Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

100 alb roku 2007 (III)

Pokračování výročního seznamu: hudba roku 2007 stylem "rychle, než to zapomenu". Amy Winehouse, Bright Eyes, mladý Farka Touré...

 

 

 

Reklama

 

 

80 // THE BESNARD
LAKES are the Dark Horse (Jagjaguwar /
Day After)

THE_BESNARD_LAKES_ARE_THE_DARK_HORSE_1.jpg
Autoři
dobrých písní, kteří mají zároveň cit pro zvukové krajiny individuálního stylu:
proč je u nás podobných kapel tak málo? Černí koně montrealské scény se dají
poslouchat jednou jako písničkáři, kteří se přikrývají podobnými peřinami jako
Sigur Rós, podruhé jako popaři vzdávající hold optimistickému zvukovému závalu
Beach Boys (někde to napsali stručněji: shoegaze/jangle
sound!).

Znamení
doby: kapel na téhle úrovni je teď na dohled strašně moc. Nemyslím, že by jich
dřív bylo míň: ale pronikavě se zlepšila informovanost o hudbě. A
z jakýchsi přirozených důvodů se nejvíc a nejhojněji zlepšila u „normálních
písniček". V Česku je tohle pro média pořád okraj, i když podle Metacritic
patří The Dark Horse mezi třicítku nejlépe hodnocených alb v médiích 2007.
Ale naše média svým nezájmem vlastně jen reflektují, že tahle muzika tu nemá
oficiální zastoupení. Asi bychom jim to neměli omlacovat o hlavu: spíš by bylo
dobré vytvořit struktury (PR, distribuce, kontakt s festivaly…), které
by posilovaly pozice čerstvé hudby u nás. // And You Lied
To Me
(mp3)

 

79 // THROBBING
GRISTLE: The Endless Not (Mute Records / EMI)

Throbbing-gristle.jpg
U tvůrců, jež
angličtí politici označili za rozvraceče společnosti, mnohdy těžko rozeznávat
mezi střemhlavým punkovým naschválem a hlubším uměním. (…) Členové skupiny si
nesmírně pochvalují, že jejich hudební schopnosti za léta ochably a jsou
vlastně instinktivní. To se možná projevuje na úrovni živého hraní: album však
zní naprosto suverénně, jako dílo lidí, kteří se po čtvrtstoleté pauze dokázali
dobře dorozumět na společné vizi. V dnešní éře laciných lo-fi nahrávek a
vlídně přijímaného amatérismu znějí Throbbing Gristle ­přes všechnu
„nepříjemnost" minuciózně a mistrně, asi jako zvukové stopy Lynchových nebo
Fincherových filmů. (…) Nekonečné ne se otřásá animálními a
industriálními rytmy, zároveň má víc vrstev než cibule. Ve výsledku můžeme
cítit vizi zhrouceného řádu nebo města, kde se věci propojily a stekly do sebe
jako v surrealistické koláži… // Psáno pro Respekt 32/2007, Návrat
rozvracečů civilizace

 

78 // URI CAINE:
The Classical Variations (Winter
& Winter
/
2 HP)

uri_caine.jpg
Roky,
kdy se newyorským downtownem valily projekty stylové syntézy, jsou pryč. Byla
to skvělá éra a z devadesátých let po ní zbyla pamětihodná alba Davea Douglase,
Dona Byrona, Johna Zorna nebo právě Uriho Caina. Když teď klavírista a kapelník
Caine v Německu dostal významnou hudební cenu, jeho mnichovský producent
Stefan Winter k tomu vydal kompilaci – „bestofku" s několika dosud
neznámými tracky. Jenže dosavadní Cainova alba byla vesměs ucelenými koncepty: jak
se z nich dá pořídit výběr? Zase jen jako koncepční koláž. Takže se tu
setkávají variace na Mahlerovy písně, polystylové překlady Bachových
Goldbergovských variací, hra s milostnými písněmi Schumanna a Schuberta…
S Cainem to hrají newyorští postjazzmani, ale do hry vstupuje i
afroamerická básnířka, německý sbor, hráči staré hudby, DJové… Prostě
kompoziční práce, která bere do hry stylovou syntézu. Zdá se mi, že ten báječný
obraz bujení, souvislostí a jakési velké akční symbiózy zní silně i po konci
newyorské éry, odkud vzešel.

