Třetí díl ankety o letošní hudebním dění. Ptáme se na NEGATIVNÍ KLIMAX 2007, problémy, otravy, dosud neproříznuté vředy v hudbě a
kolem ní.
(Všimněte si, že mnozí z takzvaných kritiků se moc kriticky nevymezují, někteří tuhle rubriku vynechali, snad ve snaze neumazat se při špinavé práci. // Aleš Stuchlý místo kritického poukazu napsal reklamu-esej na maďarský ambientní film: asi zná newyorský sborník o hudbě Arcana, který sestavil John Zorn a sám do něj, poněkud překvapivě, přispěl filmovým scénářem.)
PETR VIZINA, Lidové noviny
Jedině já sám. Když
se přistihnu, jak předpokládám, že hudba samotná už nikoho nezajímá a
je potřeba "prodat ji" fotkami, slogany, "chytrostmi" nebo
"vtipem".
KAREL VESELÝ, nezávislý publicista (weblog, HIS Voice, Respekt,
Musicserver…)
Špatná hudba si
nezaslouží, aby se na ní plýtvalo časem a písmenky. Alespoň si tedy postěžuji,
že v letošním roce vyšlo minimum
(počet nebezpečně blízký nule) českých desek,
které by stály za dva poslechy. Říkal jsem si to už vloni i předloni, letos
je to ale ještě tragičtější. Kde jsou kreativní mladí lidé, kteří by chtěli
dělat umělecky riskantní věci? Bude to lepší, až doroste první polistopadová
generace? Kéž by.
MICHAL BRENNER, festival Sperm
Letošní krize veřejných financí v kultuře
(granty magistrátu, ukončení kulturní činnosti British Councilu, atd.) jen
ukázala , v jakých sračkách se místní hudební scéna nachází. 18 let po
revoluci je potřeba dobré koncerty, i ty vyprodané, pořád dotovat
z grantů, od sponzorů nebo z vlastní kapsy, média i promotéři marně
hledají nové domácí kapely. Chybí tady
„kritická masa"?
TOMÁŠ TUREK, hudební dramaturg Rádia Wave
Vše směřuje do Česka, kde je za alternativu stále pokládána
hudba, která se ve světě těší masové oblibě, což způsobuje, že rádia je
ignorují, potažmo běžní konzumenti s ní nepřijdou vůbec do styku. Zajímavé
kapely sem vozí jen na bázi DIY skupinky nadšenců. A když už přiveze zavedený
promotér typu 10:15 něco relevantního, jejich počínání a samotný průběh
pořádání fanoušky většinou pěkně nakrkne.
Pikantní je také
směšnost, jak se vůči sobě v našem malém rybníčku vymezují „indie kids" a jejich samozvaní guruové,
kteří neustále kují žabomyší války nejen po webech, což ale ještě zdaleka nemá
na naprostou zoufalost domácí
hiphopové scény (existuje-li tu něco takového vůbec), která si pěstuje tristní
parafrázi na east coast/ west coast. Přitom se zdejší hiphopová produkce
naprosto točí v kruhu a je veskrze kvalitativně zoufalá (WWW budiž zářnou
výjimkou, ale to už de-facto není hip hop).
PAVEL TUREK, Aktuálně.cz
Aniž bych chtěl
působit, jako že si vnucuji pozitivní myšlení, tak žádný propad ani otravu
necítím natolik, že by stála za ventilování.Odhlédnu-li tedy od všech nejistot a neurčitostí
s fungováním takových pilířů jako je klub 007 nebo Radio Wave.
MATĚJ KRATOCHVÍL, šéfredaktor HIS Voice
Snažím se být nesnesitelným optimistou, takže
jednotlivosti kulturně politické, personální či vkusové si nepouštím
k tělu více, než je nezbytně nutné.
– – –
JEROME / JIŘÍ ŠPIČÁK, New Music
Glen Hansard a Markéta Irglová – těžko říct proč, film Once jsem neviděl a ani se nechystám, ale kdykoliv tyhle dvě
hrdličky někde zahlédnu, okamžitě mám rudo před očima. A to jsem ještě zjistil,
že Markétka je nominovaná na Grammy. Můj ty bože, co když to prosté děvče vyhraje?
Bjork a Volta – ani ne tak kvůli albu, to je prostě
průměrné, ale kvůli šílené debatě, která se kolem jeho hodnocení strhla a která
odhalila čtenáře, jimž není pomoci.
Radiohead v duhách – nemůžu si pomoct, snažil jsem se, zkoušel se do
„toho" dostat, ale pocit mám pořád stejný. To album není dobré.
Vojtěch Lindaur jako hudební přispěvovatel Nového Prostoru,
protože se zdá, že s příchodem tohohle kmeta se z Nového Prostoru
stává něco jako muzeum big beatu.
LUKÁŠ JIŘIČKA, festival Stimul, HIS Voice
Česká rádia pro
jistotu nezapínám kromě Rádia Česko, hrozila by mi asi normalizační nebo disco kloaka. Málo, respektive téměř zero nových
talentů na české scéně. Divadelní hudební opruz na scénách také trvá, monopolizace Vladimíra Franze či Ivana
Achera je smutná. To se režiséři bojí změn? Nedostatek a ubývání dobrých míst, kam lze za hudbou
chodit.
