Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Sedmdesát alb roku 2006: VII., čili konečně konec

Vida, tak jsem to stihl do Grammy, co vypuknou dneska v noci. Však se s nimi v nominacích moc nekryju, předpokládám, že společného máme leda tak pana Třináctku. Tak tedy, nejvyšší příčky velkolepé bilance: Tvůrci šílí, publikum mění hodnoty! A diskutuje o meteoritu, meteoru a meteoroidu.

10
// THE KNIFE: Silent Shout
(Rabid Records)

knife.jpg
Cože, já mám ve výběru The Knife? To je překvapení, už jsem
docela zapomněl, jak jsem si tenhle žebříček někdy dvanáctého prosince
sestavil! Překvapení nikoli proto, že by mě nebavil samplovaný steel drum
v okultním diskohitu Silent Shout,
ale proto, že jsem sem vpašoval podfuk: celé album jsem v té době
neslyšel. Teď už je všechno jinak. Kolem švédských sourozenců, kteří nikdy
neukazují své tváře (viz tady ), není těžké vymýšlet si vlastní příběhy. Pro
Labyrint Revui (vychází v úterý, mimochodem!) mi to vyšlo takhle:

// … Karin mluví o zakryté tváři jako o logickém pokračování
hudební stylizace: „Když děláte hudbu, je to fikce. Stát před publikem
s vlastní tváří a soukromým životem je mnohem nepřirozenější než maska."
Odstup je součástí všech rozměrů The Knife. Bratr Olof tvrdí, že textům sestry
Karin nerozumí: píše a zpívá je sama, on má na starost instrumentální část.
Občas je tu slyšet i hlubší hlas, ale to je stále něžnější polovička Nože, jen
přeladěná do mužských poloh. Koneckonců, skutečný hlas Karin tu téměř nejde
rozpoznat: „aby nestahoval posluchače do reality", je na Silent Shout zkreslený a filtrovaný na mnoho způsobů. Je příznačné,
že kritici to pokládali za konceptuální východisko alba – ve skutečnosti je to
jediný prostor, který duu zbývá, chce-li dodržet vlastní pravidla hry. Zmínky o
rodině v textech zůstávají podobně neprůhledné, ústící v nejasný
pocit. Forest Families (Lesní rodiny)
snad rekapitulují hovory během skupinového výletu za město do lesa: „Prý že
máme v rodině komunistu / Musel jsem chodit s maskou (…) Otcové
hráli fotbal, měli banální práci, byli u policie / A co dělaly matky, nevím."
// The Knife

 

Reklama

9
// IVAN PALACKÝ & VJ VĚRA LUKÁŠOVÁ aka Carpets Curtains
(DVD,
Errant Bodies)

palacky.jpg
Pro mě bezpochyby
nejzásadnější výkřik domácí hudby za poslední dobu: se svou vlastní (slovansky
měkkou?) tváří, nezáměrně v těsné souvislosti se současným Tokiem či
Berlínem. O improvizované hudbě by se nemělo říkat dvakrát jedno a to samé…
tak aspoň v textu (z MfD) konceptuálně činím devět změn. //

Vydavatelství s
adresou v Los Angeles a Kodani vydalo DVD české dvojici. Ivan Palacký poslední
léta vytváří "od boku" krajiny drobných akustických událostí. Je zřejmě jediný
Čech v současné světové vlně hudební avantgardy, která chce nenásilně, se
zenovou přirozeností, vydestilovat hudbu z "jinak uchopených" nástrojů a věcí –
od vrčícího motorku diktafonu po pletací stroj Dopleta 160. Filip Cenek svým
videem nedoprovází, ale vytváří polyfonii. Jednou se "zabydlí" v patnáctisekundovém
záběru a dlouze prozkoumává jeho prostor a čas, jindy zkapalňuje fragmenty
Kieslowského filmu Amatér. Podstatné
je, že Palacký a Cenek spolu zásadně improvizují: DVD je tedy vlastně "živák" z
mezinárodního turné. Palacký: „Z mé profese, architektury, pochází zájem o tektoniku hraní,
proporce a poměry mezi jednotlivými částmi, a o to nejtěžší: jakési podvědomě
přesně umístěné „body obratu", které celou, většinou neuchopitelně plynoucí
zvukovou situaci mění a posouvají…" Koberce, záclony lze vnímat jako abstraktní kino, jako záznam performance, ale také
jako debutové album muziky, která vězí ve viditelném prostředí. Nikdy nelze
přehlédnout citlivost obou těžko vyložitelných umělců. Snad solitéři, možná
první čeští zástupci nového globálního zacházení s hudbou.