 

77 // Well Deep:
Ten Years of Big Dada Recordings (Big Dada
/ Panther)

Various-Well_Deep_Ten_Years_Of_Big_Dada_Recordings_b.jpg
Vždycky
jsem měl podezření, že když v hip-hopu někdo moc dbá o detaily zvuku a hudební
rafinovanost, není to pravý hip-hoper. Ale z tohohle „nepravého" hip-hopu si
udělali u britského labelu Big Dada živnost
a letos oslavili deset let existence. Klipy shrnuli na DVD, průřez vydal na
dvojkompakt. Infinite Livez, Busdriver, Diplo, Spank Rock, cLOUDDEAD, Lotek
HiFi, funky samplování, živočišné tance na informačním kompostu: Poslouchám to
jako popové rádio – však to taky není myšleno jako nic jiného. Myslím na to, že
časem si překvapivě prohodili pozice Big Dada a její starší bratrský label
Ninja Tune: Big Dada byl zprvu nenápadný vedlejšák, ale Ninja Tune
s instrumentální „inteligentní" dance music zní dneska jako ozvěna čehosi
krátkodechého z minulé dekády. Letošní trumf BD, londýnský „grime" rapper Wiley
s kulometně intenzivním beatem, se ocitl na titulu jak Wire, tak Plan B.
V jednom z těch časopisů pěkně vypráví, proč se nepohodli
s Dizzeem Rascalem. Na začátku umělecké rozepře bylo to, že kdosi
z jedné grime party plácl přes zadek holku od těch druhých. Válka. Wiley
se nabídl jako smírčí vyjednavač, ale Dizzee to v tu chvíli nějak zmrvil a
už se to řezalo.

 

76 // BRIGHT EYES:
Cassadaga (Saddle Creek / Universal)

Bright_Eyes_Cassadaga_Saddle_Creek.jpg
Ten
talentovanej hajzl, napadne mě jako první, když přijde řeč na Conora Obersta.
Pokud bych skutečně chtěl oplývat nějakým talentem, pak celoživotním přirozeným
tonutím v jazykových hrách: tak, jak to mají Jiří Suchý nebo Tomáš Hanák, a
jak to do nezávislého popu přenesli The Magnetic Fields, Jens Lekman a právě
Conor Oberst. Sedmadvacetiletý kluk z Omahy intenzivně nahrává už od patnácti.
Je plodný, jde mu to snadno, čímž se evidentně opájí a na můj vkus moc
exhibuje. Šermuje velkými slovy a podkládá je rockovou rytmikou, klavírem i
smyčci zároveň. The Bible's blind, the Torah's deaf, the Qur'an
is mute / If you burn them all together you get close to the truth
, rouhá se zvesela
v singlové Four
Winds
(Bible je slepá, Tóra hluchá,
Korán němý: společně je spal a budeš pravdě blíž
). Podobných úderných
momentů a rýmů je tam hodně, ale na úrovni celkového smyslu je to vlastně
efektní pop se sexy spasitelem u mikorofonu, který to v ajfru praží do publika.
Jsou tu překvapivě vycpávkové písničky, jednoduché a líbivé parafráze Cohena (Make A Plan To Love Me, Classic Cars) a sebezálibné
řetězení obrazů po desítkách (I Must
Belong Somewhere
). Proč to poslouchám? Řemeslo na téhle úrovni mě baví
sledovat. A třeba na příštím, osmém albu, z náfuky Óbrsta trochu vyprchá
jeho machrovství.

 

75 // HELENA
ESPVALL: Nimis & Arx (Fire Museum & Pax Recordings)

helenaespvall.jpgAlbum vyšlo vloni, ale bylo to
letošní léto, které strávila Helena
(z Espers a The Valerie Project) v Táboře. Patří ke kalifornské neo-psychedelické
scéně, i když pochází ze Švédska. Na svoje cello hraje s přístupem hráčky
na elektrickou kytaru, úvodní track je jako pro milovníky hlukařů Sunn O))), pak
už je improvizace a hledání zvukových textur jemnější. V současnosti se
noiseři propojují s improvizátory (viz Yellow Swans & Evan Parker),
Heleniny cellové studie tuhle novou spojitou zónu dobře připomínají. Hovor
s ní na zahrádce U českého lva byl vřelý, štáb Filipa Remundy má natočený
kus její performance na zahradě Cesty v Táboře – to si píšu, abych
nezapomněl. Určitě nezapomenu, že Helena má největší oči, jaké jsem kdy viděl.
Připadla mi jako osoba, ve které navždycky, bez průšvihu, zůstalo něco ze
zkonzumovaných drog. „Jo, je tam takovej dojezd," souhlasil zvukař Michal.

