Původní text, jak dnes vidím v časopise, se nevešel celý. Nechávám ho tu.
Zaškrtit slova, která jdou od plic // Bratři Ebenové v kravatě č. 5
Bratři Ebenové vydali poslední tři alba
s pauzami sedmi a šesti let. Chtělo by se z desek odečíst, že tak dlouho
každý materiál zraje. Ale z Chlebíčků
se zdá, že spíš vždycky dlouho trvá, než si žádaní protagonisté najdou chvilku,
aby si od hlavních oborů odskočili k písničkářskému vedlejšáku.
Ze všech stran dobrý // Připomínáme oschlé
chlebíčky, říká titulní písnička, a snad ještě to, že vejce natvrdo se špatně
jí na veřejnosti a po sardeli smrdí z úst. Jako by tu česká pochutina měla
sloužit coby metafora: ale když dojde píseň ke konci, dovíme se, že „žili jsme
svobodně a taky nesvobodně / a zažili jsme hodně", s čímž si musí
posluchač poradit sám – nebo jít na další písničku. V té se opakuje slogan
„zprava dobrý – zleva taky": nejprve se jím naráží na bezohledné řidiče, na
konci na žáky, co „si medí ve Sněmovní ulici". Zprava dobrý, zleva taky: satira
padni komu padni, všem rovným dílem.
Někomu ty songy
mohou přijít mírumilovně obecné, někomu nedopsané. V Houstonu se na začátku ukáže, že kosmonauta sekýruje manželka. To
je jádro písně: není vtip s pointou na začátku nějak špatně vystavěný? Je
určitě prima, že se Eben ošklíbá nad popovým vytěžováním folkloru (Zahrál jí
Janeček, zahrál na husličky / hned z toho natočil dvě pěkné destičky).
Mate jen jedna věc: píseň jakoby zpívaná pitomým chytrákem končí výpadem proti
kopírování (kdo si to cedečko doma vypaluje / ten moje srdečko tuze zarmucuje),
přičemž v rozhovorech sám autor, pokud je nám známo, antipatii proti
sdílení nekompromisně potvrzuje. Proč ji tedy v songu vložil do úst
troubovi?
Album plyne a člověk
se prodírá písněmi, psanými možná na objednávku (o Karlových Varech a
„Fejkových slonech" z pražské ZOO) a otázkami „má to vůbec smysl psát / o
tomhle píseň / když se v ní tak málo děje". Ale jádro desky se dostaví a
stojí za to: „Znal jsi málo, teď znáš víc / a víc to bude za měsíc / A všechno
je to jako nic," říká se v klidné, hlubším způsobem smířené To nic, v níž jako by spadla maska
stylizace a bratři se zlehka vyhoupli o rovinu výš než na zbytku alba. Kupujete-li
na síti jednotlivé empétrojky, vyberte si z Chlebíčků nejdřív tuhle.
Moderátorovo moderato // „Trvá to dlouho, než
to člověka úplně zmáčkne a protlačí tou poslední dírkou:" tak zní jedna ze
sentencí Franze Kafky, v níž Marek Eben našel krásnou klikatou melodii a
zhudebnil ji jako táhlý sbor pro ypsilonkovské představení Amerika. To bylo v druhé polovině osmdesátých let. Eben tehdy
progresivně používal syntezátory i lidský potenciál divadla: pár let po vydání
albového debutu jako muzikant evidentně rostl, pochytával impulsy
z různých stran a dalo se jen těšit na to, s čím zas přijde příště.
Na Chlebíčcích oproti tomu často
znějí bezbarvé melodické vzorce, v nichž lze místo nápadu slyšet
aritmetickou zkušenost s muzikou, která nějakou tu linku pro zpěv vždycky
vygeneruje. Kdo měl kdy buď talent, nebo praxi (a Ebeni disponují obojím), je
to pro něj nízká laťka.
Mnohokrát byly
vypočteny kvality Marka Ebena jako moderátora mainstreamových událostí: jenže
právě jakýsi moderátorský tik zjednat s mírným úsměvem příjemno, vyjádřit
se tak, aby každý pochopil a nikdo nebyl dotčen, prosákl do písní víc, než je
pro ně zdrávo. „Společenská smyčka, to je tvůj komplic, zaškrtí slova, která jdou
od plic," zpívali bratři na své první desce v písničce Kravata č.5. „Ať se tvůj jazyk na chvíli
postí, vždyť přece míříš do společnosti." Zdrženlivost a mírnost se dnes stala
jejich trademarkem; v oboru písničkářství, jemuž má být vlastní osobitost
a risk, to vede k bizarní pachuti, slabému odvaru, který neublíží těm,
kdož by nesnesli přirozenou hustotu názoru a svéráznosti.
Ale třeba je to
k něčemu dobré. Na Ebena jako na „televizní osobnost" je upřená pozornost
nejširšího publika. Ocitá se v podobné pozici jako muzikály s Lucií
Bílou: naslouchají i ti, kteří se jinak nezajímají o hudbu. Tenhle typ publika
pak reaguje užasle ne proto, že slyšel lepší muziku než posledně: spíš proto,
že se po čase vůbec přiblížil k hudbě. Pro takový účel jsou komorní
aranžmá a slovní hříčky Chlebíčků
stravitelné a zdravotně neškodné sousto: vlastně taková nenásilná osvěta pro
pasivní mediální konzumenty. Ale, ksakru, Eben měl mnohem větší talent.
Bratři Ebenové: Chlebíčky. Epic / Sony BMG, 2008.
Pro autory komentářů: Úplně chápu, že někdo si může myslet něco jiného. Namísto komentáře, který by sděloval jen nesouhlas, napište, jaký chlebíček vám chutná.