30 // VETIVER: To Find Me Gone (Fat Cat)

Je myslím dost těžké napsat, proč je tahle akustická generace všechno jiné než retro, proč se mi zdá její „new weird" folk jako pádné hudební vystižení dneška. Z A2 : // Vůbec nevyslovujme slovo folk: Vetiver nehrají něco, co už známe. Druhé album ukazuje, že sanfranciský kvintet nepatří ke smetánce vlny „new weird america" (tedy současných křehkých i surreálných folkařů) jen pro účast proslaveného písničkáře Devendry Banharta. Jeho kumpán Andy Cabic vede tohle strunné společenství jako skupinku hledačů. Pořád zpívají o nějakém návratu domů, přičemž zjišťování, co je to „doma", je asi hlavním tématem.

Vzít cello do téhle hudby znamená vyšoupnout na cesty městskou salónní duši: jak zazní s novými známými a po útrapách cest? Dvě kytary a housle spolu s ním občas rezonují jako indický sitár, jindy se zacyklí do psychedelického minimalu. Na opojnost zvuku se tu myslí hodně: to je největší posun nové generace od předchozích. Mezi nástroji není málo hostů (elektrický klavír, africké bubny), ale při vší jednolitosti by nás nenapadly postuláty o mixu stylů. Pod vším pohybem na hraně písničky a širších forem je klid podobný stálé prodlevě v indické hudbě. Je to ovšem ten typ klidu, v němž hostují ex-členové rockových hlukových impresionistů My Bloody Valentine.

Napojit se na „starý styl", protože cítíme, že zdaleka není vyčerpaný, tomu pak jiní lidé říkají konzervativnost. A na světě je o nedorozumění víc, a tím pádem i o jeden námět pro písničkáře, ty neustále proměnlivé, nutné, konzervativní bytosti. //

Album je moc dobré, zároveň připomíná, jak je to s loňskou bilancí „nové" písničkářské scény: Sufjan Stevens vydal jen dvě bokovky (dodatek Avalanche k předchozímu albu a vánoční krabici), Animal Collective jednu, nějak se stalo, že svět absolutně uslyšel na J. N. (nene, kolem třicátého místa ji nehledejte, trpělivost!). Ale letos se mám zřetelně nač těšit, podle toho, že už přes rok mlčí Antony & The Johnsons, CocoRosie, Devendra Banhart a koneckonců i ti Animal Collective a Stevens. // Vetiver

29 // EKKEHARD EHLERS: A Life Without Fear (Staubgold / Starcastic)

Nejsem z alba tak naměkko jako The Wire, kde jim v hlasování vyšlo jako osmé nejzásadnější album roku. Ale kombinace blues s laptopovou digitální drtičkou zvuku tu zní místy neodolatelně - a nepovědomě, což je pro nás neofily jak čerstvá dávka drogy. Z recenze pro HIS Voice: // Ehlers patří k současným konceptualistům se samplerem, je ovšem dost jiný než Matthew Herbert nebo Matmos. Čerpá z jakoby seriózní nové hudby, zároveň se opírá o improvizátorské individuality, spoluhráče Josepha Suchyho (kytara) a Franze Hautzingera (trubka).

Lebky, hroby, přechod přes řeku: s málem barokní vervou se tu vztyčují obrazy, připomínající, že click jsi a v cut se obrátíš. Když v úvodu zakvílí Suchyho - pro mě jako vždy živoucí, žhavá, osobní - kytara, je jasné, že autor tady nebude zacházet s neutrálním materiálem zvukových sinusoid. Kráčí tu dřevní bluesový bas, k němu Suchy rve struny a introspektivně chrchlá jakýsi Howard Katz Fireheart, pocitem jsme ve třicátých letech. Ehlers to všechno krájí, pravidelnost dvanáctky se ztrácí v koláži a vrstvení, jako bychom se houpali na struktuře-bluetónu. Když dojde na čirou abstrakci (Hautzinger, jak bychom u něj čekali, dýchá skrze trubku), nevíme tak úplně proč - respektive chytáme se zmínky, že hudba vznikla jako doprovod k choreografii. Bluesovější část alba je ale dost jedinečná: s volnými šumy a trubkovým sólem se docela dobře prolíná v A Second Fire.

