Loňská anketa se
stala nejnavštěvovanějšími stránkami na tomhle blogu. Navzdory tomu jsem ji
uspořádal znovu – už proto, že ji rád čtu a žádné jiné médium ji neorganizuje. Velmi děkuju všem osloveným za odpovědi. Děkuju taky vstřícným čtenářům: je to čtení rozsáhlé asi jako větší materiál v měsíčníku, dohromady přes dvacet stran. Ti, kteří se zajímají, snad najdou způsob, jak to skutečně přečíst – třeba tištěné, v době, kdy je nic nehoní. Následují odpovědi na
první z pěti otázek.
HUDBA 2007: Co se stalo? Které UDÁLOSTI pro
vás charakterizují letošní dění v hudbě?
PETR VIZINA, Lidové noviny
Technooptimismus ještě stále jako příslib
pestřejších zítřků, ale taky průhledná zástěrka ducha chudoby, tedy nechuti
za nahrávky platit jediný halíř. Nerozhodný
zápas s mentalitou svazáků, manažírků a vykuků o veřejný prostor (ČT, Rádio Wave). Veřejnoprávní
pořád znamená státní a nenáročný, tj. bordýlek, ale teplo a lacino jako v noční tramavaji.
KAREL VESELÝ, nezávislý publicista (weblog, HIS Voice, Respekt,
Musicserver…)
Charakteristickým
jevem posledních let je drobení hudebního průmyslu na stovky scén, jejichž
vývoj lze zodpovědně sledovat jen na stejném počtu vesměs značně obskurních internetových
blogů. Závrať z množství produkované hudby dost možná u někoho zapříčiní naprostou
letargií a následný návrat k jistotám z minulosti. Poté, co hudební průmysl
ztratil sílu generovat události masového měřítka, snaží se alespoň vzbudit dojem všeobjímající krize současné
hudby. Většinový hudební tisk bohužel tento obraz přejímá. S Petrem Ferencem v
posledním letošním čísle HIS Voice musím konstatovat, že "V krizi jsem já sám coby
posluchač. Zajímavé hudby, která
by stála alespoň za jeden poslech, je na světě tolik, že to nikdy nemůžu
stihnout."
A ještě jeden povzdech:
Příliš rychle jsme si navykli získávat hudbu jedním kliknutím myši a přitom
zapomněli, že poslouchat hudbu není konzumace, ale dobrodružství.
Líbí se mi jak
internet zrušil propastné prostorové vzdálenosti mezi hudebními scénami a s
pomocí odvážných objevitelů (Diplo, Daniel Haaksmanreleased) vzniká nová nekolonizační world music. Její vlajkovou lodí je samozřejmě druhé
album M.I.A., jsou tu ale další (Bondo De Role, Buraka Son Systema). Zásadní
věci se dějí i na dalších scénách jako jsou dubstep (Burial, Shackleton, Applebim, Pinch), metalgaze (The Angelic
Process, Alcest), niche/bassline
(T2, Dexplicit), space disco (Prins Thomas, Lindstrom), minimal (Villalobos, Luciano, Chloe) nebo francouzské electro (Justice, Mr. Oizo, label Ed Bangers), hyphy (Turf Talk, Federation) a dalších
a dalších.
Je-li tato otázka
také zamýšlena jako odhalení pověstného
vrcholku ledovce kvality za rok 2007, pak tedy: M.I.A, Burial, Battles,
Justice, Arcade Fire, The Angelic Process, Andrew Bird, Kanye West, Panda Bear,
Bloc Party, Jens Lekman.
MICHAL BRENNER, festival Sperm
Není to výhradně
letošní událost, nicméně právě letos je definitivně jasný že publikování
(schválně nepíšu „vydávání") hudby se zásadně mění. Jestli před lety fungovala
zaběhlá majors i non-majors postupka: singl pro rádia a djs -> promo pro
recenzenty -> deska pro masy, dnes maj „unsigned" kapely vlastním přičiněním
přes kanály jako myspace, blogy, last.fm, youtube/viral videa a podobně
vyrovnané šance uspět u zatím pokročilého, ale do budoucna i masového
posluchače. I když to nemusí nutně znamenat konec majors, tito mají oprávněně
naděláno do kalhot a snaží se chytit druhý dech a adaptovat na nové podmínky.
Bude zajímavé sledovat jak se s touto změnou poperou dosavadní „filtry
kvality", tj. média, která si pohodlně hověla v tom pro ně vybudovaném
modelu, viz památný
článek Honzy Baluška z blogu musicserver.cz.
