40 // YO LA TENGO: I Am Not Afraid Of
You And I Will Beat Your Ass (Matador)
Nějaký čas se mi zdálo, že „univerzitní" rockové trio, které
založili někdy v roce 1984 manželé Georgia Hubley & Ira
Kaplan, je záležitost z nemalé části snobská. Jejich koncepty byly
jako dělané k tomu, aby se líbily znalcům: společné hraní s černými
freejazzmany (William Parker, Roy Campbell Jr… ), různé
verze dávné písně od Sun Ra Nuclear War,
včetně dětí z příbuzenstva ve sboru… Výsledek nakonec nezněl nijak
zázračně.
Proto jsem moc nezbystřil, když vyšlo letošní album – ale když se na
Metacritic ukázalo, že všichni tomu dávají hodně vysoké hodnocení, začetl jsem
se do recenzí, abych zjistil, o co jde. Psali, že trio natočilo jakési bílé dvojalbum v malém: všechny
možné podoby bigbítu a rokenrollu v úzkém obsazení, jen s pár hosty. Poslech
to potvrdil. Desku nakonec nemám nejradši pro pestrost, ale pro ty živelné
nářezy s hlukovými kytarovými sóly jako v úvodní desetiminutové Pass the Hatchet, I Think I'm Goodkind.
Dobré jsou ale i studené varhany jako od Suicide v The Room Got Heavy. Když si YLT chtějí hrát s klišé, je ho tam
moc a písnička se oposlouchá (viz střední tempa) – s klišé si holt nemá
jeden zahrávat. Nebo má?
Název alba (stejně jako kapely) je slavný anekdotický
výrok nějaké hvězdy baseballu, na který muzikanti prý velmi drží. // Yo La Tengo
39 // ŽIVÉ KVETY:
Sloboda (Slnko Records / Black Point)
Hype machine a internetové blogy pomáhají k slávě
muzice, která přechází rychle do krve, jako čokoláda. Jakmile něco vyžaduje čas
ke vstřebání, na rychlém webu je to handicapované: lidi už klikli jinam. Kdyby
Živé kvety dosáhly do pitchforkovských kruhů, měly by tentýž horečný ohlas,
jaký mají australští The Walkmen. Od Lucie Piussi jsou texty a zpěv tak osobní
a bez odstupu, že to zastře zrak i sluch a chvíli trvá, než si uvědomíte, co se
hraje: přimočarý rock´n´roll, punkově naštvaný, ale zvukem měkčí. Když Piussi
zpívá „vládnu hajzli, zlodeji v rukavičkách!", přeskakuje jí vzrušením
hlas podobně, jako když vyřizuje osobní účty: „Dnes v sade Janka Kráľa /
som na mraze stála / ako uprostred júla / a ty nie!" Osobní vnímání, láska a
trápení s divadlem Stoka (kde Piussi i se sestrou, filmařkou Zuzanou, léta
hrála), slovenská realita: všechny tyhle leitmotivy Živých kvetů se sešly
v Dni ako komíny, nejlepší
písničce za dosavadní čtyři alba (tady).
Hluboký výdech, ohlédnutí za bratislavskou i svou vlastní nedávnou minulostí.
Začátek zpívaný, konec rapovaný.
Refrén roku – nejen ze slovenské reality: „Doba
je zlá, / doba je zlá, / doba je zlá / – ako všetko, čo sa v rádiách hrá!"
// Živé kvety
38 // JANEK SCHAEFER:
Migration (Bip Hop)
Psáno pro HIS Voice: // Londýňan Schaefer je známý pro
svůj gramofon s třemi přenoskami, které paralelně přehrávají jediný vinyl.
Ale i v dalším sound artu architekta se promítá zájem o „různá místa" a
odstup od sebe sama: jednou sám sobě poštou poslal nahrávací přístroj, který se
aktivoval při každém hluku. Věnuje se hodně instalacím, pracem pro konkrétní
prostory a vlastním filmům. Nyní však – po roce a půl – vydal čtyři delší
skladby s terénními nahrávkami z různých zemí a leitmotivem
zachyceného mezipřistání stěhovavých ptáků. Vznikly jako doprovod
k tanečnímu site specific představení: Noémie Lafrance nechala tanečníky
balancovat na římsách oken newyorského Whitney Musea a přepadávat ven. Ale
důkladně propracované plochy plné proměn nejspíš Schaefer plánoval i jako
samostatné album, což mu vychází. Všechny hudební prodlevy (yes, drones!) a motivy
se zdají být vydestilované z prvotního materiálu, konzistence a
mnohotvárnost se vyvažují. Příbuznosti: Philip Jeck, Tacita Dean, Chris Watson,
Biosphere, Lawrence English. // Janek Schaefer
37 // MOHA!: Raus Aus
Stavanger (Rune Grammofon)
& KTL: KTL (eMego)
Na titulu HIS Voice se vloni skvěl titulek Metal pro intelektuály a i novináři
ponoření hlavně v české scéně si všímají, že se
něco děje. O tom, že apokalyptický, nátlakový zvuk hardcore a noisu silně
prorůstá do klubového mainstreamu, jsem psal třeba tady. Ad MoHa! (z HIS Voice):
„Hudba s vyvinutou muskulaturou v poslední době
ustoupila od kulturistických exhibic a hravě hledá lepší uplatnění. Tak nějak
lze vnímat dekonstrukci metalu a jeho vpravdě uměleckou post-generaci Wolf
Eyes, Sunn O))) či Boris. Zřetelně výborní hráči bubeník Morten Olsen a kytarista
Anders Hana (člen Jaga Jazzist) přicházejí z norského nadstylového
prostředí. Oba hrají v souboru nové hudby N-Collective, tedy žádné čistě
hardcoreové zázemí. Jejich improvizace s tvrdým zvukem má nekompromisně
rozpadlé struktury, rytmus často určují interaktivní výpady dvou protihráčů, ne
symetrický hudební plán. Je tu práce s noisem, jazzem, prodlevami (drone),
elektronikou, hlavně však otevřené živé hraní. Říká-li se, že věhlasní
Supersilent jsou postjazz s apokalyptickým hlukovým stínem, potom tady jejich
vydavatel tu apokalypsu vydestiloval a vydal samostatně. Další náznak, že
vrcholná improv tvorba je patrně vážnou hudbou dneška."
Ad KTL (zkratka
z mahlerovského názvu Kindertotenlieder, taky z HISu) // Tvrdá a temná scéna prožívá velké oživení a osvobození od
dosavadních klišé (HV 6/2006 mu věnoval několik textů). V jejich znamení
probíhá i spolupráce mezi vídeňským noisovým laptopistou Pitou (Peterem
Rehbergem) a kytaristou Stephenem O´Malleym z pověstných zpomalených
post-blackmetalistů Sunn O))). Začíná se staticky, v paradoxní klidné
hlubině temnot, ale záhy se ukáže, že tohle nebude drónové album. Oba muži
střídají jemné a hrubé rastry svých chrčivých zvuků, dlouhé abstraktní plochy
pomáhají zbavit se banálních konotací (apokalypsa, bezútěšnost). Údery
v pomalém rytmu připomínají kyvadlo a zvony, což podporuje atmosféru
nezvratné osudovosti (pokud ji tu tedy chcete slyšet). Jednou se sólově svíjí
sykot Vídeňanova šumu, jindy Američan túruje struny jako motor, který má
utáhnout víc než dokáže. (…)" // MoHa!, film z nahrávání
36 // quintetAvant: En Concert à la
Salle
des Fêtes (eMego)
Pokud vyzobáváte z tohohle žebříčku jen písničková alba,
tak můžete rovnou přeskočit. Leda že byste si doma taky někdy hráli s
„kotoučákem", páskovým magnetofonem
někdy ze sedmdesátých let, a zajímalo by vás, na jaké zvukové hry jste nepřišli.
Tady tři Francouzi v reálném čase koncertu neuvěřitelně pestře zacházejí
s pásky (tisková zpráva: „ Interlocking, overlapping, stretching,
snapping, bending, morphing and panning…"), čtvrtý do toho přizvukuje na synthé analogique a pátý to celé
v reálném čase mixuje. Nejsem z toho odvázaný kvůli recyklační metodě,
ale kvůli tomu, jak nerozpoznatelná v tomhle společném citlivém
konstruování zvukového objektu je. Občas slýchám termín mediální archeologie:
snad se za ním skrývá právě schopnost sebrat staré kotoučáky a použít jejich specifičnost
k něčemu nezávislému a novému. // qA
35 // PJ Harvey: The Peel Sessions 1991-2004 (Universal
Island Records)
Psáno pro MfD //
Jednoduchá, nepříjemně hlučná kytara v rukou dívky, která se
neobává básnit na hraně tabu: tak zní PJ Harvey. Začínala v éře Nirvany,
ale od té doby prokázala, že nepatří k žádné vlně, do níž ji chtěli
vřadit: ani ke grunge, ani k vzpurným riot grrlz, ani k dekadentnímu
polosvětu (zpívala s Trickym…), ani k existenciálnímu bolestínství
(… a taky s Thomem Yorkem z Radiohead). Její písně zněly vždycky
nejsilněji „nahé", jen s garážovým zvukovým minimem či dokonce samotnou
kytarou. Jedenáct živých nahrávek z let 1991-2004 v tomto směru nabízí hostinu. Hraní Polly Jean je
intimní i stylizované, sexy a zároveň dost sofistikované, syrové a zároveň
vrchovatě muzikální, včetně suverénní intonace. Album, jež v klidu pomíjí písně
z nejúspěšnější desky To Bring You
My Love, zní přes třináctiletý rozptyl celistvě.
Vedle PJ Harvey tu visí ve vzduchu ještě jeden tvůrčí duch.
„Při každém našem natáčení jsem hrála PRO NĚJ," škrábe zpěvačka nervním,
přeškrtaným písmem. Míněn je John Peel, legendární redaktor BBC, který
v letech 1967-2004 nahrál a pustil lidem tisíce nezavedených muzikantů.
„Chci jen slyšet něco, co jsem ještě neslyšel," říkal – a bral do studia mladé
Levellers, New Order, Oasis i české Here a Ecstasy of St. Theresa. Peel je
velký argument proti všem, kteří tvrdí, že ve velkých médiích nemají místo
vizionáři, kteří vkus spíš předvídají a inspirují, než jen stínují. Když umřel,
vzdaly mu poctu nejen „jeho" kapely, ale i Tony Blair. Koncem roku 2006 vyšla
celá série The Peel Sessions z archivu BBC: vedle PJ Harvey alba Pulp (dvojkompakt!),
Siouxie & The Banshees nebo House of Love. BBC hraje fair play: nahrávky už
existovaly, proto jsou alba překvapivě laciná. // PJ Harvey
v databázi Peelových sessions 1967-2004
34 // VARIOUS: Tropicalia:
A Brazilian Revolution In Sound (Soul Jazz)
Pokud vyzobáváte z tohohle žebříčku jen písničková
alba, pak toto je jedno z nejbáječnějších. Brazilská beatová vlna z konce
šedesátých let euforicky i poeticky zasnoubila lehkost bossanovy,
fantasmagoričnost psychedelie, poťouchlý optimismus pop artu a razanci rocku. Plus
nutno říci: základem hnutí tropicália,
které vás utancuje k šťastné smrti, byla estetická i politická vzpoura!
Dnes
už je legendou příběh o tom, jak vládnoucí junta nechala dva kumpány a hudební
vizionáře Caetana Velosa a Gilberta Gila chytit, ostříhat na veřejnosti (jo, Vlasy…) a vyhostit. V Londýně se jich obratem
ujal management Pink Floyd a následovala světová kariéra, která pokračuje
dodnes. Velosa jsme viděli a slyšeli živě zpívat
v Almódovarově Mluv s ní,
Gil je dnes – myslím že ještě pořád – vedle živelného performera i brazilským
ministrem kultury. Na albu je ještě psychedelické (a aktuálně obnovené!) trio
Os Mutantes plus pár dalších, nechybí „šílený profesor" brazilské zábavné hudby,
dnes už sedmdesátý Tom Zé.
Podobných výběrů už pár vyšlo, hlavně péčí Davida Byrnea
a jeho labelu Luaka Bop, tenhle je pokládaný za jeden
z nejintenzivnějších. Ne ke každé muzice se hodí obal v duhových
barvách, tady nelze protestovat. Olé imaginace! //
33 // GNARLS BARKLEY:
St. Elsewhere (Warners)
Hudebním publicistům se někdy podsouvá, že nechtějí
kolaborovat na popularizaci už tak populárních celebrit, protože mají komplex
vůči všemu úspěšnému. Ve skutečnosti se recenzenti, kteří myslí hlavou, bez
výjimky a nadšeně chytají veškerého kvalitního mainstreamu, protože vědí, že se
při té příležitosti dá napsat ledacos podstatného a že zvyšuje laťku kultuře
autorské i masové. Zpěvák Cee-Lo vypadá jako bernardýn s nejkrásnějším
hlasem na světě a na rozdíl od středočeských soulmanů se při prožívaném zpěvu
ani nehne (žádné hystericko-extatické křeče, čímpak to asi je?). Danger Mouse
vyrostl v producenta prvního řádu, černou hudbu vede cestami, které toho
pochytily spoustu od bílého rocku, má to důstojnost i humor – a Crazy, kterou zná z rádia snad
každý, má jeden z textů roku: „Vybavuju si ten moment, kdy jsem zešílel /
bylo tam – nevím proč – tak příjemně / dokonce i tvoje emoce měly ozvěnu / a
tolik prostoru – – – „ Tak ještě jednou: zaplaťpámbu za úspěšný mainstream takovéhohle
charakteru.
32 // VITTORIO
GHIELMI: Full Of Colour (Winter
& Winter / 2HP)
Možná se mýlím a deska gambisty Ghielmiho je mimo Česko
slavná jak blázen – ale přesto jí tímto uděluju diplom za Nejchytlavější Málo Známé Album, Co Jsem Vloni Slyšel. Noblesní
mnichovští Wintři nedělají mediální masáž, jaké by byli schopni někde u
Nonesuche nebo Sony Classical: ale jsem přesvědčený, že z téhle přístupné,
a přece v občasných extrémech provokativní hudby by mohl být trhák sezóny.
Konkrétněji v textu z Týdne: „Barokní viola da
gamba má přitažlivý zvuk: jako by se v něm křížilo cello, indický sitár a
křik ptáků. Není divu, že italský virtuos Ghielmi hodil za hlavu historické
souvislosti a rozhodl se zkoumat ducha nástroje jaksi nezávisle. Sestavil čistě
gambový kvartet (už to je neobvyklé) a začal hledat hudební souvislosti. Gamby
mají opravdu tu šťastnou vlastnost, že ve správných rukou dokáží znít jako
dudy, trombón, varhany nebo Jimi Hendrix. Ghielmi se odráží od italských a
anglických historických autorů k improvizacím a stylovým přesmykům, krásně
hraje s barvou tónu, chvíli je pastorální lyrik a hned šamansky tančí
kolem Stonehenge. Navíc jako autora i hráče přizval nekonformního cellistu
Ernsta Reijsegera, který v poslední době vytváří filmovou hudbu pro
Wernera Herzoga. Reijseger občas drnká na svůj nástroj klíči od auta: podobnou
odvahu k použití síly má v sobě celé album. Zároveň je z rodu
noblesních, ale myšlenkově otevřených činů, asi jako silné momenty Jana
Garbarka, The Hilliard Ensemble nebo Kronos Quartetu."
31 // ARTHUR RUSSELL:
Another Thought (Orange
Mountain Music)
Disko nebylo nikdy stylem, od kterého by většina lidí čekala
bůhvíco. Navíc komunisti ho – na rozdíl od mnohé další hudby – nechali hrát
v Československém rozhlase na stanicích Hvězda a Interprogram. Takže je
kolem něj předem tolik pohrdání a nulového očekávání, až člověka někdy může
napadnout, jestli v něm něco nepřeslechl. Minout takového Arthura Russella
by byla nesmírná škoda, právě proto, že obrací hodně stylových klišé naruby.
V roce
1992 zemřel na AIDS: až pak se začala šířit sláva jeho vydaných i domácích
nahrávek, dokonce se o jeho odkaz dlouhodobě a systematicky stará label Audika
(v Evropě přebírá jeho produkci Rough Trade). Russell byl součástí živé
newyorské scény osmdesátých let (Talking Heads, Laurie Anderson, Philip
Glass…), jeden čas dělal dramaturga scéně The Kitchen. Hrál na cello,
s ním také vymýšlel a zpíval svoje křehké písně: pouštěl do ní ale i bicí
automat a jednoduchou elektroniku, takže výsledkem bylo disko – introvertní,
jemné, zvukově místy téměř plynné disko. Veškerá průraznost, zatěžkanost a
showmanství taneční hudby tu absentuje – autor zůstává u rytmů, ale jakoby si
je šeptá, přehrává v duchu…
Jistěže na Russella měl vliv novovlnný pop i
Glassův minimal – ale přiřadil se k velkým originálům ráže Syda Barretta,
Tima Buckleyho, snad předznamenal Becka a lo-fi. Silné je album World of Echo (2005), neslyšel jsem
letošní dvojkompakt instrumentálek First Thought Best Thought. Another
Thought vydal v roce 1994 Philip Glass (jeho vydavatelství Point
Music už neexistuje), teď vyšlo v reedici na nové glassovské značce Orange
Mountain Music. // AR na Audika Rec.