Co nás baví na kauze
„dirigent Mácal odstupuje kvůli recenzi v Lidovkách"? 1/ Poněkud
překvapivá páně dirigentova sugesce, že článek hudebního recenzenta má osudově
platnou hodnotu a v české společnosti roztíná veřejné mínění jak řeznická
širočina. 2/ Mírný sadismus, s nímž si Petr Fischer z Hospodářek
užívá situaci a (dobře napsanými) dvěma
texty
konzervuje daný stav – tedy izolaci, do níž se mistr sám vyšachoval.
Fischer by mohl být o odstín méně krutý, ale tady patrně Mácal sklízí, co zasel
svou komunikační neschopností, protivnou jak osina někde: plus nezajímavými a
zcestnými řečmi o tom, kdo všechno ho programově nesnáší. 3/ Snad si při tom
všem někdo všimne i toho, že text
Jindřicha Bálka, který tenhle národní filharmonický hardcore rozpoutal, je napsaný
pronikavě, stručně, poučeně, bez exhibice. Bálka znám jen z práce
v Českém rozhlase, ale působí na mě jako člověk ze svěží generace, která
vážnou hudbu poznává v současných evropských souvislostech a mohla být jí
být u nás – publicisticky i dramaturgicky – co platná.
Minulý pátek večer
v NoD se konalo předávání ceny umělci nad pětatřicet let, cena „od Jiřího
Kovandy". Michal Pěchouček má vlídný, přirozený šmrnc organizátora, což je samo
o sobě pro domácí scénu evidentně šťastné a nesmírně důležité. Pouští se film o
nominovaných, ve kterém Václav Stratil na velvetovské Venus In Furs, tj., „Shiny shiny…" zpívá „já bych vraždil". (Kdy
už Stratila někdo nahraje a vydá?!) Porota spolu s Pěchoučkem se (ve filmu) ptá
jednotlivých nominovaných, co by si přáli vyhrát. Všichni odpovídají neochotně,
Jiří David to vůbec nějak odmítá atd. Vladimír Skrepl říká – já
nevím, dvacet kilo olejových barev, lepší kytaru, lepší kombo. Cenu nakonec
dostává on a s ní vlečou organizátoři na scénu velkolepé nové kombo Marshall. Publikum to oceňuje
potleskem a pokřikem – jednak přejícným, a potom, samotný Marshall prostě evidentně
působí sexy. Zesilovač.
Narazil jsem na svůj
starý příspěvek pro BBC v Číně: psaný anglicky, přeložený do čínštiny a
pak zpátky webovým překladačem do angličtiny. Jablkoň se v téhle verzi
řekne – Sir Apple Tree. To mi přijde ještě docela dobrý.
Devendra Banhart
v Praze, už je to tak! Jestli se zjeví osobně a jestli se dokonce podaří
usmlouvat koncert, to je ve hvězdách. Ale od 5. prosince se v Galerii
Rudolfinum koná výstava Uncertain States
of America, což je výběr současného amerického „narativního a politického"
umění, jak ho sestavili kurátoři Obrist a Birnbaum. Mezi jinými tu vystavuje
právě Devendra Banhart a filmařka a herečka Miranda July. Putující výstava je
v téhle chvíli v Serpentine
Gallery v Londýně. Banhart má co vystavovat, to je jasné, ale víc než
kresbu na zdi bych radši viděl živého vousáče na pódiu. Obávám se, že čtvrt
roku po vydání nového alba si bude asi užívat jiné metropole, než je Praha, ale
je to asi nejpříhodnější moment za poslední dobu, v němž bychom ho sem
mohli dostat.
A zas volám na
distribuční firmu CDirect a zas se ptám, jestli je možné propagovat
s jejich asistencí The National, M.I.A., toho nového Banharta, jestli by
nebyli tak hodní a nepomohli mi k těm nahrávkám, protože o nich chci psát
do celostátních deníků a pouštět je ve veřejnoprávním rádiu – a už proto mi přijde poněkud na hlavu kupovat
je, případně pokoutně krást na síti. A zas se od výhradního zástupce pro ČR
dovídám, že nic není a neví se, co bude dál. Ptám se, jestli jsem jediný, kdo
se takhle dožaduje nějaké normální spolupráce. „Pruděj všichni," zní
uklidňující odpověď. Ty vole. Tímto zdravím kolegy prudiče – a apeluju na distributory:
Mohl byste prosímvás CDirectu ty labely jako XL, Beggars, Too Pure a 4AD někdo co nejdřív vyfouknout, aby se s nimi po letech útrap u nás už něco začalo dít?!
Kdyby se někdo
rozhoupal až teď, tak na zítřejší Joannu
Newsom prý ještě nějaké malé množství lístků je. Rezervace, co patrně zůstanou
nevyzvednuté a tak.