Dva odkazy k
„problematice": // Profilo-rozhovor
s Rickem Rubinem, známým producentem a nově i šéfem Columbia Records
// Akademické úvahy
o budoucnosti hudebního průmyslu, rovněž z NY Times
Ad obsah. V souladu
s dnešní „ADHD (attention deficit hyperactivity disorder) dobou" a
akcelerující produkcí se doba pozornosti hudebního světa jednotlivým trendům
zkracuje. Jestli si loni svých 15 minut slávy oprávněně užil dubstep, letošní
nu-rave se nestihl ani pořádně ohřát a rozmach hedonistického elektra á la Ed Banger a Kitsuné už
má pachuť prošlé doby trvanlivosti. Nejvíc vrásek to přidává nejspíš publicistům,
kteří jsou nuceni pořád vymýšlet a definovat nové a nové mikrožánry a
mikrotrendy. Kolik z nich raději uvede do svých letošních top 10 ověřené
klasiky, než aby byli za zastydlé trendaře?
TOMÁŠ TUREK, hudební dramaturg Rádia Wave
V hudbě se toho
děje na všech možných polích tolik, že hledat nějaký společný jmenovatel je
kromě litanií nad epileptickým záchvatem
nahrávacích molochů trochu samoúčelné. Baví mě ale sledovat jak se v pro
někoho možná příliš exponované vlně nových písničkářů tak nějak hezky odděluje
zrno od plev. Nové-staré electro baví asi jen dočasně, ale víc než příjemně
(Justice, Simian Mobile Disco, Digitalism). Hudbymilovný lid se chce znovu
bavit a tančit, ale přemýšlet
zároveň.
Asi i proto se novu
nejdůležitějším měřítkem hudební potence staly koncerty. Kapely dneska žijí
především z nich a chce se mi skoro říct, že je to dobře. Viděl jsem jich
hlavně v zahraničí letos tolik, že nebudu machrovat jejich výčtem, ale
jednoznačně největší událostí pro mě byl festival All
Tomorrow´s Parties v Anglii, kurátorovaný Dirty Three.
Pojítkem můžou být
také pokračující žně kvalitních
desek. Přestože vychází jedním životem neobsažitelná kvanta alb, překvapivě je
mezi nimi i spousta klenotů,
prakticky znemožňujících udělat jakýkoliv
střízlivý best of výběr roku.
Grinderman (Mute) jsou nehorázná legrace, novým Wilco líní posluchači vyčítají
vyměkkklost a „bítlsáctví", ale oni skutečně natočili jednu ze svých
nejlepších, ne-li nejvydařenější desku, Sky
Blue Sky (Nonesuch). Conor Oberst aka
Bright Eyes se s Cassadaga
(Polydor) vyšvihl na jednoho z největších současných songwriterů, The
National na desce Boxer (Beggars
Banquet) i naživo jednoduše lámou srdce ještě líp než Stuart Staples
z Tindersticks a Patrick Wolf se zase stal na The Magic Position (Polydor) nejpřitažlivější popstar nového
tisíciletí. Liars (Mute) jsou letos nepochopení, ale úžasní, stačí slyšet a
vidět nový materiál koncertně. Koncerty se prý příliš nedaří kapele !!!, ale
při poslechu jejich Myth Takes (Warp)
zkrátka musím skákat do stropu. Band Of Horses si na Cease To Begin (Sub Pop) patentovali osobitý klenutý zvuk, který
jakoby nemá střechu a kterého se nejspíš nikdy nepřejím; a pokus o střízlivý
komentář k novým Einstürzende Neubauten
mi stejně nikdo neuvěří.
PAVEL TUREK, Aktuálně.cz
Naprosto
subjektivně: letošní rok mi utkví v paměti jako první, kdy se zcela
přeformátovala moje posluchačská zkušenost. Můj zájem zcela rezignoval na poslech celý alb.
Přestaly pro mě mít význam kontexty, příběhy, scény neřku-li image interpretů.
Zůstaly jen skladby. Což je zcela dáno bezbřehým
způsobem konzumace – MySpace, iTunes a stahování. Nechci se pouštět do
debat, jak dobře nebo špatně to je, každopádně už se nějak nedokážu vcítit do
situace, že si jdu do obchodu pro CD a „cosi" to pro mě znamená.
ALEŠ STUCHLÝ, kulturní týdeník A2
Alog:
Amateur. Rune Grammofon. // Duo abstraktních
elektroniků Dag-Are Haugan a Espen Sommer Eide objevuje bez jakékoli okázalé
snahy či konceptu střepy dosud nepoznaného světa. Jejich letošní opus jako by
mě nutil vyslovovat slova „spontaneita" či „improvizace" v novém dialektu
(slyšte son of king, sleeping instruments, the beginner nebo the future of norwegian wood). Probouzení spících nástrojů,
k životu přivedené amorfní tvary, hudební manufaktura budoucnosti. Počin
fungující na principu obousměrné odvahy a intuice: tvůrce i posluchač jsou
zároveň profesionály i začátečníky. Hudba jako akustický klam: čím víc se
materii téhle desky blížíte, tím víc se od ní vzdalujete a naopak. Krása
distance i poezie intimity, důvěrnost i odcizení. Koncerty Alog, postavené na
součinnosti ručně sestrojených a obsluhovaných multifunčkích instrumentů,
připomínají mimozemské setkání na venkovské pile. Budoucnost (norského) dřeva
je v nejlepších rukou.
