Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Landa, Drak, Národní. Reelní podnik.

Škoda, že dnes už nepíše recenze Antonín Kosík. Pár let zpátky uveřejnil několik textů pod shodným názvem Reelní podnik. Tak se jmenuje povídka Jaroslava Haška, v níž se vybírá vstupné za tajemnou, jedinečnou atrakci uvnitř stanu. U vchodu návštěvník zaplatil, pak vstoupil do naprosté tmy, v ní ho někdo nakopl do zadku a rovnou vystrčil ven. Ono slibované tajemství, hra a impulsy k úvahám v Tajemství Zlatého draka jsou právě takové povahy. Akorát že tohle nakopnutí může i zabolet.

Když jsem vstupoval
do brněnského Národního na generálku Tajemství Zlatého draka, před hlavním
vchodem na ulici se odkudsi vzalo pár mladých lidí, měli repráky a zpívali:
„Ježíši, tys přišel kvůli mně!" Do toho vlály zlaté prapory s Landovým
jménem z fasády a já ještě netušil, že uvnitř se dočkám podobně
evangelizačního zážitku.

Na začátku se zdá,
že Tajemství Zlatého draka se podobá hitovému muzikálu Mamma Mia!: jednou za chvíli vstoupí na scénu Daniel Landa, aby starší
písní okomentoval děj. Pod scénami jede často soundtracková hudba, herci mají
mikroporty, prostě styl muzikálových divadel, produkt pro větší děcka. Děj
je bohatý. Mrtvola zápasníka Krále, člena řádu Ordo draconis, má na hrudi
vyřezáno runovým písmem SHARCT, vyšetřující kapitán Šebor chlastá, jeho kolega,
údajný odborník na sekty, je přízemní, ale správně za věcmi tuší „něco velmi
temného". To potvrzuje i esoterické hudební mručení zpoza scény.

Když se ukáže sestra
oběti, „hypnoterapeutka v soukromé praxi" Stella, bystřejší divák dohlédne
konců. Policajt (v jehož postavě prý sám zpívající autor nahlédl vlastní
polepšení) pod vlivem přitažlivé čarodějky upustí od divokého přežívání,
pochopí duchovní jemnost života a jde trénovat box s kluky ve zlatých
trenýrkách. Divadelně je to opečováno profesionálněji než Landovy pražské hry,
mistrovo kramářsko-telenovelové schéma se však neztrácí. (Po bouračce: „Asi
jsem to potřeboval." Lítost nad svou minulostí: „Asi jsem strašně dlouho spal."
Dvojnásobný vrah: „Omlouvám se za přidělané starosti.")

Reklama

Vše se odehrává za
jakýchsi poučných výjevů, zrnek z Landovy ošatky moudrosti. Vůči zdánlivým
sektám jsou lidé často podezřívaví, dovídáme se. Když chce někdo nosit kápi,
psát na obecní dům runovým písmem a provozovat s mládeží blíže neurčenou
činnost, občané jsou někdy antidemokraticky proti „lidem, kterým není lhostejný
osud nás všech". Přitom jsme ve svobodné zemi! „Vadí vám láska k vlasti,
příště budete mít zase něco proti lásce k ženě?!" Vidíme také, jak členům
řádu, kteří chtějí pomstít vraždu vraždou, jejich bratr připomíná: „To je opak
toho, co chceme!" Z něj samého se ale vyklube dvojnásobný vrah, takže to
poučení je celé asi složitější, nebo možná hra špatně napsaná.

Součástí každé
demagogie je kus pravdy. Mají ji i tady. V ateistické zemi by lidé mohli
víc dbát o duchovno. Radní zanášejí města supermarkety a kasiny, pročež
zaměstnávají stavební firmu starostova bráchy. (Tohle je, tuším, konkrétní
brněnská narážka, ale neznám kontext.) Dnešní osobnosti jdou ve stopách
dřívějších filozofů, objevitelů, „stavitelů Chrámu". Těsně vedle toho ale Zlatý
drak vidí jen to, co chce, anebo mluví tak subjektivně, jak mu jen svoboda
slova dovolí.

Na celé věci mě –
řečeno bez obalu – sere, že v ní jedou mí přátelé a lidi, jejichž tvorbu
mám rád – Martin Dohnal, Plachý a Šubík ze Skleněné louky a tak dál. Nemyslím
si, že jejich motivací je kariéra a prachy, jak to leckdo tvrdí. Zdá se mi, že
autorský tým Střeženého Parnassu chtěl ke své náklonnosti k esoterice připojit
Landu jako triumfální úlovek, atraktivní moment pro široké publikum. Jako by tu
byla snaha rozprostřít landovské motivy do větší hloubky než obvykle. Ale jaká
hloubka může být za kalnou změtí duchovních aspirací, reflektujících možná
docela dobře zmatenost dnešních Čechů? S rokem 1989 se vrátila svoboda
vyznání, víru zároveň převálcoval konzum. Leckdo nepochybně hledá, čemu by
skutečně mohl věřit – a Landovo rozhlížení mezi hypnózou, boxem a „láskou
k vlasti" je nakonec dobrý obraz zmateného těkání. Bohužel spojený s nutkáním
stát v čele jako reprezentant, vůdce, hlásný trouba.

„Tohle tajemství
nebudeš nikde chtít vyprávět," zpívá Landa. Skuteční mystici by ale nakopli tým
z Národního do zadků přesně za to, jak nezdrženlivě, velkohubě a
senzacechtivě povykují kolem hypnózy, obsidiánových klíčů a podvědomí. Právě
úsilí o úvod do magie, docela sugestivně podporované zvukem, lasery, sbory, mi
na hře přijde nejvíc schmutzig. Po finále, kde Landa symbolicky zasvěcuje malou
holčičku, jsem vypadl z divadla, jak nejrychleji to šlo.

Nejsem na tyhle věci
odborník: je mi to jenom zatraceně nepříjemné – protože je to manipulativní. Přes
kašírovanost onoho představení jsem přesvědčený, že kdo si zaplatil za muzikál,
neměl by být bez varování vtažen do situace, jež míří k ovlivňování
podvědomí nebo reálně přebírá prvky magie. Experti by měli
konkrétně popsat, zda scénické čarování v Mahence s diváky fakt něco
psychosomaticky dělá. (Možná nic a mně bylo šoufl jenom z topornosti a
demagogičnosti Zlatého draka.) Ředitel Daniel Dvořák má zatím na kontě
primitivní a účelové představení, kterým se nepochybně nebude chlubit v
uměleckých kruzích. Pokud by se ukázalo, že hypnotické a magické atrakce diváky
skutečně ovlivňují, měl by na krku dost problematickou daň za touhu získat přes
Landu plnou kasu a nové užitečné přátele.

 

(Ad případné komentáře. Všichni si umíme představit ty nejbanálnější: 1/ Nemám rád Landu, 2/ Klusáku, jsi svině. Tyto už tedy máme odbyté a vy, pokud chcete, pište nějaké zajímavější.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama