Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Ještě větší zvíře, než jsme doufali

Úterní koncert Animal Collective v Arše vyvolal docela podnětnou diskusi. Na místě jsem viděl šest set spokojených lidí - ale taky už přímo v divadle slyšel hlasy, proč festival Stimul přiváží „něco takovýho?!". Míněno: akt příliš taneční, až moc mejdan, kulminující vlastně do elektronické rave párty a tak dál. Kde je péče Stimulu o inovativní, avant-, náročnou muziku? Ve vzduchu jako by s podobnými otázkami visela obava, že Stimul, vzácný ve svém pokrývání chytré hudby napříč styly, jako by uhýbal z cesty. Přijde mi to jako zajímavé nedorozumění.

Vykládám si ho
následujícně. S alby Here Comes The
Indian
(2003) a Sung Tongs (2004)
marylandští chlapci z Animal
Collective
omámili festivaly, tisk, posluchače: evidentní písničky se tu míchaly s remix
poetikou a mašinkami, příroda s městem, viz jasné, ba táborákové kytary v takovém Who Could Win A Rabbit. V té
době byla skupina „stimulovštější" než dnes: neboť avant přístup k písním se u
nás do alternativní scény tradičně počítá, na rozdíl od
progresivních věcí z mladší klubové scény parketu a beatů.

A právě tím směrem
se AC posunuli. Jsou čím dál víc elektroničtí, ani Peacebone nedává plnou
představu o pražském zvuku. Leckteré starší Pandovy melodie (s charakteristicky
velkým rozsahem) šly poznat jen tak tak. Většinu koncertu se vůbec nehrálo na skutečné
hudební nástroje! Ale virtuálně ta show nepůsobí: hlavně Panda a Geologist
mají plné ruce práce s paměťmi a sekvencery, efekty a modulátory, ručně
vytloukaným beatem, živým smyčkováním… Jedou plně naživo, ale hrají prostě u
stolů s digitál palubními deskami. Najednou tu vidím kapelu ze západní
metropole, z prostředí o několik řádů technologičtějšího, než na jaké jsme
zvyklí. Dík za aktuální stimul, a to i druhému pořadateli, Spermu. (Desky
přístrojů – poslední výkřiky i haraburdí pospojované do jediné sítě – pro mě nakonec
odrážejí iPhone-sezónu, kdy se nabízí zase víc funkcí syntetizovaných do jediné
krabičky – pošťák, noviny, rádio, foťák, diář, mrazák, detektor kovů, toustovač,
depilátor, všecko v jednom.)

Animal Collective dnes
často jedou na rovném beatu. Celý pospojovaný
set vystupňovali v předposlední části do šílenecké extáze. Netrpím
předsudkem, že rovný beat vylučuje hudební invenci, znělo mi to dobře a moje
garde tancovala jako kousnutá tarantulí. Kapele šlo zlehka všecko, smyčkování,
zpěv, živé bubnování a kytary. I hra na činel, klávesu (jednu) a sekvencer
současně, viz Avey Tare v určitou chvíli. Šel jsem domů manicky bdělý,
nemohl usnout, v půl sedmé ráno vstával křepce nabit energií.

Reklama

Sám festival nejspíš
může mít radost, že vzbuzuje diskusi. Vzniklo tu publikum, které od něj má určité
očekávání a hlásí se k němu: a dokonce chce, aby festival byl
nekompromisnější, ne populističtější. (Myslím, že Pražské jaro nebo Alternativa
dneska žádné debaty a polemiky nevzbuzují.) Je fakt, že ošíváním části svého
publika Stimul nepochybně sklízí plody letošní dramaturgie, nejpopovější za
svou krátkou historii. Osobně si taky myslím, že Amon Tobin a Mogwai nejsou
prioritní úkoly Stimulu (a pokud si jeho dramaturgové chtějí plnit tyhle sny,
možná by nebylo od věci činit tak mimo festival). Je až příliš mnoho jiné
hudby, kterou k nám dnes může dovézt jenom Stimul. Prodat ji širšímu
publiku je o něco komplikovanější než vyprodat Tobina. Ale nepodstupovat tuhle
práci znamená vzdát se jedinečného postavení na české scéně. A vzdávat se na
festivalovém „trhu" jedinečnosti je nerozumná věc.

Zároveň je naprosto
zásadní, aby Stimul se svou nelehkou širokopásmovou dramaturgií typu „co má
aktuálně smysl" nepřestal – vedle všeho těžkého a abstraktního – sledovat
písňové kapely, podstatné divné písničky
poznamenané improvizací, technologií, sound artem, vynálezectvím, komunitními
poetikami, hudební naivitou i virtuozitou… Nejde o konkrétní jména, živá
hudba je dneska živa tisíci jmen. Animal Collective do téhle probuzené zóny patří.

 

 

* * * // Mimochodem,
poznámka druhá, volně související.
Těším se na recenze a jiné pohledy na AC – ale už si zvykám, že se tu drtivým způsobem přestaly recenzovat koncerty.
Pořadatelé chtějí od médií anonci předem. Lidi z médií chtějí lístek a moc
je netanguje psát ještě něco po. Leckteré deníky o nějakých Animal radši
nemuknou ani předem. Uvědomil jsem si to, když jsem se po několika týdnech
vrátil do Česka a chtěl si přečíst konkrétní zprávy o tom, jaký byl Cohen, jaký
byl John Butcher s Philem Mintonem, jací byli A Silver Mt. Zion. Blbě jsem
hledal, nebo fakt žádné skutečné recenze nejsou?

Kronikářské
zaznamenávání událostí na hudební scéně se nekoná. V době, která je na ty události
tak hustá. Laxnost, lenost, mdlost – jasně, i moje.

 

 

P.S. // Metadouška. Provedl jsem letmý research  k neoriginalitě titulku. //  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama