Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Sedmdesát alb roku 2006 II.

Pokračování cesty po letošních albech a hledání, v čem vlastně spočívá ta krása dneška. Úvod v předchozím zápisku.

60 // Madeleine
Peyroux: Half The Perfect World
(Rounder
Emarcy / Universal)

Vydavatel jásá: ideální materiál! Když už se musí
s lidmi stran nové hudby opatrně, pak tady někdo jedná ve
velmi kvalitních rukavičkách. Když udělají metličky v první sekundě
alba rychlý break, je to jako proplesknutí, které vás má vytáhnout ze spaní.
Pak už Madeleine svým zastřeným hlasem zpívá „I´m all right, I´ve been lonely
before" a jsme v tom jejím pařížském swingu. Na různé způsoby se
v poslední době řeší, jak zvládnout přiznané retro: s pseudo-sixties-girls
The Pippettes se to docela povedlo, Madonna se samplem Abby je dno pytle. Občas
někdo přepíše Shakespeara nebo Bohému do současného prostředí: Peyroux hraje
Waitse, Cohena a Joni Mitchell tak, že říká: hele, klidně to mohl napsat někdo
v roce 1922! Pořád nabízí příjemnou a dobře interpretovanou muziku, jenom
doufám, že po Careless Love a tomhle
nenatočí třetí album na jedno brdo.

Reklama

59 // Zuzana
Homolová: Tvojej duši zahynúť nedám
(Slnko
Records
/ Black Point)

Jediná autentická vypravěčka starých mýtů, která se potkává
se současnou písňovou hudbou – na naší scéně, ze které neodečítám Slovensko. Jednou
za čas vznikne nahrávka, tu aranžuje doprovod Vladimír Merta, tu zas Jan Hrubý,
jednou to byl Stivín, potom Vlasta Redl. Letos došlo na kytarové ambientní
vrstvy od Dana Salontaye z Longital. Nejelektričtější podklad, co kdy lidovky
Homolové měly, místy pulsující jak od Steva Reicha, dost čistá a plastická
studiová práce. Slyším všechny její nahrávky podobně: kolem osy jejího hlasu
bublají dobové zvuky, a v tom konkrétním čase Homolová – se svým laskavým
úsměvem v mírném hlase – prozpěvuje svoje věčné „Prečos ho Zuzanka, prečos
ho zabila, či pro ty peniaze, čis ho neľúbila?"

58 // The Year Of:
Slow Days
(Morr Music / Starcastic)

Napsáno (v mírné obměně) pro Týden: „(…) Snad to pro
abstraktní tvůrce zprvu měla být jen relaxace, ale možná právě proto vznikla
uvolněná žánrová deska, jejíž pověst se po Evropě šíří velmi intenzivně.
V potemnělých náladách se proplétají kytary, basklarinet či vibrafon,
chvílemi můžeme myslet na postmoderní country nashvillských Lambchop. Dokonce
nám přijde na mysl John Cale: to když se mu protagonista Christof Kurzmann
přiblíží nejen hlasem, ale i stylem rockového šansonu. Digitálem odkojení hudebníci
mají jemné ucho pro ambientní zvukové detaily, sborově zpívané refrény
v sobě zároveň nesou něco z barové pospolitosti. Zase se potvrzuje,
že „složití umělci" (zde Martin Siewert, Burkhard Stangl, Werner Dafeldecker)
si rádi dělají výlety k „nižšímu" žánru. Není jim blbé použít vtíravou
melodii, a ještě to udělají jinak než rockoví insideři. Nejsou ironičtí, ale
odstup bezesporu slyšíme (viz největší hit alba Stephen Hawking). Rocku zvláštně svědčí, zkoušejí-li ho dělat lidé
odjinud, ať už výtvarníci, tuláci nebo autoři elektronické avantgardy."