(...) Pokud by měl rozšmelcovaný zvuk evokovat, jaké to je při přechodu do jiné dimenze, pak Ehlers očividně od smrti nečeká polibek na přivítanou, spíš pouť bahnitou pustinou. Ale takové rozklíčování neodpovídá jeho záměru: blues je pro něj také politikum, vyzpívání konfliktu mezi lidmi a lidmi. Ehlers mluví o kolektivním traumatu Západu a rasismu vůči černým, od aktuální ne-pomoci po hurikánu Katrina po exploataci blues zábavním průmyslem.

28 // BRIGHTBLACK MORNING LIGHT: Brightblack Morning Light (Matador)

Jako kdyby někdo uplatňoval studený dlaždicový systém z minimalistické architektury, ale prováděl ho s polštáři a duchnami. Jako by všichni ti oprašovači elektrického piána a varhan fender rhodes konečně kápli na něco skutečně zevnitř, co si s tím pěkným, ale proklatě žánrovým zvukem počít. Bez jako: Kalifornský pár hraje jakési groovy, pomalé, houpavé, ztišené, beze spěchu a s mnoha zvukovými poznámkami okolo. Celé to má ambientní hloubku zvuku, která je vlastně silnější vjem než jednoduchá struktura té hudby. Ti dva, co za albem stojí, pořádají různé lokální a přátelské festivaly, a sama hudba, vývojově připomínající slepé rameno jakýchsi nesoučasných stylů, je taky produktem lokální izolace, řekl bych. Zvukové vlny tu v zacyklení přicházejí zas a znovu, což svádí k opakovanému poslechu a mentálnímu zacyklení posluchače, ale veskrze příjemnému. Rob Young, ex-šéfeditor The Wire a dávný tahač českých kapel na britskou scénu, poslouchal tuhle desku vloni ze všech nejčastěji. Kdyby některý laskavý čtenář tohle album měl a chtěl ho za něco vyměnit, budu ochotně přijímat návrhy. // Brightblack Morning Light // mp3

27 // SUFJAN STEVENS: The Avalanche (Rough Trade / Panther)

V textu pro MfD jsem snad zmínil všechno, co ma na SS fascinuje: Myslí to vážně, pro jeho metafory je východiskem to, u čeho jiní končí, harmonické aranže jsou u něj nikoli žánrovým rozhodnutím, ale koncem cesty, která nejistě a vždycky odznovu hledá ideální tvar.

// Písnička může trvat tři minuty, ale jak dlouho trvá napsat ji? Kolik let zkušenosti se musí navrstvit? Na to myslím při poslechu Sufjana Stevense, který tematické rámce svých alb kupodivu nemyslí jako vtip. Plán vydat padesát desek o všech amerických státech nejspíš nesplní, ale úctyhodný loňský Illinois mu vynesl palmy vítězství ve výročních anketách a duet s Davidem Byrnem.

„Zamiloval jsem se do místa," zpívá v písni Chicago - jedné z těch, kde se od „mapované" země odráží k mapování vztahů, psychologických postřehů, ale i pochybování ve víře. Stevens má promyšlené metaforické texty, jeho prvním nástrojem je banjo, nezajímá se o elektroniku, spíš se zdokonaluje v aranžmá pro komorní orchestr a vokálních vícehlasech. Snad ambiciózní řemeslník, který nepotřebuje znít „lo-fi" ani v době, kdy je domácí improvizované studio módou?

Nové The Avalanche (Lavina) je albem paběrků a nezařazených písní pro Illinois, ale Sufjan se dopustil malého podfuku: dotvořil písně dost pečlivě. Svolává počítače na místo mrtvého Boha a vyhlašuje, že pro Ameriku už neplatí písňové heslo Woodyho Guthrieho „this land is your land": všechny faktoidy jsou však jen součástí osobnějších obrazů. Typickým zástupcem lidstva v melancholických textech je Adlai Stevenson - dvojnásobný kandidát na prezidenta USA, jehož plány pohořely a nad jehož slávou se zavřela voda. // S. S.

26 // SHOGUN KUNITOKI: Tasankokaiku (Fonal Records)

Kdybych měl psát o tom, co jsem vloni poslouchal (nikoli o tom, co vloni vyšlo), pak by bylo třeba dlouze a užasle psát o finském „přátelském undergroundu" kolem Fonal Records. Propojené kapely Paavoharju, Es, Islaja atd. většinou mají duchovní dimenzi, zacházejí s lacinými prostředky, jsou často znějícími kronikami kamarádských part, kde se neztrácí ničí zápas o vlastní upřímný, hudebně dobrý hlas. Shogun Kunitoki jsou na scéně výjimkou - mezi průsvitným chaosem a organickými křivkami robotická pravidelnost. A vyšli vlonim, takže z nich lze udělat příčku žebříčku. Z týdeníku A2: //

Dárek Stevu Reichovi k sedmdesátinám? Analogové klávesy jako by tu snily jednoduché matematické rovnice, měkce uložené do zvuku starých varhan. Hrát dnes minimalismus není možné, nemáme-li pro to dobrý důvod: jaký je ten zdejší? Shogunové dřív nechávali znít hudbu z počítačů Commodore, pojmenovali se podle PC hry. Jejich pulsující hudba návratných motivů zní, jako by odhalovali podvědomí přístrojů, které už jsou mnohdy na odpočinku. Neobávají se nasadit melodický motiv aaaa - dddd - gggg - cccc (to nejsou akordy, ale tóny), a ještě svou poetikou vytvářejí prostředí, v němž tato idea působí tak akorát přiměřeně.

Skupina patří ke generaci, kterou zajímá detailní, pozorný poslech: to ji odlišuje od generačních předchůdců, to dodává jejich ambientnímu naivismu punc jedinečnosti. Když už váháme, zda tu někdo jen nezapnul mašinky a neodešel, třískne do bigbítové soupravy živý bubeník. V gradaci skladby jako by se samy stroje taky chtěly přidat k emotivní vlně, čímž dochází k přesycení zvuku...

Recenzi na Shogun Kunitoki nutno psát ostražitě: Finsko je plné bohemistek a některé jsou skupině blízké. O to líp: aspoň jsou nadějné vyhlídky na pražský koncert. Mladou finskou scénu lze docela vřele doporučit, vydavatelství Fonal (www.fonal.com) je ideální startovní bod. //

25 // URI CAINE: Uri Caine Ensemble plays Mozart (Winter & Winter / 2HP)

Byla to hlavně devadesátá léta, kdy v newyorském downtownu bujely pronikavé syntézy: Trumpetista Dave Douglas hrál na jednom albu vedle sebe Stravinského, Kurta Weilla a Weberna, Zornova Masada zasnubovala židovskou tradici s free jazzem, klarinetista Don Byron nechával operně zpívat cajdák Roye Orbisona a v jazzovém duu hrál Nessun Dorma. Uri Caine (klavír, koncepty, kapelník) celou scénu sevřel jako v rámu a zároveň si nastavil sebevražedně vysokou laťku: všežravé polystylové adaptace Mahlerovy a Bachovy hudby mu vyšly tak šťastně, že už bychom nad dalšími alba mohli snadno pořád jen brblat. Ale v živém záznamu mozartovského programu se dějí nepředvídatelné, přitom docela logické zvraty. Malou noční hudbu dokáže Caine hrát poslušně a „postaru" sedm sekund: pak už mu do rukou vlítne duch Fatse Domina, Hancocka, sebe sama. Výrazné je Turecké rondo, kde DJ Olive pouští z vinylu originální muezínské zpěvy a Chris Speed hraje na klarinet v modech, které znám snad jen od arménského šalmajového šamana Dživana Gasparyana.

Jen dva a půl tracku je tu opravdu dekonstruovaných nebo temných: Caine spíš jakoby krouží kolem mozartovské dvorské úhlednosti, z jejíchž řasnatých záhybů ovšem vytahuje na světlo - teď sám nevím, co by asi tak mohl vytahovat na světlo? Její temné spády, ryby, drůbež, zvěřinu! (Gonzo žurnalistika.) // Interview 2006 // Uri Caine

24 // AVVA: gdansk queen (Erstwhile Records)

& KLAUS FILIP / TOSHIMARU NAKAMURA: Aluk (Improvised Music From Japan)

Na rovinu, tohle je TA HUDBA, kterou zcela soukromě pokládám za nejpodstatnější proud v dnešním umění zvuku. Za proud, který má možná silnou budoucnost. Rozeznívání předmětů a přístrojů kolem nás, laskavá druhá šance pro svět, aby ukázal, k čemu tu je. Třeba k tomu, abychom ho nějak rozezněli nebo amplifikovali? Zároveň skupinový rituál, hledání společné činnosti, při které něco vzniká, předem nevíme co. V čemsi naprosté ground zero, v čemsi návaznost na poslední estetické postoje (Cage). AVVA je duo: rakouská Billy Roisz, která Nakamurův zvukový signál převádí v obrazy jakési očarované televize, stroje posedlého kreativním duchem. Tedy šumivá a vrčivá improvizace, překládaná okamžitě do viditelné podoby.

Klaus Filip je taky Rakušan. Hudba produkovaná jeho softwarem lloopp se skoro nehýbe, což nic neznamená: tu a tam sebou přece jen škubne a je na nás, abychom nic nepřehlédli a nepřeslechli. Trochu jako by někdo začínal kreslit jednu a tutéž rovinu pořád znova. Patrně jediný ze spoluhráčů Toshimaru Nakamury, který dokáže zahrát méně než on. „Ona tyhle kluky zajímá víc filozofie než hudba," řekl mi jednou kdosi blízký, a pokládám to za výstižný, užitečný, v jádru úplně popletený výrok. // Billy Roisz // lloopp // Klingt Jukebox //

23 // KEITH ROWE / TOSHIMARU NAKAMURA: Between (Erstwhile Records)

A na tomhle dvojkompaktu je Nakamura ještě intenzivnější. Psáno pro A2: // V noci nemůžete spát a posloucháte město. Zvuky-body i zvuky-šmouhy, nad vším trvá slitý hukot vzdáleného dunění a bzukot elektrické sítě. Výsledek není hlasitý, přitom bezpečně vytěsňuje ticho a trvá bez ustání. Nedochází k dramatickým změnám, ale když na tu hru přistoupíme, za chvíli už ji posloucháme jako skladbu. - A teď si představte tenhle zvuk v tvůrčí hyperbole, jako výsledek hudby.

Brit Keith Rowe a Japonec Toshimaru Nakamura patří k silným osobnostem nové improvizátorské scény, přitom na jejich hudbě není hlavní použitá elektronika ani to, že vzniká spontánně, jen v živém hraní. Pět ploch dvojalba Between říká, že dokáží hrát překvapivě proměnlivě. Závěr patří minimalistickému ladění (Lausanne s praskotem a šumy, Amann jako nepřetržitý opalizující klastr tónů), zatímco jeho start je ostrý, akční, hlasitý - zenové popření všech klišé o hudebním zenu.

Tahle nová, výrazná poloha připomíná dlouhou lineární jízdu po vodním dně z filmového Stalkera: na společném pozadí se odhaluje pořád něco nového. Podobně jako u duchovního solitéra Arva Pärta, i tady jde (zcela jinak) o jakýsi úkrok zpět z babylonu dneška, k střídmějšímu konceptu umění zvuku. Dění, které Rowe a Nakamura nastolují, nechce vést ke skladbě, dramatu, konstruktu: spíš kaligraficky zrcadlí běh světa. Můžeme myslet na esej Susan Sonntagové zaměřený proti interpretaci nebo na výrok zahradníka z Godardova filmu Nová vlna: „Mlč. Nech svět na chvíli beze jména." // Toshimaru Nakamura

22 // CHRIS WATSON, BJ NILSEN: Storm (Touch / Starcastic)

Když přijde řeč na nahrávky skutečného světa, často myslím na Felliniho Sladký život: je tu postava muže, který na večírku pouští společnosti zvuk moře. Nedlouho poté vezme život sobě i svým dětem. Co to vypovídá o terénních nahrávkách? Z textu pro HIS Voice: // Jsou nahrávky závažných skladeb, jsou nahrávky závažných setkání hudebních osobností. Je dobře, že někdo se stará také o záznamy závažných bouří. „Benny mi v roce 2000 oznámil," píše Watson, „že nahrál několik velkých baltických bouří. Navrhl, abychom spolupracovali na projektu, který odráží náš společný zájem o rytmy a hudbu, které vznikají při střetu živlů nad pevninou a na moři."

Jestliže na společných albech Wind a Land zněly jakoby jednotlivé zvukové barvy a rejstříky, pak tohle je už rozpohybovaný akčňák s dějem. Watson: „Během dalších let jsme shromažďovali nahrávky z pobřeží a ostrovů. Točili jsme v aktivním větrném období kolem podzimní rovnodennosti a zimního slunovratu." Některé terénní nahrávky posloucháme jako svědectví, „co se to tam dělo". Toto je jiný případ: doklad o síle skutečného světa jako zdroje zvuku. Už křičící hejna ptáků na počátku mají krásu, jakou vidíme v něčem „neřízeném", a přece impozantně strukturovaném. Ale to jsou jen předskokani, hudba přichází teprve, když živáčci vyklidí scénu: pomalý nárůst vln v neskutečně širokém frekvenčním rozpětí, záchvěvy hlubokých rázů, jakoby rychle tlukoucí srdce Země. Jistota, že nic se neopakuje a všechno navazuje.

Když Ryoji Ikeda produkuje nejvyšší a nejnižší možné zvuky, máme pocit uměle vyráběného, více či méně nepříjemného prostředí. Tady se díky mistrnému záznamu také atakují hranice slyšení, cítíme to však spíš jako návrat někam, kam je vzácné a obtížné zavítat. // Chris Watson

21 // HUNTSVILLE: For The Middle Class (Rune Grammofon / Ambient.cz)

Elektroakustická improvizace, jinými slovy: odvážní přátelé společně hrají po svém na různé nástroje a přístroje. V jednu chvíli budují vztah ke světu (tím, jak nově ho rozeznívají) i k sobě navzájem (tím, že hrají najednou a dávají si prostor). Silné v tom, co se děje i jak se to děje, jinými slovy jak chytré, tak hezké.

Z HIS Voice, poněkud remixováno: // Jména pachatelů známe: kytarista Ivar Grydeland a perkusionista Ingar Zach jsou čelní norští představitelé nové improvizace. Kontrabasista Tony Kluften s nimi tvoří jádro stěhovavého improvizačního sdružení No Spaghetti Edition (hráli v Praze na Alternativě 2002).

V Huntsville všichni tři uchopili svou zkušenost z nové improvizace a provedli úkrok „zpátky" k hudbě se zřetelnější harmonií a rytmem, což je moc zajímavé. Na počátku všechno nakopnou bubínky tabla: Zach používá jakési indické mechanické strojky na rytmus a na prodlévající tón. „Lokomotivní" klapot rytmu místy podporuje kontrabas, do toho syčí z neidentifikovatelého nástroje pára a houká píšťala. Všechno je v pohybu, ale také jaksi mrzne a rozkládá se do prodlévání. Groove se stává ubíhající osou (železniční kolejí), kolem které se postupně dějí události! Někdy je to, jak bychom čekali, nekonkrétní zvuk ze světa elektroakustické improvizace, jenomže pak spustí akustická kytara ve zcela tradičním modu: arpeggia akordů. Patnáctiminutová první skladba končí melodickým kontrabasovým sólem!

Vespod se pořád nabalují a přelévají vrčivé vrstvy dlouhých prodlev, ale všechno je zpečetěno vědomím o melodické hudbě. (...) Když Ivar Grydeland začne pikovat na banjo, uvědomíme si, že tu vlastně systematicky zní reflexe tradičního, lidového hraní. Skupina se na webu opravdu hlásí k zájmu o country a indické rágy, ale taky o Mortona Feldmana.

Trochu jako experimentující vědci, kteří si naočkovali nové šílené sérum, přežili to, a teď s tím žijí v nám známém světě. // Huntsville

Celá HUDEBNÍ BILANCE 2006