// Koberce, záclony // Ivana Palackého lze slyšet a vidět
v úterý 20. 2. v pražském Aeru na prezentaci/estrádě Pecha Kucha Night.
//

 

8
// TOM ZÉ: Estudando o pagode
(Luaka Bop)

tomze.jpg
Na tohle album si ještě můžete výborně zatancovat, od
sedmičky výš už to moc nevidím. Heslovitě: Sedmdesátiletý brazilský autor elektronického
avant-popu. Už léta pod ochranou Davida Byrnea. Opereta o machistickém přístupu
mužů coby poněkud zparchantělém prvku tradiční kultury (Scene I: Women Are Evil). Dadaistická fantazie, zároveň společenský
osten. „Bolest je u mužů spojená s hrdinstvím, u žen s masochismem."
A to o tom rámu: „Vzpomínám si že na výtvarném bienále v Sao Paulu v roce 1969 někdo
vystavil rozbitý rám. V tomtéž roce dal fotbalista Cesar de Palmeiras gól a
neběžel se objímat se spoluhráči, ale s fanoušky. To se nikdy předtím nestalo.
Tyhle dvě věci mě inspirovaly a ve svém díle se nesnažím o nic jiného: rozbít
rám." U nás jsem četl jen sloupek v Respektu, přitom obsahem
a šmrncem je Estudando o pagode dílo,
které se dá stavět vedle románů Zadie Smith. // Tom Zé @ Luaka Bop

 

7
// RAFAEL TORAL: Space
(Staubgold / Starcastic)

rafael.jpg
Technologická hudba, ale s takovou technologií, která
nečekala, že se někdy ocitne na desce. Vlastně druhá šance pro stroje, kterými
si člověk zanáší svět. Ale když si někdo našije na rukavice senzory, nebo chodí
s vysílačkou prostorem, pak by to asi mělo být leda tak zajímavé (vyslovit trochu pohrdavě), ne?
Portugalskému – čím dál slavnějšímu – klukovi Rafaelovi se ty impulsy, sbírané
z éteru, skládají do silných a čitelných konstrukcí. Bílí Wolf Eyes. Miles
Davis z Pluta. Psáno pro His Voice: //

Toral ze sebe dělá
ebonitovou tyč, která se tře o liščí ohon vesmíru, a praská mu to velmi slibně.
V rukavicích posetých senzory reguluje proud zvukového vlnění. Hraje na
zpětnou vazbu kapesního reproduktorku, přičemž filtr reaguje na světlo.
Těreminový kontroler (anténu) má připojený na generátor bílého šumu.
V instrumentáři má dál elektrické obvody vlastní výroby a elektronkový
oscilátor. Plochy plynou velmi proměnlivě a neminimalisticky. Gesta
v rukavicích, pohyb kolem antény, hra na světlo, lovení vln
v místnosti: tohohle člověka zajímá prostor. Space.

Už Brian Eno
koncipoval některou svou elektronickou hudbu „jako kdyby někdo vyprávěl
mimozemšťanům o jazzu a oni ho podle získaných informací hráli". Jazzový
přístup je tu důležitý referenční bod: Toral s oblibou říká, že Space zní, jako kdyby po druhé světové
válce nedostali raná elektronická studia k dispozici skladatelé, ale
jazzmani. Když se v posledním tracku přidají trubka a trombón, je to šok:
v tomhle vesmíru, kde dosud jen dýchal a kýchal prostor, bydlí nějaké
bytosti! A blackbox začíná swingovat. // Rafael
Toral

 

6
// ERNST REIJSEGER: Requiem For A Dying Planet (Werner Herzog Soundtrack)
(Winter & Winter / 2HP)

dying.jpg
Napsal jsem vůbec tehdy do Mladé fronty, že ta hudba zní
k podmořským záběrům pod ledovou hladinou? V nahrávce se taky odněkud
zhloubi ozývají rituály z míst, kde ještě rozpad není dokonaný. Ze starých
novin:

// Už sólově
rezonující Reijsegerovo cello, ovlivněné barokem, Tibetem i Johnem Coltranem má
zvuk, který si nespletete. Ale na albu se navíc harmonicky překřikují
nepravděpodobní spoluhráči: syrový civilní sbor ze Sardinie a západoafrický
vypravěč a muzikant Mola Sylla. Společně vytvářejí hlubinu zvuku, ze které se
noří útržky nesrozumitelných příběhů. Dost přesně tak podporují Herzogovu
nostalgickou atmosféru rituálu, který v mlze zapomnění a zmaru můžeme
spatřit už jen zčásti. Přesto „starý svět" se svými zvyky ovlivnil vznik hudby.
Reijseger s producentem Winterem natáčeli sardinské zpěváky v noci ve
vesnickém kostele, protože muži přes den pracovali. Najednou se venku strhl
povyk. Ke kostelu dorazila výprava ze sousední vsi, kde se sousedi doslechli o
natáčení. Řekli, že oni mají lepší zpěváky, a chtěli se prát. Nakonec se kolem
kostela rozestavěli karabiniéři a hlídali, aby bylo při nahrávání ticho.
Producent musel slíbit, že natočí něco i s těmi druhými, což splnil. Ale
stejně nebyli tak dobří. // W&W
// Herzog

 

5
// SCOTT WALKER: The Drift
(4AD
/ CDirect)

walker.jpg
Dvouleté dítě vypráví, že ve snu přišlo do jeho pokoje
strašidlo. „Ano? A co říkalo?" „Húúúúúú. Já tě snim. I s bundou." Nuže,
zhruba toto sdělení nese i deska Scotta Walkera. Říká to ovšem velkými gesty
velkého umělce, vznosně a nakonec kupodivu snad i nadějně.

Historická odbočka: Walker je ten podivný případ hvězdy,
která se vykašlala na slávu, a přesto jí nějaká zbyla. Má klasický zvučný hlas,
je pěvec, „crooner", tedy typ Sinatry či Gotta. Celá jeho sólová kariéra se
ovšem nese ve znamení stylově vlastní tvorby – od roku 1967 až po nový The
Drift. Jeho písně měly od počátku nádech temnější radikální poezie a symfonický
orchestr v nich zněl přinejmenším experimentálně. Někdy může připomenout
Ennia Morriconeho, jindy nepřipomíná vůbec nic. Koncem šedesátých let byl krásný
a charismatický Walker na špici britských hitparád a měl vlastní televizní
pořad na BBC. Široké možnosti si vyložil po svém: studoval čím dál hlouběji
klasickou hudbu, odjel dokonce do francouzského kláštera, kde se věnoval
gregoriánskému chorálu. Desky natáčí v intervalech,
které napovídají, že se tím neživí: 1984, 1995, 2006. Musím dohledat píseň pro
bondovku Jeden svět nestačí, kterou natočil
mezi tím, ta by mě zajímala.

Na albu jsou normálně elektrické kytary a rockové bicí,
výsledná atmosféra ale míří někam mezi dubstep a wagnerovské árie. Temné,
tíživé, ne krátké, s nesmírnou imaginací. Jedna píseň je o popravě
Mussoliniho a jeho milenky Clary, lásce, která končí pověšená za nohy hlavou
dolů. Věděli jste, že Elvis Presley měl dvojče – mrtvě narozeného Jesseho,
s kterým prý v těžkých chvílích o samotě vedl hovory? I´m the only one left alive, opakuje se
v refrénu Jesse. V mottech
dalších písní: pan K., Slobodan Milošević.

Zatímco jiní (třeba Josephine Foster) vysoké umění
reflektují, Scott Walker ho teď a tady vytváří. Anne Hilde-Neset z The
Wire píše i za mě: Ne že by u nás doma byla ta deska nastavená na repeat, ale
nade vší pochybnost je to jeden z výkonů roku. I s bundou. // The Drift site // Scott Walker @ 4AD

 

4
// GEIR JENSSEN: Cho Oyu 8201m
(Ash International / Starcastic)

jensen.jpg
Co s tímhle? Muzikant mimoděk prozrazuje, co je pro
něj hudba. Klubové publikum v mírných rozpacích? Ale ne, nepodceňovat. Podruhé
už prý Geir (který si jindy říká Biosphere) na himalájskou osmitisícovku
nepoleze. „Co když mu umrzne ruka," bála se prý při čtení jeho deníků editorka
z A2 paní Becková, „jak to pak na ten minidisk nahraje?" Neumrzla.
V teple pak záznamy z Tibetu a cesty na velehoru získaly snový,
halucinační remixový spin… asi jako při nedostatku kyslíku. Pointa alba je
jasná: co přinesl otci ten ze synů, který došel nejdál, až na vrchol hory?