57 // Josephine
Foster – A Wolf in Sheep's Clothing
(Locust)

Klasická kultura probleskuje dnešní nezávislou scénou coby
podobná záliba menšiny, jakou je třeba bolywoodský pop nebo japonská bondáž.
Vysoká a razantní Josephine Foster je jakási Haha Bimbi současné lo-fi
písničkářské scény. S energickým folkrockem kloubí staromódní operetní
soprán, což je kombinace opravdu zvláštní (a leckoho asi odrazující: kdyby
Patti Smith měla hlas jako Jitka Molavcová bez vibrata, brali byste to?). Po
autorských albech Foster sáhla ke klasickému německému zpěvníku: texty Goethe,
hudba Schubert, Schumann, Brahms, do party přibereme noisem umazanou slide
guitar – a jedem. Těžko říct, jestli se mi opravdu líbí, spíš to album s určitým úžasem prohlížím ušima zas a
znova.

56 // The White
Birch: Come Up For Air
(Rune
Grammofon
a taky Glitterhouse)

Rune (už výše zmíněný, viz příčku
62) vydává mimimum písňových alb, o to víc si vybírá. Norské trio The White
Birch prý před deseti lety začínalo jako vzteklé lo-fi, ozvěna Sonic
Youth. Letošní křehké písně vedené přesnými stručnými gesty připomenou spíš
Kings of Convenience křížené s Lou Reedem. Zpívá se anglicky, občas
tichounce, občas s výpomocí Susanny Wallumrød (Susanna and The Magical
Orchestra). Album produkoval Helge Sten (Supersilent). Pro „svět" vyšlo na
labelu Glitterhouse, ale kdo by se chtěl připravit o norskou edici
s obalem Kima Hiorthøye? U nás je shodou okolností k mání jen ona –
díky runegrammofonovému fanatismu pana Ambienta Cézet. Protagonista tria Ola
Fløttum (zpěv, kytary, klavír, elektronika) se letos objevil na MFF Karlovy
Vary, protože hudba tria zní v oceněném norském filmu Repríza (společně se slavnějšími Nory Serena Maneesh). Američtí
bloggeři si takovýchhle alb nevšímají, přitom patří ke špičce letošní produkce
stejně jako ty vyhypeované.

55 // Okkervil River:
Black Sheep Boy
(Virgin / EMI)

Zdá se mi to, nebo jsou EMI opravdu nejživější ze
čtyř majors? Aktuálně vzali pod křídlo Lex Records s experimentálními hiphopery
Subtle (For Hero: For Fool), na jaře
vydali – i u nás – americké rockové písničkáře, jejichž Black Sheep Boy vyšel v USA původně už vloni na značce
Jagjaguwar – a vloni taky vysoko bodoval ve výroční zprávě Mojo nebo Uncut.
Okkervil se prozpívávají odkudsi z osobní mytologie, z bytostné
nekompatibility se světem. Přitažlivost Antony & The Johnsons je
v tom, že zpívají za všechny „jiné", nejen za transsexuály. U Okkervil
River je boj s andělem výlučnosti podobný, viz For Real: „Some nights I thirst for real blood, for
real knives, for real cries / And then the flash of steel from real guns in real
life really fills my mind / Then I really miss what really did exist when I
held your throat so tight / And I miss the bus as it swerved from us and almost
came crashing to its side…"

54 // Petr Nikl:
Přesletec
(Black Point)

Říká se, že každý hudební novinář chce někoho objevit. Asi
nejsem typický zástupce oboru: když jsem v roce 1993 zjistil, jak jedinečné
písně píše už někdy od vojny, skončilo to rozhovorem pro UNI (4/1994) – a lehce
naštvaným Petrem, neb jsem v článku v Lidovkách použil slovo písničkář a to mu evokovalo Portu. Po
letech ho k natáčení popostrčil soubor matek a dětí Lakomé Barky, teď tedy
druhý titul, dvojalbum. Ve věku všeobecné infantility Petr „dětsky nevinně"
odhaluje motivy z dětství jako ambivalentní, v mnohém temné a kruté. Motýli
a orchideje tu kromě krásy mají i potenciál vrahů a zrádců, extatická píseň
tančí kolem mrtvého kocoura. Nikl byl vždycky zvukově hodně citlivý, jeho
strunný brač zvoní v bohatých alikvotách, některé texty vycházejí
z popisovaného zvuku. Tady kolem sebe shromáždil orchestřík akusticky
citlivých hráčů – Bharata Rajnošek, I & V. Havlovi, nápadné je didgeridoo
Onřeje Smeykala.

