NoD, úterý 27. května, někdo ze současných improvizátorů po
čase zas v Praze. Dobrá atmosféra, klidná, nepompézní. Šedesát platících
diváků plus insideři. Mimo jiné moc dobré tlumené osvětlení. Díky Martinu
Blažíčkovi za uspořádání. // O koncertu Ivana Palackého, Toshimaru Nakamury a Tetuzi Akiyamy viz také předchozí zápis.
Nejprve hrál Tetuzi Akiyama sólo na akustickou kytaru. Není
u něj překvapení, že „regresivně" couvá od hudby zvuků zpátky k hudbě tónů
a melodií. Ale ta suita byla výborně vyvážená ve smyslu pevného tvaru a jeho
uvolňování, přijímání pravidel a jejich rychlého opouštění. Akiyama hrál
v jasných tóninách a modech, ale zároveň měnil tempa, expresivitu hry,
stylové aluze – to všechno nikoli s klipovou nervností, ale takovým
hypnotickým polozamrzlým způsobem. (Tomu pocitu napomohla i hladina tmy a to,
že z Akiyamy skoro nebyla vidět tvář, jen klobouk a kytara.) Když se
zasekl na jednom tónu, vzpomněl jsem si na Keithe Jarretta, tomu se to taky
stává; ale víc rozvíjí motivy a míň probíhá dveřmi do dalších a dalších
hudebních světů. Na tohle vystoupení nepřestávám myslet, takovouhle kombinaci konkrétních
melodií, jež se rozplývají do hudby zvuků/ticha, jsem dlouho neslyšel.
O následujícím triu se mluví mnohem obtížněji, bylo – podle
očekávání – mnohem abstraktnější. Toshimaru Nakamura měl – zdálo se mi –
problematickou náladu, na začátku zalehl možnost trialogu mocnými noisy,
později nechával dlouho beze změny znít tak vysoké frekvence, že i já při své
otrlosti jsem si musel zacpat uši. Nakonec jsem se přistihl, že nejvíc mě
z toho bavily okamžiky obyčejné souhry a pěkných zvuků: Tetuziho kytarové staccato
s drobnými bodovými šumy Ivanových přístrojů.
PK: Pro celý večer
bylo dost podstatné, že jste před vaším společným hraním triu zahrál relativně
„normální" hudbu. Před pár lety, když jste pořádali první koncerty v baru
Aoyama a galerii Off Site, by bylo nemyslitelné slyšet od vás kus písničky.
Tetuzi Akiyama: Zajímá mě vracet melodii do téhle scény.
Melodické hraní… Málokdo to dělá. Je dobré, že kontext kolem melodie se může v improvizované
hudbě výrazně proměňovat.
Ještě používáte při
hraní samurajský meč?
Tetuzi Akiyama: Ale ano, občas. Ale jen když koncertuju v
Japonsku.
Jak to?
Tetuzi Akiyama: Nemůžu ho vyvézt za hranice.
Ne?
Tetuzi Akiyama: Zavřeli by mě. Bere se to jako pistole. Když
nemáte oprávnění, nemůžete se s ním ukazovat na veřejnosti.
Je pro vás zajímavý
z nějakých historických důvodů? Máte ho prý po dědečkovi.
Tetuzi Akiyama: Meč mě zajímá spíš jako zdroj zvuku. Má moc
zajímavé možnosti. Podívejte se (předvádí
čímsi plochým): můžu jím rozrezonovat všechny struny najednou, rychle,
pomalu, měnit sílu tlaku, nebo při určitém sklonu hrát jen na část strun. Navíc
jsem si na oba konce meče dal kontaktní mikrofony, takže zvuk se pohybuje ve
stereu. Hraju tak na albu Resophonie
(A bruit secret), možná ještě jinde, už nevím.
Stoupá
v Japonsku zájem o vaši scénu? Dřív jste byli doma dost přehlížení.
Toshimaru Nakamura: Ale ano, stoupá. Před měsícem se konal
Ftarri Festival, vlastně první velký festival po roce 2002, kdy Jon Abbey
pořádal ErstQuake. Tentokrát byl festival v Tokiu a Kjótu, vždycky dva
dny, v Tokiu přišlo 150 lidí (na začátku jsme na sebe chodili jen my sami)
a bylo to nesmírně živé. Znova jsem se zamiloval do hudby. Znáte to, když
vidíte koncert a je nudný, a když navíc máte smůlu na několik takových koncertů
za sebou, zdá se vám že tahle scéna už končí. Ale není to tak. Spousta lidí se
snaží a je to znát.
Co se ti tam líbilo
nejvíc?
Toshimaru Nakamura: Duo Sachiko M – Martin Brandlmayr. Ti
jsou oba tak čistí. Potom trio kytaristy, který se jmenuje Kazuo Imai: vlastně
zůstal vždycky věrný jazzu, ale jeho spoluhráči do toho hrají vlny noisu a
čistého zvuku. A ještě Yumiko Tanaka, hráčka na šamisen.
