V televizi běží Kultura.cz: pozvánka na výstavu Básnivá koláž (Kolář, Hiršal, Wernisch, Topinka…), dost zajímavá videa Izraelců a Španělů, co přijíždějí na Tanec Praha, kniha o Františku Vláčilovi. A pak přijde na řadu hudba: do kritické židle usedne Vladimír Vlasák a naléhavě, s odbornickou vážností, mluví o Iloně Csákové a Alanis Morrissette. Najednou to vypadá, že v hudbě se dějí věci jen na téhle úrovni únavy, komerce, nulového přesahu, absolutního odpojení od skutečné tvorby a umění. Nenamítám nic proti Vláďovým názorům, to je jeho věc (z Alanis je nadšen, u Csákové jen z jejího hlasu), ale nad dramaturgií Kultury.cz musím kroutit hlavou.
Ale vlastně jsem zvráceně vděčný, že mi tu Csákovou ukázali. Po akci Landa zpívá Kryla jsem myslel, že absurdita zdejší scény dosáhla vrcholu, ale novým albem paní Cs. překonává tuto laťku zlehka a snožmo: Ilona Csáková zpívá Zuzanu Navarovou. Když tato dáma, jež ze šťabajzny dospěla v tetku, zírá dle instrukcí do kamery, luská prsty a zpívá „když kočky řvou, není to bolestí," je v tom něco pornografického. Předstírání tu má podobný rozměr jako u utahaných ženštin, které si češou culíky a berou na záda brašnu, aby mohly pro objektiv ztělesňovat lolity. Je to zcela prosté energie, jistě i proto, že tahle píseň je paní Csákové absolutně lhostejná, prostý lid by řekl u prdele. Člověku se zvedá kufr, když slyší naučené „léto jsme milovali, na podzim spali hej", a to hej je tam jako další slovo ve větě. Nikdo nepředpokládá, že Csáková si promýšlí repertoár, takže tahle prasárna jde na vrub jejího producenta. Resumé: jasně, kdokoli si pro kšeft a image může ukrást sebelepší písničku sebečestnějšího člověka – ale výsledkem bude zase jen křiklavé svědectví, že chodí v nepřiléhavých čmajznutých šatech.
Rychle do lepší společnosti: M.I.A. nikdy nezklame. V červnu jí končí platnost amerického víza a upřímná státní správa jí ho po všech těch řečech a podpoře Tamilských tygrů neprodlouží. M.I.A. prohlásila, že vedle přejezdu do Londýna nebo Kanady má ještě třetí možnost: že by si ji – čistě na podporu amerického pobytu – vzal za ženu Kanye West. Mají spolu dodělat nějakou písničku, což by jinak nemuseli stihnout.
Carsten Nicolai čili alva.noto v Praze: konečně (jak v komentářích píše MB, podruhé), nenápadně, nekoncertně. Příznivci laboratorně přesné elektroniky z německé komunity Raster.Noton by neměli přehlídnout výstavu Love At First Site v Galerii Futura. Projekt italské kurátorky Nobile Mino („prostor jako nejasné teritorium a zároveň dimenze otevřená, tvárná, kterou lze interpretovat vždy jinak…") k nám přivedl i instalaci Carstena Nicolaie. Stroboskop připojený na mikrofon registruje zvuk a pohyb v galerii a převádí je na světelné záblesky. Ve Futuře zároveň vystavuje i Carstenův bratr Olaf, Dominik Lang, Amande In a další. Výstava trvá do 31. srpna.
Když už jsme u Raster.Noton: jejich aktuální produkce je překvapivě dobrá, o intimní remix/výměně COH Plays Cosey jsem napsal text do týdeníku A2, vyjde ve středu. Pokud by vás to zajímalo, A2 nedávno zpřístupnila na webu články staré rok a víc, v nichž se dá vyhledávat podle autorů. Takže lze vesele ubíjet čas čtením všelijakých hudebních recenzí anebo portrétů, textů Karla Hvížďaly, Josefa Chuchmy, Miloše Vojtěchovského a dalších, koneckonců i mých.