Skládačka mimo jiné
bravurně ukázala, jak může kdesi lokálně schválený projekt pro Evropskou unii
doputovat až přímo do Bruselu, aniž by kdokoli cestou zjišťoval, nakolik jsou věci
reálné, nakolik odpovídají původní myšlence a zda vůbec nejsou skutečné asi jen
tak málo, jako byl skutečný hypermarket Český sen. Naše lokální dění a
sama velká Unie jako by byly dva různé světy. Mezi nimi, v zóně nikoho,
zmutoval Černého původní korektní návrh směrem k současnému pekelnému
stroji.
Do Bruselu jsme
dodali už ledacos, a ne vždy to bylo tak promyšlené jako Entropa. Čeští voliči
například odeslali do Bruselu Vladimíra Železného a Janu Bobošíkovou. Pak není
divu, že se David Černý nechtěl spoléhat na kolektivní náhled na věc a celou
Evropu pojednal jen se dvěma přáteli. Jistě, kdybychom k některým
rozhodnutím nemuseli demokraticky pouštět všechen lid či zástupce všech států a
rozhodli je jenom v trojici s kámoši, věci by se rychlým tempem pronikavě
zlepšily.
Entropa ale není
elitní gesto, v něčem je až nezáměrně česká. Prozrazuje něco, co o nás
Západ tuší a co je pro něj občas docela obtížné pochopit. Totiž že nikdo,
naprosto nikdo se u nás neztotožňuje se státem a není k němu loajální.
Nejnápadněji a nejreprezentativněji tak činí současný prezident, který hraje
celou hru na sebe osobně a ne jako zástupce jakési desetimilionové země.
Podobně jako on, i David Černý (paradox: jeho odpůrce) obrátil státní zakázku proti svému zadavateli,
možnost reprezentovat stát ho děsila jako něco, co ničí pověst a nesnese se se
statusem umělce: však je také pro mnohé podivnější, že zakázku přijal, než to,
co s ní nakonec provedl.
O Česku se někdy
mluví jako o zemi s vysokou mírou protekcionářství, neprůhlednosti a
korupce. Entropa nám v tomhle punktu může pomoci. Je v tomhle směru
až demonstrativně čistá, je zřejmé, že nebyla pro Brusel zvolena jako důsledek
bratříčkování vysokých činitelů s Černým, naopak, že vznikla tak nezávisle
na vládě, až z toho byl leckdo překvapený. Bude-li Mariusz Szczygieł někdy
psát druhý díl svého Gottlandu, Entropa by mezi charakteristickými českými
příběhy neměla chybět. Nepojí se jen s dávným Havlíčkovým „nechoď, Vašku,
s pány na led": ale také dokládá, že lidi u nás nevěří pravidlům a
oficiálním cestám – nakonec i tu zakázku určenou až pod trůn Evropské unie si
synové národa Přemka Podlahy smontují bokem sami a na vlastní pěst.