 

amy-winehouse-back-to-black.jpg74 // AMY
WINEHOUSE: Back To Black (Island / Universal)

+ SHARON JONES
& THE DAP-KINGS: 100 Days, 100 Nights (Daptone)


a titul Řasy roku získává – pochopitelně, my fair lady současné pop-music.
Celosvětový úspěch Rehab („snaží se
mě dostat na odvykačku, já říkám ne, ne, ne!") přičítám tomu, že je to hymna
všech, kteří problémy radši vytěsní, zamluví, přetlučou chlastem nebo zábavnou
muzikou: copak to není silné společné téma? Když se uprostřed Rehab Sharon_Jones_and_the_Dap_Kings-100_Days_100_Nights_b.jpgozve zvon a barytonsaxofon, je to
jako razítko, které říká: Tohle je z Anglie! (Album vyšlo v r. 2006,
ale virvál nastal letos.) // Plus padesátiletá Sharon Jones: ta, od které si
Amy půjčila kapelu, ta, která zní jako stoprocentní originál k Amyině
svěží převzaté verzi. Aha, a taky ta, která v roce 2006 koncertovala
v Ústí nad Labem – ale kdo v té době tušil? Mimochodem, komu tohle
skvělé funksoulové retro nestačí a chce ještě blíž ke kořenům, ať to vezme
rovnou k starým deskám Betty Davis,
manželky Milese Davise. Tam je žhavé magmatické jádro tohohle světa. // Rehab (video) // video Sharon Jones //

 

73 // VIEUX FARKA
TOURÉ: Vieux Farka Touré (World Village / PJ Music)

vieux.jpg
V dokumentu
o Ali Farkovi Tourém je prý (vyprávěli mi to) scéna, kde kytaristický prorok
zasvěcuje syna. „Musím to někomu předat," říká. Kluk reaguje bez nadšení:
nechce být další vyvolený, na kterého Ali přenese „dar" zacházení
s kytarou a hudbou. Ale nedá se nic dělat. Někdo ten grunt zdědit musí. Vieux
záměrně odešel studovat hudbu do Bamaka, k otci se vrátil (přes loutnistu
Toumaniho Diabaté) až před jeho smrtí. Stihli spolu hrát, otec dal synovi na
album své poslední nahrávky, čímž jakoby požehnal jeho jiné cestě. Ta hudba je
skutečně odlišná, Vieux vede tradici dál, citlivě je přetavuje do písní. Tahle
západoafrická muzika je výjimečná svou průchodností: snad nikdy nezní nevhod. To
se o normálním popu říct nedá.

 

72 // YESTERDAYS
NEW QUINTET: Yesterdays Universe – Prepare For A New Yesterday (Volume One) (Stones Throw) plus HELIOCENTRICS (Stones Throw, v UK Now_Again Rec.)

615.x600.mr.yesterdaysnew.rev.jpg
Muzika
ze značky Stones Throw pro mě letos znamenala velký objev. Manicky plodný Madlib skvěle spojuje studiovou
„kolážovou" produkci a živé hraní, 60. léta (jazz a soul), 90. léta (samply a
breakbeaty) a dnešek (surfování matrixem stylů, vlastně podobné Uri Cainovi). Yesterdays
Universe
se tváří jako kompilace deseti kapel, ve skutečnosti je to
deset alter eg samotného Madliba, s přispěním kumpánů z YNS (donedávna
to bylo sdružení pro vlastní úlety jednoho každého člena). Někdy je tu cítit
moc jazzových idiomů, ale pořád neopouštíme křižovatku. Madlib (čili Otis
The_Heliocentrics-Out_There.jpgJackson jr.) má v sobě myslím posedlost a nadstylové muzikantství Prince, jen
víc zachází s citacemi. // Heliocentrics
jsou nejrockovější položka ze čtyř spřízněných (seriál Stones Throw totiž obratem
pokračuje). Kde si můžu objednat koncert? V obrácení ke kosmu se tu
překrývají psychedelie, afrobeat, free jazz a la
Sun Ra (v mírné dávce) a samply. Na poslech
snadný, přitom dost originální tribální bigbít: příhodná vesmírná fanfára pro
zádušní drink za Karlheinze Stockhausena. // Stones Throw

 

oh-nos-oxperiment.jpg71 // OH NO: Dr.
No's Oxperiment (Stones Throw) +
MADLIB: Beat Konducta Vol. 3 & 4: In India (Stones Throw)

Dvě
alba dvou bratrů, kteří si vzali muziku vzdálené kultury a rozsekali ji do
vlastního salámu. Oh No je
bratr slavnějšího Madliba. Z jeho – vřele přijatého – alba člověk rychle
uslyší Turecko a Libanon: za chvíli ale pochopí, že doktor No si jako materiál
bere lokální arabský psychedelický rock (!). A v bookletu se dočte, že
autor svou zónu protáhl přes Řecko do Itálie: takže svěží pohled, který
madlib_live_in_india.jpgnerozlišuje evropský a arabský svět, ale slyší jeden jih. // Madlib si
v Indii nabral taky popkulturní zdroje: staré bollywoodské soundtracky. Se
zvukovými fragmenty dělá pozoruhodné věci – slabým místem tohohle přístupu je,
že se nesnaží „exotice" nijak porozumět, používá ji jako zvuk, bez ohledu na
smysl. Snad to není přezvěst odpovědi druhého světa, který si pro naši kulturu
přijde, aby ji taky rozdrtil do forem, které jsou mu vlastní. Asi by to nebyly
remixy. // Video: Beat Konducta In India

 

(pokračování)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama