Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

A já srazím k zemi mocným trestem…

Festival Stimul, večer druhý. Drtivý. Japonský performer Keiji Haino v Arše.

 

 

 

Reklama

 

 

 

Z toho
vystoupení šel úžas. Aniž by se Keiji Haino obracel k publiku jinak než
samotnou hudbou, provedl totální atak. Ta koncertní akce vyvolávala strach,
tělo (bez nadsázky) reagovalo spouštěním nějakých hormonů. Když se Haino v devadesátých
letech plížil Míčovnou Pražského hradu, bylo to taky tajemné, přesné, rituálně neúprosné.
(Haino tehdy po tiché kontemplaci zařval, vymrštil se snad dva metry do výšky a
činelem vyrazil do zdi Míčovny kruh – k zjevnému nadšení hradních strážců…)
Ale nebylo to tak drtivé jako včera v Arše v rámci festivalu Stimul.

Když na začátku
Haino vytvářel hlukovou stěnu ze zadržovaných hluků elektrické kytary, mohlo se
zdát, že tohle bude prostě radikálně a bezohledně hlučné vystoupení. Ale Haino postupně
odkrýval víc a víc, co všechno umí: výjimečné a šílené to nakonec bylo ne kvůli
hlasitosti, ale pro jeho posedlou misi apokalyptického jezdce. Mával rukama nad
několika těreminy, vytvářel si background pro úpějící sólo, jako buchar tomu
dělal osu bicí automat. Kdysi jsem o Hainovi psal něco v tom smyslu, že
jeho zvuk jako by byl řevem bytosti, jež přechází do jiného stavu, opouští
tenhle svět, ať už přes smrt nebo jiný existenční interface. Tohle bylo ono. I příšeří
opakovaně utápěné do úplné tmy přesně ilustrovalo to temné opouštění známých
forem.

Vrchol nastal od chvíle, kdy
Haino skočil za mikrofon a začal drát struny na takové japonské citeře, snad
šamisenu. Aniž by nástroj zničil, ždímal z něj krajní polohy a do toho
začal chroptivě a vrčivě řvát. Krátké fráze, jakoby děsivé skutečnosti
z nějakého mýtu nebo starého dramatu (Keiji byl původně undergroundový
herec, k hudbě konvertoval po setkání s The Doors). Obracelo ho to
k mikrofonu, jako by mu zvuk projížděl tělem už z paty,. Haino byl
rozlícený původce zvuku, ale možná taky jen rezonující kanál, skrz který to
hřmění přicházelo z nějaké jiné dimenze.

Konec patřil jenom jeho hlasu. Rezonovaly
mi plomby. Trochu jsem se bál, že mi v těle něco praskne, třeba aorta.
Opakovaně jsem si říkal, že odejdu, ale na konci jsem se přistihl, že tam pořád
jsem. Haino přepnul rejstřík na vysoké (sytě a s přehledem laděné)
vřeštění, které si chytil do smyčky. Když pak řezavým hlasem sjel o půltón a tón
vedle, zvuky s malou odchylkou se třískaly a interferovaly do ještě
bolestivějšího – ale v něčem mámivého – efektu. Pěvec taky v jednu chvíli
do zasmyčkovaného pozadí vyl jakousi táhlou melodii, něco mezi Bachovým
chorálem a dumkou Večery pod Moskvou. To byl najednou fakt náznak krásy: pokud
ji chcete rozeznat v koncertu tak drtivém, že vám to div neurve hlavu.

Když se Hainovi na
podiu Archy draly z hrdla ty strašné zvuky, myslel jsem na útočící vojáky,
kteří mívají v popisu práce řvát, aby psychicky odrovnaly nepřítele. Taky
jsem si vzpomněl na hřímání Samuela L. Jacksona v Pulp Fiction: „A já
srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a
zničit mé bratry! A když uvalím svou mstu na Tebe," atakdále. Hainův koncert
jako by celý přebýval v těch slabikách.

Potlesk po takovém
koncertě je úplně absurdní. Chválíme, zdařile jsi nás přizabil. Celý večer mi
potvrdil, že dramaturgie Stimulu se pořád zdokonaluje. Navíc se festivalu
v podzimním běhu daří trefovat do dvou šťastných aspektů: muzika, kterou
uvádí, má aktuální naléhavost (kterou třeba těžce postrádám u unijazzí
Alternativy), a zároveň není bůhvíjak těžká (pro běžné otevřené publikum). Skutečně
doporučuju oba závěrečné večery příští víkend: ten temnější a expresívnější s Dälek, Fenneszem a MoHa!
(20. 10.) i ten nepředvídatelný s Fredem Frithem & Pavlem
Fajtem a Noëlem Akchoté
(21. 10), kde snad konečně uslyšíme, jak
mají správně znít písně od Kylie Minogue
.

 

Keiji Haino

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama