Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

Hudba 2008: Výroční anketa I/6

Dvacet hudebních publicistů a organizátorů se ohlíží za uplynulým rokem // Šest anketních otázek, tady jsou odpovědi na první: Které UDÁLOSTI pro vás charakterizují letošní dění v hudbě? // 10:20 newyorského času - album poslouchá celý svět / nejlepší koncert co jsem kdy viděl / reuniony kapel, kde je třeba jeden z členů pod drnem / snaha radních Českého rozhlasu o vygumování Radia Wave / klesá prodej desek z důvodu stahování, což je dobře / hromadné plnění pořadatelských snů nastřádaných za léta fandění / blogspot, rapidshare, megaupload / a k tomu ještě bylo servírováno o pauze španělské víno // odpovídají Petr Vizina, Karel Veselý, Anežka & Jakub Hoškovi & další.


Děkuju všem za odpovědi: mám z téhle kroniky vždycky nelíčenou radost, jsou tu shromážděné postřehy a tipy, které jeden člověk nikdy nemůže sám obsáhnout. Kompletní text dvaceti anketních odpovědí má pětačtyřicet normostran. Můžete to tedy brát jako ročenku, na kterou si – v případě zájmu – uděláte čas, až ho budete mít. Šest anketních kategorií budu publikovat ode dneška s denním odstupem.

(1) HUDBA 2008: Co se
stalo? Které UDÁLOSTI pro vás charakterizují letošní dění v hudbě?

PETR VIZINA, Hospodářské noviny // U nás rozhodně tragikomické dění kolem
Rádia Wave a tedy strašlivé prozření, jak nevyzpytatelné je dění v ČRo na
Vinohradech/ další posun hudebního referování v českém tisku a na netu do
role privátního koníčku obsese či úchylky píšícího/ jako český novinový
referent si neodvažuju tipovat globální trendy, snad jen že s kolizí
západního a muslimského světa je (tedy ještě ne u nás, ale v našem
kulturním okruhu docela dlouho jo) tu znát vlna hledání duchovní identity,
Jesus etc…, což mi přijde skvělý. A pak taky stáří a nostalgie jako téma/
rokenrol nejdřív umřel a teď k tomu ještě stárne (různý reuniony kapel,
kde je třeba jeden z členů pod drnem). A zakončím pozitivně – možná i
proto považuju za nejlepší koncert nejen roku, ale co jsem kdy viděl,
čtyřiasedmdesátiletého Leonarda Cohena na Výstavišti (aneb mluvte se svým dědou
o sexu a o Bohu), následuje Bonnie Prince Billy v Lucerně, Git Some na
Strahově, Gutter Twins v Akropoli.

Reklama

PAVEL TUREK, Aktuálně.cz // Dvacáté narozeniny Sub Popu. A to ani ne
pro to, že by to byl nějaký nepřehlédnutelný milník, ale kvůli line-upu
narozeninového festivalu a katalogu, kterým label disponuje a jenž ve svém
celku skvěle reflektuje všechny letošní tendence. Ostatně i tím, že obstojí
jako korpus napříč časem a Sub Pop dokázal v posledních letech obratně
pochopit posluchačskou „shuffle" logiku. Od reunionů kultovních kapel
z osmdesátých let (Green River), přes funkční veterány, kteří se těší úctě
víc než jindy (Mudhoney, Gutter Twins), po symbiózu art-punkových experimentů
(No Age) s tanečním easy-listeningem (CSS, Foals), až k citu pro
naprosto nový silný objev (Fleet Foxes) i sitcomovou nadsázku (Flight of the
Conchords).

KAREL VESELÝ, nezávislý publicista (A2,
Hisvoice, Musicserver, karlmuzziklab.blogspot.com)
// Tři krátké příběhy z roku 2008

Příběh 1 // 9:30
newyorského času – RSS čtečka z diditleak.com oznámí, že očekávané album
skupiny XY prosáklo na pirátské internetové sítě // 9:32 bloggeři mají desku
staženou, neposlouchají ji ale celou, ale proklikávají se rychle písněmi, které
se předtím neobjevily na mp3 blozích, myspace.com nebo na youtube.com // 9:50
publikují na blogu text o tom, že deska nestojí za nic případně, že je výborná a
každý by si ji měl stáhnout. // 10:20 album poslouchá celý svět. Přibližně tři
dny, než se celý proces opakuje s jiným interpretem. Až
album skupiny XY o měsíc později vyjde ve fyzické podobě, koupí si ho jen pár
stovek idealistů a zoufalci, kteří nečtou blogy nebo neumí stahovat z
internetu.

Příběh 2 // Rapper
Ludacris se zapojuje do předvolební kampaně prezidentského kandidáta Baracka
Obamy s trackem Politics
(As Usual)
. Není vůbec první ani poslední ze slavných rapperů, ale jako
jediný z nich dokáže naplno říct, co si myslí: Obamovo vítězství je "nezvratným
osudem", Hillary popsal jako „nedůležitou děvku", prezidenta Bushe nazval
"mentálně retardovaným" a protikandidát McCain podle něj patří na jediné
křeslo a to sice na kolečkové. Ve světě nekonečné politické korektnosti a
vyprázdněných frází je jeho ostrá výpověď závanem svěžího větru. Tým kolem
Obamy se ale od písně distancuje ze strachu z toho, že by ji mohl soupeř použít
proti nim.

Příběh 3 // Po
koncertě Kayo Dot v pražském Chateau Rouge. Koncert skončí, ale posluchači
neodchází (počet platících diváků by se dal spočítat na prstech jedné ruky). "Ahoj,
tak ty jsi ten fanoušek z Polska, se kterým si píšeme po MySpace," zdraví se
Toby Driver s jedním z nich. "Jo, jel jsem za váma devět hodin, ale stálo
to za to." (historka z druhé ruky)




JOSEF RAUVOLF, Instinkt // Další atomisace, pro
mě velmi příjemný jev. Jinak bych asi těžko nějakou charakteristiku hledal,
byla by cucaná z prstu. Ovšem nepříjemnost je jasná, sekyrářsko-podnikatelská
kausa Rádia Wave, což netřeba dále komentovat. 

TOMÁŠ TUREK, Český rozhlas – Rádio Wave // Těší mě pokračující důraz na
koncertování, jakožto nejsmysluplnější důvod existence kapel. Hysterická
posedlost novými a mladými hudebníky na úkor obsahu naštěstí pomalu začíná
vyčichat, o čemž pojednává sympatický sloupek v magazínu Plan B „Why I
Hate Youth".

Kvalitních nováčků
je ale stále dostatek. Nejzajímavější pro mě letos byla scéna kolem krapet
pře-hypované losangelské špeluňky The Smell a pak Brooklynské kapely, které se
nesnaží urputně znít nově a právě proto jsou tolik svěží: Gang Gang Dance
(Warp), Dragons Of Zynth (Gigantic Music) atd.

Na domácí scéně je
bohužel docela mrtvo a nezajímavo. I v médiích, takže ačkoliv za hranicemi
vychází spousta skvělé hudby, skoro nikdo jí tu nehraje a až na distribuční
výjimky typu Day After ji sem nikdo nevozí. Proto mám radost z blogerů.

K silně
zaujatému postoji mě nutí ignorance, destruktivnost a nekompetence Rady Českého
rozhlasu, která sveřepě plní nějaké zadání a nikdo ještě nenašel cestu, jak to
dokázat. V té souvislosti mě deprimuje dlouhotrvající dušení a následné
vypnutí Radia Wave z FM bez adekvátního důvodu.

PROKOP HOLOUBEK, Fléda, festival New New! // Zůstanu doma. Prudké zahuštění koncertní
sezony podzim 2008. Protože to děláme (Level B)delší dobu, můžu konstatovat, že
to je tzv. masakr. Stejně tak i následný přetlak v mediích. To každodenní
defilé (často vysoké) kvality jenž vypadá jako hromadné plnění pořadatelských
snů nastřádaných za léta fandění. Pro posluchače maximalně pozitivní, pro
pořadatele mnohdy i likvidující. Uvidíme jak se na věci podepíše finanční
krize…

