Stimul je v tuhle chvíli patrně nejzásadnější festival pořádné současné hudby ze světa v Česku. (V Praze rozhodně.) To neznamená, že je ideální: mohl by být bohatší, programově trochu pročištěnější, mohl by vydávat sborník... Ale hlavní je, že jeho dramaturgie je jaksi obeznámená, aktuální, má hloubku i přitažlivost. Jinak řečeno - Stimul představuje poměrně friendly příležitost, jak se osobně setkat s renomovanými performery současné improvizace, elektroniky, experimentálního hip hopu, postrocku a všemožných poutavých konceptů.

Na dnešní program odcházím za chvíli, už ani nezvu. Pokud vím a tuším správně, zítřejší program (neděle 21. 10., 19 hodin) bude následující. // Film Surface and Time (hudba Fred Frith) // Noël Akchoté // Fred Frith // Fred Frith & Pavel Fajt // Fred Frith & Noël Akchoté & PF & Beth Custer //

Noël Akchoté je ten kytarista, který na posledním albu přehrává melodie Kylie Minogue. Z rozsáhlého rozhovoru Kylie Minogue je tragédka z němé éry (vyšel v A2) nabízím fragmenty, včetně nepublikované části.

 

Na té Kylii Minogue patrně něco je. Spolupracují s ní Nick Cave i Michel Gondry, vy jste jejímu repertoár věnoval album. Proč právě Kylie Minogue?

Nemohla by to být jiná superstar než ona. Snad Robbie Williams nebo Paris Hilton, ale s těmi by se muselo zacházet jinak, věrněji. Projekt s Kylií začal ve Vídni. Žil jsem tam, právě když byl mezi improvizátory v módě redukcionistický proud, kterému Japonci říkají onkyo. Mě to moc nebaví, je to popření instrumentální muziky. Já jsem hráč, chci hrát na nástroj, nikoli dávat pozor, abych náhodou nehrál. Takže jsem v té době seděl a vracel se k hudbě, kterou jsem v předchozích pětadvaceti letech studoval. Ale věděl jsem, že nechci hrát staré standardy a blues, to už mám za sebou. Pak jsem z rádia uslyšel Can´t Get You Out of My Head. Bezmyšlenkovitě jsem si to začal brnkat, ta melodie mi zněla v hlavě celé dny. Pak jsem šel do obchodu a koupil si pět alb Kylie Minogue. Bral jsem to jako znamení, jako naplnění dvou nutkavých potřeb. Potřeboval jsem jednak idol, nějakou hvězdu, ke které bych se vztáhl, a pak jsem také hledal melodie, písně, formy. Něco, co bych mohl hrát.

Hrajete ty světové hity intimně, tichounce: vůbec ne s pompou a efekty, které jsou jim vlastní. Proto slyším album So Lucky jako komentář k dnešnímu hlučnému světu, který nás pořád atakuje nabídkami a přetěžuje naše smysly podněty. Co pro vás znamená ticho, v hudbě i v životě?

Ticho, to je pro mě víceméně smrt. Když jste mrtví, nic se nehýbe, nic se už nešustne. Ale na albu je věrně slyšet něco jiného: můj odstup od randálu dnešní lidské společnosti. Žiju si bokem, vyhýbám se místům, kam se chodí masově. Nenavštěvuju vernisáže. Podstatné je, co po mně zůstane: dílo. Hodně lidí vstupuje do společenského života, aby agitovali pro svoje dílo. Jdu proti tomu.

Co to znamená konkrétně?

Můj normální den vypadá následovně. Vzbudím se v pět nebo v šest, do osmi až devíti čtu, píšu nebo uvažuji. Pak se jdu projít a přemýšlím, čtu nebo poslouchám hudbu až do oběda. Po jídle si na hodinu zdřímnu a potom jdu zas na procházku něco si promyslet. Mezitím cvičím na kytaru nebo pracuji na materiálech, které píšu pro časopisy. Dokážu týdny nikoho nepotkat. Když nemám pořádný důvod, nenavštěvuji se s nikým. Nesmírně mi vyhovuje sejít se s jedním člověkem, jít do restaurace a strávit třeba deset hodin hovorem a rozpravami. Potkávám se s lidmi zřídka, třeba po třech letech, ale pak jsme spolu čtyřiadvacet hodin. Poslyšte, čím jsem prostě starší, tím víc cítím, jak potřebuji pracovat a studovat. A to si žádá čas.

Zdají se vám v noci sny?

V některých obdobích se mi toho zdá hodně, pak si zas dlouho nedokážu po probuzení nic vybavit. Ale už každodenní život je u mě v něčem meditativní, má něco společného se sněním. Nakonec obojí trochu splývá. Nepátrám po tom, co znamenají moje sny: mám silný vztah k podvědomí, snad můžu říci, že zčásti žiju nevědomě. Nevědomí je jako místo, kam na scéně postavíte kameru. Když si dokážete vlézt na tuhle pozici, sledovat z různých úhlů dění vašeho života, jste už docela blízko nevědomí. To ze mě mluví doba, kdy mi byla blízká psychoanalýza, hlavně Lacan. Někdo něco řekne a já, nemůžu si pomoci, slyším rovnou deset dalších věcí, nebo přidané významy. Nijak toho nevyužívám, nehodnotím, prostě to slyším... Jako když vám někdo zahraje jeden tón a váš vnitřní sluch už slyší deset cest, jak by se dal rozvést: do neworleánského jazzu, dubu, soudobé hudby, redukcionismu nebo mobilního zvonění...

Rozhovor s Noëlem Akchoté: Kylie Minogue je tragédka z němé éry