Karel Veselý
v Reflexu praví: „V okamžiku, kdy píšu tento článek, vedou Radiohead s In Rainbows prodejní žebříčky nejen v
Británii a USA, ale prakticky po celém světě." K tomu mě napadá jen jeden
komentář: prakticky po celém světě, ale ne u nás! Když přijdete do Bontonlandu
nebo jiného krámu, tuhle globálně nejslavnější desku posledního půlroku tam
prostě nenajdete, smůla. Přitom podzimní akce „stáhni si nás za vlastní cenu"
zdaleka neoslabila zájem o fyzický nosič. Zdá se to skoro jako záhada: ksakru,
to nikdo na trhu nemá zájem dovézt tu nejjistější jistotu?
Jak je to možné? Ten
příběh je banální. Výhradní distributor labelu XL Recordings, jistý CDirect, je tak
nějak záhadně neakční – nevím, nakolik krachuje a nakolik je flegmatický,
výsledek je pro muziku stejný. Roli asi hraje i to, že CDirect na systematický
dovoz XL dlouhodobě kašle, tu a tam vezme jen nějaké ty Basement Jaxx a po
dlouhém váhání i White Stripes. Pokud XL v posledních letech vystavěli ve
světě velkou kariéru nedávné předskokance Prince jménem M. I. A., pokud mají
v katalogu jména Devendra Banhart, Peaches, RJD2 nebo Jack Peňate, pak
jejich čeští zástupci se nikdy nenamáhali dělat jim servis (vím, co jsem si
užil, když jsem nabídl, že odpromítáme jejich klipy na MFF Karlovy Vary).
Neznám podrobnosti současné absence alba Radiohead v ČR, ale kdyby nějaký
distribuční partner léta ignoroval můj label, asi bych mu taky nesvěřil nadšeně
jediný supervýdělečný titul. To jen kdybyste se ptali, co mají společného
Devendra Banhart a In Rainbows…
* * *
Tomu se říká
rezonance mozků! Sotva jsem ve výročním žebříčku zmínil Kimyu Dawson, svět si
ji objevil a je z ní hvězda. Může za to film Juno, který před Vánocemi
pobláznil Ameriku, a až po Oskarech stoupne v ceně (má čtyři nominace),
pohrne se dál. Juno je jméno sympatické teenagerovské holky (herečka Ellen Page
byla předloni na festivalu ve Varech), která nedopatřením otěhotní se
spolužákem: z téhle situace celý film Jasona Reitmana (Děkujeme, že kouříte) těží. Podle reakcí
je nezávislý, neokázalý, lacino pořízený, komický, dojemný. A znějí v něm písničky
Kimyi Dawson a The Moldy Peaches: tohle duo (Kimya & Adam Green) se dokonce
k premiéře znovu sešlo a uvedlo se opravdu jako notoričtí naturščici, viz video.
Berte to spíš jako
postřeh než jako doporučení: přes všechnu otevřenost mám chvíle, kdy si říkám,
že by Moldy Peaches fakt nemuseli být tak strašně falešní. Ale když už duet a
filmové emoce, dám tomuhle vždycky přednost před Once.
Narazil jsem u Juno
na dobrou definici anti-folku jako scény: lidi, kteří píší písničky
z osobních důvodů. (To všichni, ne? Ale víme, jak je to myšleno.) // trailer Juno
* * *
Sen. DFA, tedy
newyorský dance-punkový label Jamese Murphyho z LCD Soundsystem, ohlašuje,
že na příští kompilaci bude i několik českých písní! Logika snu je tentokrát
logická: v tiskové zprávě se mluví o nahrávkách, které se pro DFA opravdu
hodí. Takže: nejdřív Pražský výběr a jeho ty
fakt se domníváš, že všechno má čas?!, čili Prachy, věnováno Ondřeji
Soukupovi. Dále: potkal jsem ji na
Žofíně, celá v černým nesla se jak páv – Špinavý záda od Jasné páky. A do
třetice (to mě potěšilo nejvíc!) stará pecka Oty Petřiny pro Petru Janů Blues ženských domovů č. 609. //
(Omlouvám se všem, kterým tenhle zápisek připadá nesrozumitelný: jde o to, že
newyorská poetika labelu, stylotvorně zaměřeného na výrazné rytmické struktury
basy & bicích, se ve snu propojila s tímtéž, co tu ovšem vznikalo
jindy a v jiném kontextu.)
* * *
Všechno má čas, řeklo si patrně moje podvědomí a po loňském
poslouchacím zápřahu dalo najevo, že bych měl po nějakou dobu poslouchat převážně
ticho. Nulový zájem, žádná zvědavost na nové tituly. Po měsíci se to trochu
vybalancovalo, už zas budu trochu víc blogovat.