PETER BÁLIK, deník SME // Na Slovensku jednoznacne Zlaty slavik a
Pohoda. Dva poly slovenskej hudby, kde Slavik reprezentuje hudobny Mordor a
Pohoda jeho presny opak…

ANEŽKA HOŠKOVÁ, A. M. 180 Collective // Maximum Black Festival v Berline. //
Za chybu povazuju presun Radia Wave na web. // Pribejva hodne zajimavejch
koncertu, coz je dobre, ale je malo klubu, kde se dobre cejtim, takze na
strahovskou sedmicku nedam dopustit.Bylo by fajn, kdyby v Praze konecne
pribylo vic klubu tohodle typu.

JAKUB HOŠEK, A. M. 180 Collective // Fluff Fest lehká inovace, kapely jsou
nucený víc koncertovat a tim větší nabídka a počet koncertů (zřejmě i proto že
klesá prodej desek z důvodu stahování, což je dobře),pestřejší
merchandise,prudy okolo Radia Wave,nedostatek vzdělanejch hudebních publicistů
s vizí,absence kvalitního tistěnýho hudebního bo kulturního média,málo
vhodnejch míst na pořádaní koncertů,ignorance a omezenost hype myspace a
facebook kids,stupidní potřeba dělat kvalitní mainstream,málo vznikajících věcí
s přesahem a falešnej originál považovat za originál,přihlouplý řízení se
osvědčenou „kvalitou",hnusný obaly desek(v čr),nejen českej hiphop má čim dál
tim víc lokálnější charakter,nutnost dotahnout sem víc kapel spjatech
s klubem The Smell…

ŠTĚPÁN BOLF, A. M. 180 Collective // Další těsnější propojování hudby a
internetu, hlavně rozkvět sociálně-zájmových sítí jako je myspace. V kontextu
umění je jejich klíčovou vlastností kontakt mezi umělcem a tím, koho umění
zajímá, bez zbytečných prostředníků.
Bohužel do publikování hudby přes myspace nedávno jako blesk z čistého
nebe zasáhlo strašidlo copyrightu, takže se asi přeorientuju na facebook nebo někam
jinam – virtuální sféra a její obytvatelé naštěstí reagují na demenci hbitě a
pružně.

Opruzem roku jsou
zdejší hudební novináři, kteří se v malém českém rybníčku můžou jevit jako
,,vizionáři" proto, že píšou o kapelách, o kterých se píše a mluví venku,
ale když k nám pak ty kapely přijedou hrát, v 99 procentech to jaksi opomenou kdekoli
zmínit a na koncertech už je vůbec nevidíte. Vypadá to, že nemají zájem zamakat
na tom, aby se to tu alespoň přiblížilo dění ve světě, ale na svojí
nabiflovanost chtějí asi spíš balit holky anebo si prostě honí ego. Trapnost na
entou.

Trvalým opruzem jsou
pro mě lidé (booking agenti a agentury, všemožní manažeři motající se kolem
kapel a blbnoucí umělcům hlavu a další špekulanti), kteří na scéně, které má už
desítky let přívlastek nezávislá, vydělávají na drahé jídlo, hypotéky, fajnová
auta a zajištěný easy
život. Trvám na tom, že tihle lidi nezávislá scéna nepotřebuje, že ve
skutečnosti působí proti jejím principům a že nezávislost a zajištěný easy
život jsou protimluvy.

LUKÁŠ JIŘIČKA, A2, Hisvoice, Stimul // Mám dojem, že se česká elektronická a
improvizační scéna zajímavě probouzí. Spousty malých projektů zaplavují malé
prostory, ale jsou rozhodně příslibem do budoucna.

Mám pocit, že český
jazz střední a hlavně nejmladší generace je smutný, konzervativní a bojácný.
Trochu síly a mužnosti by neškodilo, stejně jako se inspirovat něčím jiným než
usazeným a laskavým jazzem cizí i domácí provenience.

Mám dojem, že se česká
veřejnost konečně probudila a dala najevo své ne pražským magistrátním ****,
sice jen na chvíli, ale o to důrazněji. Škoda, že to chápali hlavně lidé od
divadel a hudebníci a výtvarníci se zase až tak nezapojili.