Den 1 // Setkáváme se u odbavení na
letišti Heathrow. Paul, vedoucí naší expedice, je ze Skotska. Nikdy dřív
v Himalájích nebyl, ale zná každý kámen na Ben Nevis. Ellis z Anglie
sní o zdolání Everestu a po tom, co právě zlezl Aconcaguu v Peru, se cítí
moc silný. Irští přátelé Patricia a John taky sní o Everestu, ale jejich jediné
horolezecké zkušenosti pocházejí ze zelených vršků irských. Tak tak zahlídli
sníh na pěší túře v Nepálu. Steve, taky z Anglie, je z nás
nejzkušenější a právě se aklimatizoval pobytem v Alpách.

Den 34 // Jsem teď jediný člen expedice,
který tu zbyl spolu s Krišnou. (…) I přes velké rukavice cítím
v dlaních mrazivý kov cepínu. Krišna odkládá naši jedinou kyslíkovou
lahev, kterou nesl pro případ nouze. Brzy nato se moje vnímání začne měnit. Mám
halucinace. Hory mění barvy. Sníh se pohybuje ve vlnách. Jeho tvary jsou jako
bílé pohovky, které mě lákají k usednutí. Hnědá pouštní krajina tibetské
planiny začne fosforeskovat. Pár sekund mi zvoní v uchu. Pochopím, že
musím něco sníst a vypít. Když otevřu láhev, je prázdná. Nepamatuji se, že bych
z ní pil. Po želé v tyčince krajina trochu ustane v pohybech.
(…) //
album
// Biosphere

 

3
// SUSANNA AND THE MAGICAL ORCHESTRA: Melody Mountain
(Rune Grammofon / Ambient.cz)

susanna.jpg
Láskyplné
zacházení s pop-music. Nejlepší písně našeho života. To jsou pracovní
nepoužité titulky k článkům o dvojici, která přišla na velkou věc, co
provést s tou podezřelou, zprofanovanou, tolikrát zneužitou věcí: popovými
hity a naší naklonností k nim. Na koncertě v NoD jsem myslel na
japonské heslo „každé ticho zní jinak". Z MfD: //

Nic
tu není hlasitější, než je třeba. Pomalá tempa připomínají jízdu, při níž si
chceme krajinu (nebo píseň) zevrubně prohlédnout. Tam, kde lze místo osmi tónů
zahrát dva, zazní jeden. V písni od Prince nebo Cohenově slavné Hallelujah je slyšet, že Susanna
Wallumrød odolala svůdnému stylu milého pípání a vyzrála v pevný,
ostražitě užívaný soprán. Profláklou tryznu Love
Will Tear Us Apart
od Joy Division nahráli mnozí, přesto si ji „magický
orchestr" (= jediný hráč Morten Qvenild, ex-člen Jaga Jazzist) dokáže
kaligraficky načrtnout po svém. Enjoy The
Silence
připomíná, že i v mašinkách Depeche Mode lze najít slastně
klenutou melodii. K zamilování je jemná arie vytepaná z hardrockové hoblovačky
australských AC/DC: „Řeknu vám, lidi, hrát rock´n´roll je větší dřina, než
myslíte," teče z hrdla zlato motýlovi Susanně, doprovází cembalo a
kostelní varhany. It´s A Long Way To The
Top
má původně stejnou atmosféru jako Stovky hotelů od Katapultu: vyznání
zpocených rockových profíků. Tohle duo zpívá rockovému věku rekviem.

Z hlubokého
a dojemného alba sálá odvaha vykládat si celosvětově známé věci jinak. // Love Will
Tear Us Apart Video

 

2
// FM3: Buddha Machine
(FM3 / Starcastic)

BuddhaMachine2.jpgDobrá investice: mít
něco, o čem se toho dovídáte pořád víc. Do žádného článku o čínské krabičce
jsem bůhvíproč neuvedl její hlavní vtip: Medium
is the Message. Je iluze myslet si, že obsahem média je něco jiného než ono
samo.
Z média MfD: // Buddha na dvě tužkovky: Zenový koan roku, vtip,
který nutno brát vážně. Pekingské duo FM3 vydalo album nekonečných ambientních
smyček nikoli na kompaktu, ale v plastové krabičce Buddha Machine.
Připomíná přehrávač iPod i sovětské tranzistoráky a má svérázný původ. Podobné
umělohmotné škatulky se prodávají v Asii jako modlitební mlýnky: kolečkem
ovládáte hlasitost, přepínačem cvakáte mezi jednotlivými mantrami. Éterické,
zvolna pulsující zvuky najíždějí v nekonečných smyčkách: jejich základem
jsou čínské lidové nástroje, ovšem k nepoznání prohnané digitálními
efekty. Buddhu můžeme třeba postavit na stůl a nechat si podbarvovat hovor
s návštěvou.