Co je na jejím hraní
tak pozoruhodné?
Toshimaru Nakamura: Ta brutalita. Jak se chová
k nástroji. Je opravdu důrazná.
S kýms tam hrál?
Toshimaru Nakamura: V triu s Yoshihidem Otomem a jedním
korejským improvizátorem ze Soulu, Ryu Hankil. Znáte ho?
Ivan Palacký: Aha, to je ten, co hraje na budíky. Na vnitřek
budíků.
Toshimaru Nakamura: (psovi, který přišel do šatny) Myslím,
že bys neměl jíst ty chipsy. Jsou na tebe moc slané a mastné. (nám) Ten pes si
myslí: kdybys radši mluvil česky.
V Tokiu taky
mají lidi doma psy?
Toshimaru Nakamura: Ano, ale menší než tady. Skladnější.
Co to vlastně
znamená, Ftarri?
Toshimaru Nakamura: Yoshiyuki Suzuki, který založil webové
stránky Improvised Music In Japan, chtěl nedávno oddělit jejich název od
stejnojmenného labelu. Tak založil Ftarri, což jsou tři edice: Hitorri znamená „sám"
a je vyhrazena sólům, Ftarri je „ve dvou", Meenna znamená „všichni" a je pro
větší obsazení. Na mě je to trochu složité, ale on to tak chce.
Tetuzi Akiyama: Letos vyjde jediná deska. Yoshihide
Otomo si vymyslel velký projekt, pro který najal dvacet hráčů.
Tak to bude nejspíš
pro edici Meenna.
Tetuzi Akiyama: Suzuki to celé musí zaplatit, takže mu letos nezbývá na nic jiného.
Toshimaru Nakamura: Umíte si představit, že další muzikanti
z toho nejsou nadšení.
Tetuzi Akiyama: Ale příští rok má label zase fungovat
normálně.
Toshimaru, které
z vlastních nahrávek z poslední doby máš nejradši?
Toshimaru Nakamura: Hmm. (Tady jsem měl pocit, že Toshi o tom nijak zvlášť nechce mluvit, ale
jakási japonská úslužnost ho donutila nenechat mě bez odpovědi.) Mám rád
nahrávku se saxofonistou a basklarinetistou Luciem Capecem. Docela jsem si
s ní vyhráli. Koncerty s ním jsou někdy obtížné, ale
natáčení šlo
dobře. Nadvakrát jsme natáčeli s Jean-Lukem Guionnetem: nejdřív dua se
saxofonem v Paříži, a když jsem později hrál ve Francii, Jean-Luc za mnou
přijel a uspořádali jsme session v kostele. S chrámovými varhanami a
mým no-input mixpultem. Třiadvacetiminutový varhanní track mám na albu
nejradši.
V Praze jste
hráli před časem v Akropoli spolu s Nicolasem Bussmannem jako duo
alles3.
Toshimaru Nakamura: Není to tak úplně moje hudba. Nicolas je
stylově odjinud, hodně hraje beaty. Já k nim hraju buď něco volného nebo
taky takový jemný puls. Naživo hraje víc free, víc jde naproti mojí hudbě.
Hraješ s poměrně
různými lidmi – ale přesto nakonec nejsou tvoje projekty tak různorodé jako
Tetuziho Akiyamy.
Toshimaru Nakamura: Ano, když Tetuzi po koncertě prodává
desky, musí lidem vysvětlovat, že některé se nijak nepodobají tomu, co od něj
ten den slyšeli. U některých pokaždé říká: „Tuhle si určitě neberte!" Teď třeba
vydal desku písní.
Normálně na ní
zpíváte?
Tetuzi Akiyama:
Ano. Vydal ji
texaský label Western Vinyl. Já ve volném čase dost poslouchám Townes van Zandta,
Boba Dylana a další singers-songwriters.
Zpíváte japonsky?
Vlastní texty?
Tetuzi Akiyama:
Vybral jsem úryvky z Bible.
U vás mě nepřekvapují
experimenty, ale spíš když natočíte tak čistou melodickou hudbu jako s novozélandským
Hughem Malcolmem.
Toshimaru Nakamura: To
je krásná muzika, co?! To album se
mi moc líbí.
Není moc originální.
Je hezká, dá se poslouchat třeba při uklízení bytu. Ale na to nepotřebuju
Tetuzi Akiyamu.
Tetuzi Akiyama: Já vím. Ale když já mám prostě melodie taky rád.
Fotografovala Klára Doležálková
P.S.: Den před koncertem otiskli rozhovor s Ivanem Palackým v Lidovkách. "Viděls, jak to vyšlo?" ptal se mě pak pobaveně. Většinu stránky s naším rozhovorem o hře na "jiné" nástroje vyplňuje inzerát na Toyotu či co. Na fotce je žena, která hraje smyčcem na nárazník od auta.
label Ftarri
mp3 // Tetuzi Akiyama zpívá úryvky z Bible
mp3 // Toshimaru Nakamura, free download zvukové stopy pražského koncertu na festivalu Stimul 2006