Nemyslím si, že by
„kronikářské" zachycování hudebního života mohly řešit deníky – v tom
směru nemusí Jana Kačurová své Lidovky vyviňovat. Díky za glosu, chci se ohradit jen vůči
jedinému přesvědčení stran dnešní hudby. Totiž že „těch pět a půl člověka,
které to opravdu zajímá, si noviny stejně nekupuje".
Nikdy jsem totiž
nepřišel na způsob, jak vidět lidem do hlavy a s určitostí zjistit, co je
(ne)zajímá. Hudba je v tom ohledu naprosto nevyzpytatelná. Nikdo by
nesázel na nějaké staré Kubánce – a přece horečka jménem Buena Vista Social
Club vypukla bůhvíjak sama, ještě před Wendersovým filmem. Když Jiří Schmitzer
nebyl populární asi prvních patnáct let písničkaření, co pak způsobilo ten
boom? Kdo vysvětlí, proč tak akcelerovala popularita Midi lidí? A jestliže na
YouTube vidíme bouřit před newyorskými TV On The Radio desetitisíce na evropských
festivalech a u nás laxní distributor prodal jejich alba asi jako prstů na
rukou, koho tahle skupina nezajímá? Hranice (ne)známého je v umění klikatá
a mlhavá!
Pražská Dobrá
čajovna na Václaváku není zrovna masové médium, v tom se asi shodneme.
Včera jsem v ní potkal kluka s manicky rychlými pohyby a kamerou. Byl
to Vincent Moon – ten, který stojí za legendárním filmovým webem Blogotheque,
dokumentujícím dnešní chytrý pop. Nedávno točil oficiální videa k novým R.
E. M. (live za jízdy v autě, znáte?), teď dokumentuje stokrát méně hvězdné
české muzikanty. Na ničí objednávku, z vášně a kronikářského pudu. Je to
nudař se zájmem o malá jména, nebo hvězda, které do nezávislé zóny chodí
zakázky od R. E. M.? Tak často rozhoduje jen úhel pohledu!
Možná se pletu, ale za
tolika neznámými jmény (hudebníků, aktivistů, firem…) jsou tak silná a široce
sdělná témata, že skepsi stran fatální neatraktivnosti neuznávám. Napsat cosi
sdělně jako první je těžký, ale docela rajcovní úkol. Tradiční odrazující
brainwashing na redakčních poradách může být při tom docela dobrý trénink, jak
pro své téma hledat přesvědčivá slova. // PK, Respekt