Mám pocit, že život
v Praze a zvláště ten koncertní, byl za poslední rok nebývale hojný a
často si i několik akcí za večer konkurovalo. To je pozitivní zpráva. Stejně
tak pozitivní je, že organizátoři, promotéři, zájemci a posluchači, kurátoři,
divadelníci čím dál méně spoléhají na pomoc shora a učí se chodit po vodě.

Na větší shrnutí,
sledování velkých vln nebo nových stylů a proměn si raději unáhleně netroufám,
to poznám spíš až s odstupem.

MATĚJ KRATOCHVÍL, šéfredaktor Hisvoice // Prodeje hudebních nosičů si mohou klesat,
jak hluboko chtějí, hudba servírovaná jako zážitek je nezakonzervovatelná a
tudíž nekopírovatelná, nestahovatelná, jedinečná. Určitě to není nový trend,
ale zdá se mi, že v poslední době stoupá počet tvůrců, kteří živé
provedení nechápou jako reklamu na CD a tvoří hudbu, která má smysl, je-li
vnímána naživo. Můžou to být různé formy hudebního divadla (jeden
z letošních nejlepších zážitků v tomto směru představovala skladba
Olgy Neuwirth Hommage à Klaus Nomi na berlínském festivalu Maerzmusik) nebo
skladby, které se prostě na nosič nechtějí vměstnat (například Smyčcový kvartet
č. 5 Georga Friedricha Haase na pražském festivalu Contempuls, při němž
hudebníci stojí kolem publika a každý posluchač slyší skladbu jinak podle toho,
kde sedí).

KAREL KOUBA, Stimul, A2 kulturní týdeník // Už v loňské anketě mnohokrát zaznělo
to, že se na zdejší hudební scéně odehrává viditelná změna a je příjemné po
letošním roce konstatovat, že tato vlna ještě zmohutněla. Je kam chodit na
koncerty minoritní hudby, objevilo se mnoho malých organizátorů, kteří se
nebojí experimentovat a koncerty dosud nedosažitelných (a nemyslitelných) kapel
začaly být organizovány i většími promotéry, během koncertních turné se ČR
konečně stává celkem samozřejmou zastávkou (asi nejvíc mě mrzí, že jsem se
nezvládl dostat na Lightning Bolt). Objevují se nová jména, jejichž výhodou je,
že k nahrávání desek nepotřebují ani studio, ani vydavatelství, a vzkvétá
tak vydávání desek metodou DIY.

Ovšem ve velkém
světě médií a hudebního průmyslu to zdaleka tak růžově nevypadá. Rok 2008 by se
dal také popsat plíživým vkrádáním neonormalizační atmosféry a restriktivních
postihů na nejrůznějších frontách – ať už viditelně, nebo nenápadně, skrytě.
Začalo to na jaře návrhem na změnu pražských kulturních grantů, kterým chtěl
magistrát s radním Richterem v čele zvýhodnit výdělečné komerční
organizace, které s kulturou mají pramálo společného (viz petice Za Prahu kulturní) a skončilo to
nejdříve stažením z analogových vln radia Wave a jeho následnými
nesmyslnými postihy. Jak to vypadá, když banda fachidiotů, kteří se díky své
stranické neschopnosti buď drží ve svých funkcích od dob normalizace, nebo se
na tato místa dostali díky různým kamarádšoftům, víme moc dobře všichni. To, že
se vše zametlo pod stůl jako nafouklá
mediální bublina
, je opravdu donebevolající. Do příštího roku tedy přeju
všem veřejnoprávním molochům, aby v lepším případě buď konečně vyhnili,
nebo aby v horším případě jejich „odborníci" alespoň nahlédli do playlistů
a programů našich středoevropských sousedů.

Doufejme tedy, že
přerostlí svazáci a stárnoucí šedé kádry v příštím roce výrazněji neohrozí
stále plodnější podhoubí našeho nejen hudebního, ale i obecněji kulturního
života.

HYNEK DEDECIUS, Hisvoice // Dubstep. Nevím, proč přesně (možná
podvědomý nedostatek pohybu), ale velkou část pozornosti kradl právě on. Ano,
ten styl díky popularitě pomalu tvrdne a v mnoha případech se nedokáže
vymanit ze sítí stereotypu, ano, je tu spousta vezoucích se opičáků, co
nepřináší nic než nudné variace a zoufale jednoduché kusy pro masy, ano,
netančícím nic neříká a k tanci taky moc není… A přesto z řady těch
mladíků v basovém opojení srší invence a je návykové to dění sledovat.

Průšvihem roku je
určitě postup očividně nekompetentních mocných v kauze rádia Wave.
Nerozumíš něčemu? Tak to preventivně zadupej! Jedná se o generační
bezohlednost, podle které veřejný prostor prostě není určen mladým (rozuměj do
padesáti let). Veřejný prostor, který by měl být nezávislým protipólem komerční
sféry neúprosně tvarované bezohledným trhem, tímto krokem naprosto selhává a
vhání posluchače do šedi stanic, které nás (dobrá, výjimky se najdou) s úspěchem
přeměňují na sériové tupouny. Děkujeme.

BABUTA – BARBORA ŠEDIVÁ, festival Next, klub
A4 – nultý priestor Bratislava, Trištvrte revue
// – výstižné: že slovenský skladateľ Marek
Piaček zložil poctu českým Midi Lidi v podobe Symfonie všech Midi Lidí,
ktorú vo vypredanej bratislavskej Redute zahral v novembri počas
Bratislavských Hudobných Slávností Žilinský komorný orchester a niektorí
interpreti sa na pódiu počas hrania uškŕňali popod fúz, najviac si to užili
bubeníci a dirigent Peter Brainer musel vymeniť klarinetistku, lebo odmietla
hrať vibráto. Strejdó. // – průšvih: že niektorí zvukári vážne stišujú…

PETR VRBA, Rádio 1 (13 syrových), Hisvoice // Obecně to asi nebude charakteristika, ale
pro mě to jistou signifikantnost nese. Na letošním Music Unlimited (www.musicunlimited.at) mě naprosto
něčekaně oslovily „písničky". Nejdřív to byl v pátek fungl nový projekt
Christofa Kurzmanna (http://www.charhizma.com/)
El Infierno Musical (ChK, Martin Brandlmayr, Ken Vandermark, Clayton Thomas,
Eva Reiter) a pak v neděli SOL 6, což je počtem nepravidelný projekt
Veryana Westona (http://www.efi.group.shef.ac.uk/mweston.html), který spojuje
ostřílené borce Tonyho Bucka a kromě VW Luca Exe s mladými nadějnými
děvčaty (Hannah Marshal, Mandy Drummond, Ingrid Laubrock, které bylo snad 16,
ale na ságo válela tak, že i Peter Brötzmann se z backstage šel podívat!).
V prvním případě byl tím zpívajícím Kurzmann (občas v duetu s Evou)
a jeho barva hlasu byla ještě příjemnější než Sylvianova a časté užití textů
argentinské básnířky Alejandry Pizarnik (http://amediavoz.com/pizarnik.htm)
dodávalo spolu s hudbou tvořenou zbylými hudebníky obdobně impozantní
dojem jako kolabující plačka ve snovém Mullholand Drive. SOL 6 pro změnu
předvedli něco na pomezí free jazzu, free impro a gospelu. Možná jsem něco
zaspal, ale přijde mi, jako by docházelo k reinkarnaci kromobyčejně
zajímavých písniček. A neodpustím si ještě zmínit svoje nadšení ze spuštění
CONTEMPULSU (www.contempuls.cz), neboť
díra na koncertní a dramaturgické rovině současné vážné hudby
tady, minimálně v Praze, byla poslední léta ohromná! Když se člověk podívá
jen na program, musí uznat, že je to zlom. Navíc to šlo i bez Archy, za pár
kaček (200 Kč dva koncerty!) a k tomu ještě bylo servírováno o pauze
španělské víno.