Při natáčení chyběl někdo, kdo by občas doladil nástroje a
nechal Petra něco zkusit nazpívat znova. Při střihu chyběl někdo, kdo by řekl,
že milé Lakomé Barky nejsou stylem ani zvukem srovnatelné s jedinečným
Niklem, a proto patří na jinou desku, pokud vůbec na jakou (profesor Ivan
Vyskočil říká – děti a zvířata na scénu nepatří). Úhrnem se tomu říká špatně
produkovaná deska. I tak ale chrastí mnoha cennými nikláky.

53 // The Red Krayola:
Introduction
(Drag City)

Naivní a nezakrytě intelektuální přibližování rock´n´rollu,
v zásadě s ironickým nadhledem, ale v průrvách je občas vidět
velké věci. Historie nadstylového DIY kutila Maya Thompsona (od country rocku
po noise) sahá až do šedesátých let. Dnes je o něj živější zájem, vydává u
chicagských Drag City (Joanna Newsom, Smog), hrají s ním Jim O´Rourke nebo
lidi z Tortoise, spolupracují výtvarní konceptualisté. Jeden z mých
velkých „pozdních" objevů tohoto roku. Jinak jsem se zpožděním a s úžasem
narazil třeba na šamanistického písňového minimalistu Richarda Youngse, jehož
však do téhle posloupnosti nenarvu, protože jeho průlomový The Naive Shaman je loňský.

52 // Giacinto
Scelsi: Natura Renovatur
(ECM / 2HP Distribution)

Psáno pro A2: „Cellistka Frances-Marie Uitti po léta studuje
nekonvenční hru, třeba smyčcem přes všechny struny najednou (žíně musejí být
povolené), nebo dvěma smyčci. Italský hrabě a solitér Scelsi (1905-1988)
s ní vytvářel hudbu i meditoval, věnoval jí řadu skladeb (Ave Maria, Ygghur). Zvuk se v nich
často točí kolem jediného tónu, jsou však plné pohybu a barevných proměn. Cello
jako by rezignovalo na „výchovu", uplynulé hudební dějiny, a bez jakýchkoli
konstrukčních úprav se obrátilo kamsi k tibetským rituálům. ECM vypravili
titul s dobrými přílohami: včetně fotky Scelsiho domu porostlého
břečťanem, včetně textu Herberta Hencka, klavírního interpreta Johna Cage. Paní
Uitti lze potkat na newyorské zornovské scéně i v evropské komorní
avantgardě. Je zřejmé, že podivné techniky neužívá pro „experiment", ale aby
uskutečnila přesné Scelsiho představy, které prostě jinak není možné zahrát."
Silné jsou i příspěvky Münchener Kammerorchester vedeného Christophem Poppenem. Scelsiho
hudba za 40 let existence prošla různými kontexty: hodí se do mnoha, vypadá to,
že punc nadčasovosti jí už nikdo nevezme.

51 // Evan Parker:
Time Lapse
(Tzadik)

Ruční práce, starý nástroj a něco dosud neslyšeného. Hudba
vrstev, která koresponduje s ambientem, ale taky s pravidly akustiky
ve starých chrámech. Z HIS Voice: „Johnu Zornovi se podařil dobrý producentský
impuls. Objednal sólové album – s jedním podnětným aspektem. Když
posloucháte cyklické litanie Parkerova sopránsaxofonu, zaujme vás, jak na sebe
(mikro)tóny narážejí v prostoru: Parker hraje na jednohlasý nástroj, ale myslí
na možnosti souzvuku. Na albu překročil hranici: studiovými playbacky zní
polyfonicky třeba čtyřikrát nad sebou, což je tedy fakt (aspon pro mě) Evan
Parker dosud neslyšený. Hraje tu i na varhany a akustická iluze vás občas nechá
pochybovat, který nástroj zrovna zní. Jsou tu skladby věnované Stevu Lacymu a
Gavinu Bryarsovi, inspirace ale bere i odjinud: Pulse And The Circulation Of The Blood, Monkey´s Fist. Album někoho, kdo se před čtyřiceti lety vydal
dobrým směrem a od té doby jde."

 

První
část výroční rekapitulace (61. – 70.)


Třetí část výroční rekapitulace (41. – 50.)

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama