Shine, album Jany Kirschner, žánr: pohodový, intimní pop. Nejzajímavější je sleeve-note: J. K. píše o hlubokém nepohodlí a neštěstí, do jakého ji uvrhlo natáčení hudby v Londýně. Všechno podle představ firmy a producenta, nic, co by pro ni bylo přirozené. Píše, že zčásti ten otřes a náhlou nechuť ke všemu britskému dostala do písniček, které tam nahrála.
Výsledná deska je tenhle týden nejprodávanější v Česku, lidé a novináři jako by říkali „netrpělas nadarmo“, legalizují, aby se to mohlo opakovat zas a znova – – –
Sama Kirschner nepíše na závěr textu něco jako „a přece to stálo za to“: spíš to vypadá, jako že po tom všem se vzdává soudu, jestli nahrávka k něčemu je nebo ne. Mně zní jako málo atraktivní, zaměnitelný pop s nepoměrem mezi aranžmá a křehkým hlasem. Nechci psát „slabým hlasem“: když už producenti vystavili JK té tortuře, mohli aspoň přijít na to, s jakým doprovodem by zněla dobře.
Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale od včerejška mám doma nové nahrávky Moniky Načevy. Nemluvme o kvalitě muziky, jen o vzniku: doma, ve vlastní produkci, s blízkými lidmi (incl. Michal Pavlíček a DJ Five), bez jakéhokoli deadlineu. Na vinylu, který si Monika vydala vlastním nákladem, jsou první dva tracky z nového repertoáru, plus instrumentální verze. Celé album bude hotovo, až… až se poskládají okolnosti, protože na deadline si M. N. sama se sebou momentálně nehraje. Ke koupi na webu www.naceva.eu .
Jasně, že na internetu je toho hodně. Někdy je ale stejně člověk překvapený, kolik. Ale web za to nemůže, to my! Vyšla teď jakási pocta s názvem We All Love Ennio Morricone. No, jen jestli ho ti, co ho milují, plodného autora soundtracků doopravdy znají: já si to netroufám říct. (A ještě jedno kvantitativní překvapení – kdyby mě zajímalo víc variant odpovědi na podstatnou otázku…)