HYNEK DEDECIUS, HIS Voice
– – –
Problémy nejsou
v tom, že by nebyly prachy na koncerty, když se sem každý rok zvou lidi
typu Noël Akchoté (jeho koncert byl nejen pro mě opravdu velkou otravou) či
Hector Zazou – ten navíc se synkem, jenž
by s tím, co předvedl v Arše, musel (doufám) dostat padáka i na
střední škole – nebo, že by na ně chodilo málo lidí (viz koncerty Stimulu) ani
to, že by jich bylo málo (alespoň na podzim), ale v tom, že tady citelně chybí živá muzikantská scéna
kvalitativně a kvantitativně srovnatelná
s kterýmkoli z našich nejbližších sousedů, scéna, ze které by se
vůbec mohly klubat nějaké objevy. Mluvím o experimentální a improvizované scéně
(včetně labelů): chce to prostě více Palackých a projektů jako Para Neuro.
APAČKA, Freemusic.cz
"[Baví mě]
Všechna nová alba, která vyjdou. Probírám se jimi, mám dva mp3 přehrávače,
abych to všechno stíhal. Baví mě psát o mainstreamu a být při tom, když se rodí
kapely, které se mají šanci zapsat do hudební historie. V tomto ohledu jsem
skeptický k hudební alternativě. To nejlepší z ní bude stejně jednou
mainstream a pro mě nemá smysl psát oslavně o kapelách, o nichž vím, že
nepřežijí k další desce. Sázím na intuici. Také mě baví česká scéna. Je živá,
aktivní, podívejte, kolik festivalů se u nás ročně koná. Je to košatá doba, beru všechno zajímavé." (Špulák) /// To bych se divila.
Do seznamu deseti nejlepších desek 90. let vybral mj. Nirvanu, Green Day, Manic
Street Preachers, Faith No More, Waltari. Inspirující! Jsem ráda, že takové
žebříčky ještě někdo píše. Na titulce té blbosti byl mimochodem Aleš Brichta… Pohoda.
Taky mě dost baví
Honza Dědek. Nejlepší letošní článek o hudbě v tištěném médiu bylo "Nastřelování vlasů" v Reflexu.
Taky parádní rozhovor s Trentem Reznorem (aspoň doufám, že byl ve
skutečnosti parádní, protože ten překlad do češtiny působil trochu dementně).
A nakonec:
"DALIBOR JANDA revival > Je ojedinělý
duplikát Dalibora Jandy jak visuálně, tak pěvecky. Je až nemožné ho v
prvních chvílích jeho vystoupení rozpoznat všemi směry od originálu. Zkušenosti
ze všech vystoupení jsou takové, že několikrát za večer musí dokazovat
opravdovost jeho zpěvu, který se zakládá nikoliv na playbacku, ale na živém
projevu." Nabídka vystoupení,
varianta 2: 50 minutový vstup s živou skupinou (nástrojový aparát), cena:
12-16.000 Kč, dle typu akce + doprava 1x auto 12 Kč/km z Jihlavy a zpět. // "KOTVALD
PETR > Petr Kotvald je zpěvák, který stále drží jak visuální, tak hudební
trend. Příprava nového dvojalba nabírá otáčky a jeho podoba – chronologie
singlů z let 1990-2007 získává konkrétní obrysy a to včetně několika bonusových
novinek a překvapení. Novinkou pro letošní léto je singl Aka huka daka. Termínem premiéry je květen." Orientační cena
od 57.000 Kč + doprava.
ALEŠ STUCHLÝ, kulturní týdeník A2, Týden
Závěrem žádný
fatální vřed, nýbrž osobní zvukově-filmová douška // Mléčná dráha maďarského
režiséra Benedeka Fliegaufa aneb Deset kóanů z nové filmové galaxie.
Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film", jako by představovalo první bytost
nového druhu. Mezi klíčové atributy Mléčné dráhy patří zejména bravurně
rozehrávaná mizanscéna, důsledná distance kamery a minuciózní zvuková stopa
rozepjatá v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval
v sedmdesátých letech Brian Eno. Dílčí scény – statické záběry, ohraničeny
časoprostorem jediného dne, představují výjevy z všedního života. Ovšem
díky své délce, záměrné obsahové enigmatičnosti a hypnotizujícímu mixu reálných
zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, nabírají nepokrytě meditativní
rozměr. Sonická vrstva snímku využívá typických prvků „nature inspired ambient
music": zpřítomnění všech základních živlů, environmentálních hluků bouřky,
štěkotu psů a permanentního zpěvu ptáků dohromady s typicky hučivou
elektronickou plochou a urbánními motivy typu troubení lodi, bušení kladiv nebo
křik dětí. Pokud přijmeme základní Enovu premisu, že ambient musí být stejně
tak přeslechnutelný jako poutavý, můžeme říci, že Mléčná dráha nezůstává svému
podtitulu nic dlužna. Fliegaufových deset filmových haiku (nebo jde o zenovou
instalaci?), se hodí jak do archetypálního temna kinosálu tak na
multidisciplinární území moderní galerie.