Koho zajímá kauza Rádio Wave, která je ve skutečnosti Kauzou Rada ČRo, pro toho bude patrně zajímavý první - a hned veřejný - dialog mezi aktéry. Veřejná diskuse o Radiu Wave a jeho budoucnosti proběhne v úterý 11/11 od 17:00 do 18:30 hod. v pražské Arše. Svolal ji Digizone.cz, uvádí Jan Potůček. Sezval členy Rady (předseda Jiří Florian, Antonín Zelenka, Dana Jaklová), programového ředitele veřejnoprávního rozhlasu Medka (toho, co ví, že posluchači Wave „nejsou budoucností tohoto národa, nebo jen ojediněle"), lidi z Waveu, parlamentní mediální komise. Na můj vkus to organizátor tlačí trochu silou (pokud host nedorazí, bude na pódiu žalovat prázdná židle s jmenovkou), ale zaplaťpámbu za možnost slyšet od Rady, proč si myslela, že jí to projde.

 
Kéž by to celé skončilo nejen rezignací několika lidí, ale vůbec novým přístupem k výběru mediálních radních! Na plesu Respektu zpívala Lucia Piussi se Živými květy písničku s refrénem: A zas je to všetkým jedno / Zas je to všetkým úplne jedno / Zas sa všetci zhodneme / Že to, v čom tu žijeme / Je nekonečné dno a nekonečné bahno... Kdyby tak tenhle protestsong proti přílišné snášenlivosti přestal být nejen o Slovensku, ale i o nás. // Pozvánka na Digizone.cz //

Prvního listopadu umřela, dávno pryč z pódií, Yma Sumac. V padesátých a šedesátých letech prožívala neuvěřitelný úspěch, vystupovala jako jakási reinkarnace incké či peruánské princezny a byla pro publikum dravou ozvěnou exotického světa - jeho přírody, tajuplnosti a rituálů. Ozvěnu uměla udělat Yma Sumac lecčemu: vedle zpěvu zapojovala do svého stylu ornitologické efekty i tygří vrčení, vládla rozsahem čtyř a půl oktávy. Její muž a kapelník tvrdil, že těch oktáv je pět a že za poslední dva tisíce let tu druhý takový hlas nebyl. Sumac, kterou mimochodem pozval do Moskvy její velký fanoušek Chruščov, chvíli cvrlikala ve dvoučárkované oktávě, obratem hučela a vrčela někde dole.

Pod taktovkou manžela se občas podobala kočovné atrakci, ale kdosi napsal, že když po ní přišel na scénu Elvis, působil krotce. Latinskoamerický folklór, hollywoodská aranžmá a bizarnost se u ní prostupovaly nadoraz. Svou stylizací kněžky bohyně Přírody působí jako Dead Can Dance, kdyby je Karel Zeman obsadil do Cesty do pravěku.

Hudební publicisti ji mají myslím často rádi - možná to byl kýč, ale mnohem podstatnější je, že ztělesňovala naivní představy a touhy západního světa po exotice. Úkaz poválečných let mohutného rozvoje turismu. Už po kolonialismu, zato pořád se sny o ostrovních rájích, krajině tajemné, nespecifikovaně duchovní a čarodějné, ovšemže i sexy. Davy se za ní táhly, protože jim potvrzovala alibi: domněnku, že mystika musí přicházet odkudsi zdálky, že svět, v němž žijeme my, už rozpoutané skryté síly nezná.

V roce 1971 se vrátila na scénu s rockovým albem, to bych rád slyšel, tehdy propadlo. Ještě v roce 1990 vystoupila v New Yorku: Madonna se prý z její prezentace lecčemu přiučila. Když Yma Sumac umřela, patrně jí bylo 86 let: u legendy zůstává leccos nejisté.

YouTube: Yma Sumac / z filmu Secret of the Incas (1954) / francouzský dokument