Pan Sonic: Katodivaihe. Blast First petite. // Rozpouštění a
následná anihilace časoprostoru: tvorba evokující absolutní ušlechtilost i
soundtrack k hardcore transgender pornu. Muzika mimo běžné hranice popisu,
stranou uvažování o stylech; sonické hmotařství (viz studio-laboratoř Miky
Vainia v Berlíně) překračující sebesofistikovaněší analýzy zvuku. Kdybych
to měl zkusit, řeknu: album jako drakonická tour de force mezi liniemi
industriálu, detriotského techna, noisu, dronů, dubu/dubstepu, ambinetu a vážné
hudby. Pro Vainia (a potvrzuje to i jeho letošní sólovka Revitty)
s Väisänenem platí to samé, co pro dvojici z Alog: vzácně zkušené
mistrovství a přirozenost experimentu v jednom.
M.I.A.: Kala. Interscope. // Neohratelná deska:
od bollywoodského monstr hitu (Jimmy)
přes euforickou ukázku afrických permutací hiphopu (Hussel) až po astmatický rap Aboriginských dětí v Mango Pickle Down River. Debut nazvaný
po otci (Arular) trumfuje tamilská tygřice Arulpragasam zdravicí matce.
Demografický řez planetou – Japonsko,
Indie, Nigérie, Austrálie, Trinidad – zadělal v kombinaci se špičkovými
výkony producentů (baltimorský Blaqstarr
v The Turn nebo zřejmě nejlepší Timbalandova skladba vůbec, závěrečná Come Around) na velkou událost. M.I.A.
tady není jen okouzlující. Chvílemi dokáže být nanicovatá, trhlá, ostentativní
a v některých textech i trapná. Všechny tyhle neduhy jsou však součástí
absolutně strhující, nakažlivě výtržnické show, která nemilosrdně pohřbívá
všechno (s výjimkou novinky Dälek a EP od dalšího baltimorského bijce Spank Rocka), co mělo letos společného
s hiphopem. Výstup: soubor potenciálních negativ dává v určitém
kontextu dohromady mimořádnou, neodolatelnou osobnost. Budoucností řeči jsou
citoslovce.
A co je ještě
důležité? Pestrost různých forem kvalitního popu; cením si specifičnosti
rockové pózy i důsledné práce na artikulaci vlastní poetiky. Nejpoutavější
kusy: strohý a zároveň bytelný
minimalismus Spoon; šťavnatý post-punkový mainstream Modest
Mouse; odvážně přímočaré country Wilco; zábavné žánrové muchláže The Fiery Furnaces a další, tentokrát melancholicky-kabaretní převlek Damona
Albarna v The Good, The Bad and The Queen.
MATĚJ KRATOCHVÍL, šéfredaktor HIS Voice
Škoda, že hudebníci
neberou víc ohled na nás, kteří máme
na konci roku shrnovat, co se v hudbě dělo. Oni ale zlomyslně přetahují a
tak trendy a vůbec celé hudební dění se přelévají z roku do roku. Alespoň
mně se zdá, že věci, o nichž se mluvilo na konci loňského roku, jsou tu stále.
To by se dalo brát jako dobré znamení – nešlo o sezónní módu.
Jako přelomová
událost by se jistě dala interpretovat smrt
Karlheinze Stockhausena (5. 12.) – velký šaman evropské avantgardy, mystik,
provokatér a vůbec symbolická postava. Jenže co jeho odchod symbolizuje?
Během roku 2007 se dle
mého názoru pomalu ukázalo, že na české scéně konečně vzniká nějaký viditelnější pohyb a že se snad konečně
něco začíná dít – a to nejen na poli organizačním (větší frekvence a pestrost
pořádaných koncertů), ale především díky kapelám, které se nebojí experimentovat
a hledat. Tento pohyb nevyvolávají ani tak běžná média jako rádia nebo hudební
časopisy, ale především čím dál běžnější komunitní web myspace nebo last.fm.
JEROME / JIŘÍ ŠPIČÁK, New Music
Ačkoliv spíše než o
hudbu samotnou jde o ekonomické aspekty, je nemožné nezmínit některé rošády kolem šíření hudby
zadarmo, nelegálního stahování, alternativních cest jak dostat hudbu k co
nejvíce fanouškům a zároveň si zachovat tvář přesně podle trendu. Princova eskapáda
s albem přiloženým k dennímu tisku sklidila moje uznání, následným
vyhrožováním serveru Youtube si to ovšem celé pokazil. O Radiohead už bylo
napsáno až až, přesto je to zcela určitě krok který si budu pamatovat a který
vnesl téma k širším masám.
Metal dokončil
prosakování do mainstreamu a zcela bez debat se stal žánrem, kolem kterého je
dobré se ochomítat, dubstepová generace dospěla k druhým albům, začala se
masivněji větvit, přesto si ale zachovává punc něčeho zajímavého. Uvidíme co
dál.
Diskuze o existenci/neexistenci nu-rave nějak
prošuměly mimo mě a doufám že stejně rychle prošumí i neustále se klonující
symetricky stejné kapely. Éra kytarovek je snad možná konečně za námi.
Freak-folk to
všechno překulminoval a společně s dvojitým vystoupením CocoRosie u nás je
snad čas začít se dívat trošku hlouběji
pod povrch a přestat ve všech textech uvádět indiánské sestry, Devendru a
Antonyho.
Taky si nejsem jistý
čím to, ale mám pocit, že je u nás čím dál tím víc koncertů, na kterých stojí za to být. Je to hudbou kterou
jsem tento rok poslouchal a která se tak možná náhodou sešla nebo k nám
skutečně jezdí čím dál tím zajímavější figurky?
LUKÁŠ JIŘIČKA, festival Stimul, HIS Voice
Trendy nějak
nestíhám sledovat, spíš mě zajímají jisté oblasti a konkrétní tvůrci hlavně v poli volné improvizace, divného
jazzu, perverzní elektroniky. Tam nedošlo k žádným velkým zvratům a
ani mizení popularity, zde se trendy, zvraty a klimaxy projevují poněkud jinak.
HYNEK DEDECIUS, HIS Voice
–
Báječně to vře na masově přístupném průsečíku indie tvorby, tanečna a zpěvu
nebo, chcete-li, PRÍMA POP! Panda
Bear: Person Pitch (www.paw-tracks.com, líbezná samplová
mozaika s hlasovými excesy a dvěma nabitými minimixy), Matthew Dear: Asa Breed (www.ghostly.com, pestrý písničkový house
plný chytlavých melodií, refrénů, blbinek… prostě nápadů), Apparat: Walls (www.shitkatapult.com, rozporuplné
reakce, ale podle mě Sascha zdatně unikl sentimentální smyčcové pasti a
vypustil své zatím nejvybroušenější album), Caribou: Andorra (www.mergerecords.com,
Beach Boys dneška?), Animal Collective: Strawberry
Jam (www.dominorecords.com,
chce to čas).
– BASY A PODBASY – Davy tančí na temné, hluboké a
pomalé beaty (!) a i jemná děvčata si nechávají dobrovolně prosívat vnitřnosti
basovými nezdvořilostmi. Dubstepoví djs plní haly a zapomínají skládat zajímavé
tracky.
– VOLNOST, VOLNOST, VOLNOST,
VOLNOST…. Mice
Parade, The Go! Team, Fridge, Battles, Deerhunter, Panda a jiná zvířátka
– JAPONSKÁ POETIKA žije – Radicalfashion: Odori (www.hefty.com, Hirohito Ihara v magickém
světě klavíru a softwaru), Aus: Curveland (www.moteer.co.uk,
Yasuhiko Fukuzono v maličko jiném magickém světě miniatur)
– AHOJ MAJORS! První velká jména vskočila na
alternativní způsob vydávání hudby – Radiohead, Prince.
Moc labelů, moc
cédéček, moc festivalů.
APAČKA, Freemusic.cz
Zhruba ve stejné
době, kdy Radiohead dali svojí novou
desku oficiálně a prakticky zadarmo na net, zavřeli Interpol a IFPI a
spřátelené organizace jeden z největších privátních bittorrent trackerů Oink's
Pink Palace. Najděte deset rozdílů
ve vnímání reality. Mimochodem, publikace Recording Industry in Numbers (vydává
IFPI) stojí Ł550. Asi si to
nekoupím.
Osobněji vnímám
skutečnost, že se v seznamu nejlepších desek letošního roku nemůžu ani po
několika zásadních škrtech dostat pod
třicítku. Což je v souvislosti s radikalizací mého hudebního vkusu docela
pozitivní skóre.
A množství koncertů
u nás? "Nezávislá" scéna sílí: dobrou kapelu podpořím, špatnou
nepodpořím. Rozhoduju o tom sama. Jasné jak facka. Žádný div, že to majors děsí.
And now for something completely
different.
* * *
(pokračování)