Věcička se stala
malou senzací letošní nezávislé produkce, zaujala Briana Ena nebo Blixu
Bargelda: první obratem nakoupil osm Buddhů pro zvukové experimenty, druhý
přispěl na remixové album Buddha Jukebox
(Staubgold / Starcastic). Mechanický Buddha v čemsi dráždivě vystihuje
dnešní situaci hudby: je to šunt, jaké se válejí v globálních obchodech
typu „vše za 99 centů". Je to degenerovaná spirituální pomůcka. Není to výkvět
špičkových technologií (koho dnes v umění ještě zajímají?), ale zato i při
slabších baterkách zní jeho chrčení zajímavě. Odráží se v něm Východ i
Západ. Je na nás, jak s ním naložíme: je dobrým východiskem k hrám,
jež jsou už jen v našich rukou.

Připomínám: Majitelé
BM jsou srdečně zváni do
Archy
ke společnému spontánnímu koncertu! // Buddha Machine

 

1
// JOANNA NEWSOM: Ys
(Drag City
/ Starcastic)

newsom.jpg
Příběhy. Pět delších
příběhů coby hodinové album. Jak postupně zjišťujete, nic rozbitého,
dekonstruovaného, ironizovaného: jen vypravěčka, její nástroj, ztišený
komentující orchestr a metafory.

Dívčí „promáčklý"
hlas (vzor Kate B., Björk G.) a harfa zůstaly od první úspěšné desky The Milk-eyed
Mender
, zmizely ovšem písničky. Jako by Joanně stačily dva roky
k postupu od „folkového" tradičního zpívání k výsostnému doladění
vlastní stylistiky. Od (moc pěkných) miniatur dospěla v architektku
šestnáctiminutových poém, kde se jí nezastaví pusa, a přece pocit z hudby
nepřichází zkrátka.

Vlastně nevím, co o
tom psát, možná zčásti ani nechci. Jsem šťastný, že u nás vyšlo na tuhle desku
tak málo ohlasů, aspoň se napsalo míň pitomostí. Z pěti příběhů jsem zatím
rozklíčoval dva: „Ano, ty si zkrátíš vodítko a budeš tančit pro peníze, a já tě
budu milovat," praví se v Monkey And
Bear
. V Cosmia říká někdo
někomu, snad plamen svojí lásce můře: „Nedokázal jsem zabránit noci, aby
nastala." A ty rozdíly mezi meteoritem, meteorem a meteoroidem pro Emily prý Joanně prozradila sestra:

The meteorite
is the source of the light

And the meteor's just what we see
And the meteoroid

is a stone that's devoid

of the fire that propelled it to thee

And the meteorite
's just what causes the light
And the meteor's how it's perceived
And the meteoroid

's a bone thrown from the void

that lies quiet in offering to thee

Je to možný? Někomu
se ještě takhle rýmuje svět, aktuální
svět, co ho s ním sdílíme. Neberte to pak jako světlo na konci výročního
tunelu. Vychází mi to, co Petru Vášovi: Ještě pořád tady je naděje. Sakra,
jen jestli to není zase nějaká metafora.

 

 

 

To je všechno. Pokud
jste udivení, zklamaní nebo rozhořčení z absence desky, která tam přece probůh musí být, pak vězte, že spoustu alb jsem prostě neslyšel (loňský Dylan,
představte si), nebo objevil až zpětně (TV On A Radio), nebo mě nějak nevzaly
(Thom Yorke). Pořadí je trochu hra: nemyslím si, že je třeba separovat Toma
Waitse a Chrise Watsona, ale udílet jim pořadí… já vím. Příště to bude místo
seznamu deset příběhů nebo trojrozměrná mapa vztahů.

Celá HUDEBNÍ BILANCE 2006

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama