu a její opery dnes režíruje jednička
svého oboru Peter Sellars. Saariaho mi vzkázala, že do odjezdu nemá na rozhovor
čas – snad jedině, kdybych se připojil k její výpravě do Hukvald. Jedním
z důvodů, proč přijala pozvání, byla totiž možnost projít se po místech,
kde žil a zemřel Leoš Janáček. Nejenže jsem tak strávil dvě půlhodinky na
zadním sedadle auta v rozhovou z třiceticentimetrové vzdálenosti
s touhle grand dame současné
hudby – ještě jsem sledoval, s jakou dychtivostí si v hukvaldském
domečku prohlíží nápěvky, tedy notové zápisky, kterými Janáček zaznamenával
křik tet na trhu, zvuk bouřky a hromu, a taky poslední slova své dcery Olgy,
když v jednadvaceti letech umírala. Kaija Saariaho tohle všechno znala
předem a mám podezření, že se na mě dívala poněkud spatra za to, že mě jako
takzvaně hudbymilovného Čecha nikdy dřív nenapadlo jet do Hukvald.
Pan správce nám
pyšně řekl: „Jsem s Janáčkem rodina!" Ukázal nám pahýl jabloně, kterou
během nedávné silné zimy zlomil mokrý sníh. Řekl: „To je poslední strom, který
tu pamatuje Janáčka." Vedle činorodého nákupu not, nahrávek a deštníku
s citátem z Bystroušky „Dostaneme bóřku" se skladatelka pohybovala po
domě se zvláštní těkavou bezcílností. Jako by chtěla vstřebat ne fakta, ale
atmosféru domu naproti Babí hoře a pod revírníkovou oborou. Když už jsme
odcházeli k autu, zapomněla se na zahradě, tak jsme s produkční
Maruškou usoudili, že chce být ještě pietně sama s géniem loci. Za chvíli
nás Kaija Saariaho dohonila. Držela něco v ruce. „Ukradla jsem tam
jablko," řekla nám. „Teď ochutnám tu samou chuť, kterou tady cítil Leoš
Janáček." Zatraceně, pomyslel jsem si, že mě to taky nenapadlo, to je patrně
ten rozdíl mezi dobrými umělci a mnou! Vykročil jsem napřed k parkovišti.
Zezadu jsem uslyšel syté chroupnutí, jak se skladatelka zakousla do Janáčkova
jablka.