Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Na pop jsem nezanevřel, ale bývá to nuda // Jan Garbarek, interview

V Ostravě jsem nebyl. Jana Garbarka prý přišlo poslouchat deset tisíc lidí. To mi přijde úžasný. Jak to asi znělo? Napište, svědkové.


Po čase zase tady,
na místě bez místa, blogu: zdravím všecky srdečně! V Ostravě jsem nebyl.
Jana Garbarka prý přišlo poslouchat deset tisíc lidí. To mi přijde úžasný. A
trochu nepochopitelný. Jaké to bylo? Napište, svědkové. Podle toho, co čtu, asi
lepší, než ve velké Lucerně, odkud jsem z lehce cukerínové atmosféry (i
když Marilyn Mazur bubnovala úžasně) zdrhl před koncem.

 

Reklama

 

 

Do telefonu byl Garbarek
pozorný a zaujatý, s chutí mluvil dlouze o technologiích. Svou zásadu
nezapisovat si party do not („Never!!") zdůrazňoval pevně a docela
s hrdostí. Když přišla řeč na Tarkovského (věnoval mu album), řekl, že o
svých zážitcích z jeho filmů by snad uměl pohovořit norsky, anglicky ne.

Rozhovor vyšel minulý čtvrtek v Hospodářských novinách. Tady je část, která se do deníku nevešla.

 

Od začátku sedmdesátých let jste úzce spojený
s vydavatelstvím ECM. Vzpomínáte si, jak jste se seznámili se slavným
producentem Manfredem Eicherem? //
Pamatuju
se na to velmi dobře. Byl říjen, možná listopad roku 1969. Cestoval jsem
po Itálii na turné se sextetem George Russella. Hráli jsme na velkém
festivalu a všechny kapely se sešly v zákulisí na recepci. V té době
vznikala ve střední Evropě nová vydavatelství, byl to opak dnešního útlumu.
Měli jsme čerstvou nahrávku a já uvažoval, s kým by asi tak mělo smysl
navázat spolupráci. V Norsku nebylo moc možností, jak vydat hudbu
s free expresivitou. Můj německý kamarád mi řekl: Vidíš toho kluka se sklenicí
vína v rohu? To je Manfred Eicher, slyšel jsem, že zakládá nahrávací
společnost.

Působil Eicher už tehdy jako vizionář, který
během příštích čtyřiceti let objeví pro svět vás, Keitha Jarretta, Pata
Methenyho, Steva Reicha či Arva Pärta? //
Měl přirozené sebevědomí. Viděl náš koncert a zdálo se, že se mu
líbil. Rovnou mi řekl, že nahrávku, kterou mu nabízím, nevydá. Ale navrhl, že
místo toho společně od úplného začátku promyslíme jinou a natočíme ji
v jeho produkci. Aha, řekl jsem si, to je takový zdvořilý způsob, jak říct
ne. Na několik měsíců se odmlčel. Pak zničehonic napsal dopis s naprosto
konkrétní představou. Požádal, ať v Oslu zařídíme nahrávací session, že
přiletí. Tak vznikla naše první deska Afric
Pepperbird
.

Odpozoroval jste za ta léta vlastnosti, které
Eichera, vašeho nejbližšího kumpána, předurčují k tomu zásadnímu producentskému zdaru? //

velké hudební znalosti. To hudebníci vycítí. Když ho něco zajímá, je nadšený a
podporuje vás. Nemyslete si, my muzikanti kolem sebe takových lidí nemáme
mraky. Manfred není jako producenti, kteří řeknou – oukej, pošlete mi nahrávky
a já je vydám. Eicher je naprosto přítomný v každé fázi vzniku, od jam
sessionů po grafický design. Při natáčení jde myšlenkami s hudebníky, jako
by byl jeden z hráčů. Navíc si vybírá muzikanty, kteří právě tohle dovedou
ocenit.

Vaše hudba dostává přídomky jako lyrická,
meditativní, imaginativní. Má v sobě velkou důstojnost a harmonii, ale
nedá mi to, abych se nezeptal: vtipkujete někdy při natáčení? //
To myslíte vážně? Neděláme nic jiného! Za ta
léta jsme se nesmírně nasmáli. Nahrávat hudbu pro mě znamená skvěle se bavit
spolu s lidmi, kteří jsou mi blízcí.

Setkal jste se někdy s Janem Jedličkou?
//
Ne. Já vím, že na
některých mých obalech jsou fotografie od českého umělce, ale nesetkali jsme
se. Rozhoduji o vizuální podobě jen do jisté míry: Manfred vždycky přinese tři
čtyři návrhy, společně pak vybíráme, bavíme se o vztahu designu k nahrávce
a názvu. Nemám moc ambice vymýšlet tyhle věci. Starám se hlavně o hudbu. Ale k celé estetice ECM mám silný vztah a jsem rád, že se na tom spojitém díle, které Manfred Eicher buduje svým katalogem, můžu podílet. 

Někteří jazzmani hostují na albech rockerům
nebo písničkářům, vy nikdy. Zajímá vás vůbec pop? //
Jasnočka. Nejsem fanatik jednoho žánru. Když
se mi něco líbí, potom žánr nehraje roli. Mám se snad cítit provinile za
přesvědčení, že Dolly Parton je úžasná zpěvačka? Ale taky je nutno říct, že
v popu a rocku je sklon pořád dokola se opakovat, zvlášť rytmy jsou už
tolik let stejné. Obrovská část produkce je nuda. Ale každý žánr a každé období
má v sobě potenciál: proto jsem na pop nezanevřel a vím, že tu a tam se
v něm i nadále bude objevovat něco, co mě dostane.