Taky by se daly
zmínit pitomosti a pitomci okolo kauz typu Radio Wave (http://jj73.blog.cz/0811/causa-radio-wave)
a podpora kultury pražskýho magistrátu (http://www.tydenika2.cz/archiv/2008/21/radio-jerevan-milana-richtera),
ale to asi už bylo propraný dost. Kdybych měl vzpomenout hudební průšvih roku,
respektive nejhorší zážitek, byl by to jednoznačně koncert dámské formace
Kačkala (http://www.kackala.cz/) na stejným Music Unlimited (viz výše), což
není poprvé, kdy mi z jejich koncertu bylo blivno, tentokrát navíc lehce i
stydno, neboť po delší době to byl na Music Unlimited zástupce (i když jen na
půl) český tvorby. Už podruhý jsem nedokázal ocenit jejich urputnou snahu o
country humor a evidentně jsem nebyl sám. V sále (i přestože jsem tušil,
co mě čeká) jsem chvíli vydržel, ale po řekněme deseti minutách jsem
z toho měl stejně neuvěřitelně hroznej pocit jako před pár lety
v rámci Stimulu (kde to mělo alespoň dramaturgický opodstatnění –
předskakovaly před polskými MITCH & MITCH (http://www.mitch-and-mitch.com/),
takové hodně povedené show ve stylu country & eastern) a musel jsem
prchnout. V předsálí jsem potkal perkusionistu Lê Quan Ninha (http://www.lequanninh.net/) a vzápětí
saxofonistku Christine Sehnaoui (http://www.myspace.com/christinesehnaou),
nemohl jsem než je varovat před vstupem do sálu (nehrané zděšení bylo na mě
vidět), přesto ale vstoupili. Ninh se vrátil za tři minuty, Christine za deset…

MILOŠ VOJTĚCHOVSKÝ, Galerie Školská 28, FAMU // úplně
nesleduju všechno co se kde děje protože se toho děje hodně a já nejezdím na
žádné festivaly ani nekupuji skoro žádné nosiče. Zaujal mne projekt Alvina Currana,
gridjam

MARTIN MAZANEC, dramaturg/kurátor
multimediálních a hudebních přehlídek pro Letní filmovou školu či PAF
// BEZ KOMENTÁŘE

PETR FERENC, A2, Hisvoice, Stimul // V Čechách především nárůst koncertů,
na které chodit. Už to vůbec nestíhám – něco podobného jsem kamsi psal i vloni,
ale vzestupný trend stále pokračuje.

ALEŠ STUCHLÝ, Týden, A2, Stimul // 1/ Pozoruhodných koncertů bylo letos
v Česku nejvíc v historii. Především se ale změnily poměry na
nezávislé scéně, na níž se etablovalo neobvyklé množství odvážných
promotérských skupin i jednotlivců, kteří postupně dovezli to nejčerstvější ze
světové alternativy. Doba, kdy festivaly vznikaly z důvodu, že do Česka
neproudí aktuální progresivní trendy, je nenávratně pryč; kvalitních koncertů
nezávislé muziky už je – nejen v hlavním městě – tolik, že fanoušci nevědí, kam
dřív skočit. Je to tak dobře: šíře výběru nás posouvá do civilizace a zdravá
konkurence adekvátně zvyšuje nároky na dramaturgii.

2/ Co dělat, když je
muzika zadarmo a je jí až příliš? Symptom dnešní doby
– v rychlosti nasát, ve chvatu si udělat názor a tryskem zamířit
k dalším nahrávkám, které se nám přes noc stáhly do našeho
velkokapacitního přenosného počítače. Monstrózní nabídka (nejen alb, ale i
serverů a blogů, které je pružně reflektují) nejdřív budí zvědavost, pak
nenasytnost a nakonec únavu z nemožnosti všechnu tu hudbu strukturovaně
pojmout. A pak zase zvědavost. Jednou z událostí je pro mě samozřejmě všeobecná
snaha vzdorovat zahlcenosti a zároveň si udržet přehled.

3/ Vrací se obliba
vinylových desek, sběratelství pomalu válcuje standardní nabídku. I já si zas
po letech koupil gramofon. Některá cédéčka se v Americe prodávají pouze
v sítích obchodních řetězců, na opačné straně spektra se alba se vydávají
na USB klíčenkách. Hudba v roce osm, to je ale hlavně definitivní
dominance internetu a webových uživatelských prostor.

4/ Co se žánrů týče,
těžko generalizovat, takže jen obecně: úspěšný návrat trip-hopových bijců (Portishead,
Tricky, v rolích koncertní kapely a festivalových kurátorů i Massive
Attack). V hip hopu sváděli pomyslný souboj old-schooloví matadoři (GZA a
RZA, bratranci z Wu-Tang klobouku), vyznavači moderní abstrakce
(nezařaditelné trio Why?, producent Flying Lotus) a mainstreamové celebrity
(Lil´ Wayne, Kanye West), dubstepová scéna se díky množství epigonů a malé
odvaze k novátorství utápí v nudně a prostřednosti (důrazná výjimka
potvrzující pravidlo: The Bug – London Zoo). Mezi „kytarovkami" právem bodovaly
osobité formace se slabostí pro rurální melancholii a podvratný lyrismus (Fleet
Foxes, Shearwater, Okkevil river, Islands) i schopností přiblížit úzkost ze
světa pomocí naléhavých, experimentálně-popových písní (TV on the Radio,
Deerhunter). Chytrá pop-music se pak dočkala minimálně dvou milníků: desky The
Odd Couple neosoulové dvojice podivínů Gnarls Barkley a eklektického debutu
zpěvačky Santogold. Nepřehlédnutelným tématem 08 byla inteligentní revitalizace
diska, patrná v Americe (Hercules and Love Affair), Austrálii (Cut Copy) a
v různých mutacích zejména ve Skandinávii (Eleanoora Rosenholm, Lindstrøm,
Robyn, Luomo).

Podkategorie FATAL
IMPACT // Připomínání všeobecně známých kauz je nošením dříví do lesa, přesto:
systematická snaha radních Českého Rozhlasu o vygumování Radia Wave nejdřív
z analogové a teď už i digitální mapy republiky by měla být pro svou
absurditu i nadále podrobována stejně systematické kritice.

Moc mě bavilo Ucho
Svobody, tragikomický blog šéfa kulturního zpravodajství ČT, který letos
všem lidem dobré vůle sdělil mnoho zásadních věcí, nad nimiž jsem nezřídka
dlouze meditoval. K mým favoritům z oblasti hudební problematiky patří
Otakarova myšlenka, že dobrý kafe a muzika prostě patří k sobě.

Jen dodávám: Obě
jmenované záležitosti z veřejnoprávních kruhů k sobě mají blíž, než se
zdá. Mladí posluchači Wavu prý nejsou budoucností tohoto národa a podle pana
Otakara prý už „nejlepší doba kultury vesměs minula". Brrrr.

PAVEL KLUSÁK, Respekt // Blogspot, rapidshare, megaupload. Ty pro
mě charakterizují největší změnu. Kam se pohne dnešní mezistav? Dan Warburton
ho nazval posluchačskou bulimií. // 2008: to byl ten rok se spoustou výborných
koncertů zahraničních muzikantů, které se nedaly stihnout. A byl to rok, kdy
vedle stovek jednotlivých koncertů ještě pořád nikdo neudělal pro last.fm
generaci publika dvou- či třídenní festival: Sperm a New New jsou jediné
výjimky, obě mimo letní sezónu. Kam se pohne dnešní mezistav? // Kauza Rada
Českého rozhlasu (a Milan Richter, nezapomínat!) jen připomněla, že spravování
polis se ve zdejší politice většinou jen předstírá. Má-li se to někam pohnout,
pak je nutno jasně (a pokud možno bez pubertální exhibice) se bouřit. A
předkládat lepší varianty pro budoucnost. // Letos jsem přestal očekávat, že v češtině
může vzniknout perspektivní hudební periodikum pro laiky. Nejde jen o počtení:
koncertní organizátoři a vydavatelé, zvláště ti nastupující, se tak ocitají bez
podporující pevné půdy. Nová hudební kultura je odkázaná na roztroušené texty
v Novém prostoru, blozích, občas v novinách, což ji dvakrát neupevní.

Příští otázka (publikujeme zítra): Váš osobní
OBJEV roku?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama