Diana si občas říká, že by si měla jít poslechnout nějakou tu „jinou" hudbu. Ale nejde, protože se obává, že to bude moc drsné. Tak Diano, HUNTSVILLE jsou přesně tou nedrsnou jinou hudbou, s rytmem, melodiemi. Šance. Slast z postupného pronikání do sémantiky nového kódu, hmm, to bychom si dali říct, co? Tak v pátek 9. 11. v Roxy / NoD od sedmi večer.
Psáno pro HIS Voice // For The Middle Class, CD, 2006 // Jména pachatelů známe: kytarista Ivar Grydeland a perkusionista Ingar Zach jsou čelní norští představitelé nové improvizace, zároveň vedou label Sofa. Třetí člen Huntsville, kontrabasista Tony Kluften, s nimi tvoří jádro stěhovavého improvizačního sdružení No Spaghetti Edition, kde za poslední léta hostovali třeba Maja Ratkje nebo Phil Minton. Mintonovská sestava koncertovala v Praze na Alternativě 2002 - s čímsi velmi jiným než je styl Huntsville.
Iniciativní Grydeland se dostal v poslední době k velmi abstraktní hudbě (viz jeho albové duo s Yumiko Tanaka, která podrývá japonské tradice volnou hrou na šamisen). Ale v Huntsville všichni tři uchopili svou zkušenost z nové improvizace a provedli úkrok „zpátky" k hudbě se zřetelnější harmonií a rytmem, což je moc zajímavé. Na počátku všechno nakopnou bubínky tabla: Zach používá jakési indické mechanické strojky na rytmus a na prodlévající tón. „Lokomotivní" klapot rytmu místy podporuje kontrabas, do toho syčí z neidentifikovatelého nástroje pára a houká píšťala.
Všechno je v pohybu, ale také jaksi mrzne a rozkládá se do prodlévání. Groove se stává ubíhající osou (železniční kolejí), kolem které se postupně dějí události. Někdy je to, jak bychom čekali, nekonkrétní zvuk ze světa elektroakustické improvizace, jenomže pak spustí akustická kytara ve zcela tradičním modu: arpeggia akordů. Patnáctiminutová první skladba končí melodickým kontrabasovým sólem! Vespod se pořád nabalují a přelévají vrčivé vrstvy dlouhých prodlev, ale všechno je zpečetěno vědomím o melodické hudbě.
První track s bubínky tabla má dobrý efekt: ucho dál předpokládá či tuší rytmický tep, i tam, kde je ve skutečnosti přítomen leda v pulsaci dlouhých zvuků. V mlhavějším či konkrétnějším náznaku tu proznívají momenty jako slide kytara v bluesovém ladění, vazbící rockové sólo, mihne se popěvek. Když Ivar Grydeland začne pikovat na banjo, uvědomíme si, že tu vlastně systematicky zní reflexe tradičního, lidového hraní. Skupina se na webu opravdu hlásí k zájmu o country a indické rágy, ale taky o Mortona Feldmana.
Příchod moudrého dítěte, Vážný jako papež, Přidej kód humanity, Meloun: čtvrtá skladba je řídké křehké hraní, první tři jsou v tom hlavním „huntsvillovském" stylu. Přestože je poznamenáno pořád nějakou prodlevou, je čerstvé, živé (ze strany Zacha místy odedřené frenetickým hraním), intenzivní a nabité událostmi. Huntsville pro sebe našli šťastný koncept, který jim dává dost prostoru. O téhle hudbě se dá říct nejen to, že je podnětná a v čemsi souznící s dobou, ale taky že je fakt pěkná.
pavel.klusak
pavel.klusak (at) centrum.cz